22 Cdo 4709/2009 — Nejvyšší soud

22 Cdo 4709/2009 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:23. 8. 2011 Spisová značka:22 Cdo 4709/2009 ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:22.CDO.4709.2009.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Dražba Držba Vydržení Dotčené předpisy:§ 11 předpisu č. 427/1990Sb. § 130 odst. 1 obč. zák. § 134 odst. 1 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:11. 10. 2011 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 4709/2009 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně B. A., zastoupené JUDr. Filipem Matoušem, advokátem se sídlem v Praze 2, Lazarská 6/11, proti žalovanému Č. A., zastoupenému Mgr. Lubošem Havlem, advokátem se sídle v Praze 4, Na Pankráci 30a/404, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 4 C 118/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. července 2009, č. j. 28 Co 272/2009-127, takto: Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 9. července 2009, č. j. 28 Co 272/2009-127, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í: Okresní soud v Benešově („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. listopadu 2008, č. j. 4 C 118/2008-73, určil ve výroku I., že „nemovitosti: budova čp. 31 v části obce Městečko, na pozemku st.p.č. 63, a pozemek st.p.č. 63, zapsané na LV č. 370 pro k.ú. M., obec Chotýšany a pozemek p.č. 209/1 zapsaný na LV č. 477 pro k.ú. a obec Chotýšany, všechny vedené u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Benešov, jsou ve společném jmění manželů žalobkyně B. A., a žalovaného Č. A.“ Výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně shledal na určovací žalobě naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu („o. s. ř.“), jelikož případný vyhovující výrok by byl způsobilým podkladem pro změnu stavu zápisu v katastru nemovitostí ohledně předmětných nemovitostí formou záznamu, když v katastru nemovitostí je zapsán jako jejich výlučný vlastník žalovaný. Předmětné nemovitosti byly nabyty za trvání manželství účastníků,ve veřejné dražbě konané 30. 5. 1992, jejich vydražitelem byl žalovaný. Vydraženy byly za cenu 5.000.000,- Kč. Dražební jistotu 209.800,- Kč započtenou na tuto cenu skládal žalovaný před konáním dražby z finančních prostředků, které získal v rámci své podnikatelské činnosti – obchodování s ojetými vozidly. Doplatek ceny 4.790.200,- Kč byl zaplacen na účet u peněžního ústavu 30. 6. 1992. V řízení nebylo prokázáno tvrzení žalovaného, že částku 5.000.000,- Kč obdržel darem od svého otce na úhradu ceny předmětných nemovitostí. Účastníci neměli uzavřenou dohodu o zúžení jejich bezpodílového spoluvlastnictví manželů (BSM). Soud prvního stupně tedy dospěl k závěru, že cena předmětných nemovitostí byla nejméně v části dražební jistoty zaplacena z výnosů žalovaného z podnikání, který tvořil předmět bezpodílového spoluvlastnictví manželů, a tedy z prostředků toho BSM. Tím se předmětné nemovitosti staly součástí BSM účastníků. Manželství účastníků bylo rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. října 2008, č. j. 39 C 319/2007-46, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. března 2009, č. j. 35 Co 24/2009-78, pravomocně rozvedeno dne 14. dubna 2009. Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 9. července 2009, č. j. 28 Co 272/2009-127, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Zabýval se naléhavým právním zájmem žalobkyně na požadovaném určení a konstatoval, že je dán, neboť rozsudek může sloužit k uvedení stavu katastru nemovitostí, kde je jako výlučný vlastník zapsán žalovaný, do souladu se skutečným právním stavem; na tom nic nemění ani to, že mezitím bylo manželství účastníků rozvedeno. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, že se nepodařilo žalovanému prokázat, že částku 5.000.000,- Kč na vydražení předmětných nemovitostí obdržel darováním od svého otce a že za trvání manželství účastníků nedošlo ke zrušení ani ke zúžení rozsahu jejich BSM nebo společného jmění manželů (SJM). Ve vztahu k právnímu posouzení věci je ovšem podle odvolacího soudu (na rozdíl od soudu prvního stupně) podstatné především skutkové zjištění, že předmětné nemovitosti žalovaný vydražil 30. 5. 1992, za trvání manželství účastníků, ve veřejné dražbě konané dle ustanovení §§ 4 a násl. zákona č. 427/1990 Sb., za kupní cenu 5.000.000,- Kč. Cena byla uhrazena tak, že na ni byla zaúčtována dražební jistota 209.800,- Kč složená žalovaným ještě před zahájením veřejné dražby podle § 5 odst. 1, 2, 3 zákona č. 427/1990 Sb., a doplatek kupní ceny 4.790.200,- Kč byl žalovaným složen na účet u peněžního ústavu 30. 6. 1992. Následně bylo žalovanému Okresní komisí pro privatizaci v Benešově vystaveno potvrzení podle § 12 odst. 3 zákona č. 427/1990 Sb., o tom, že mu byla provozní jednotka (předmětné nemovitosti) veřejnou dražbou prodána a že dnem udělení příklepu se stal jejím vlastníkem. Přitom podle ustanovení § 11 odst. 1, 2 věta první zákona č. 427/1990 Sb. platí (a v rozhodné době platilo), že vlastnictví k věcem vydraženým příklepem licitátora přechází na vydražitele, který je povinen do 30 dní ode dne dražby zaplatit cenu dosaženou vydražením na zvláštní účet příslušného orgánu republiky po odečtení zůstatku dražební jistoty (§ 5 odst. 2, 3 zákona č. 427/1990 Sb.). Nezaplatí-li vydražitel ve stanovené lhůtě cenu, za kterou věc vydražil, přechod vlastnictví k vydražené věci se od počátku ruší a dražební jistota připadne příslušnému orgánu republiky. V dané věci přitom žalovaný předmětné nemovitosti vydražil ve veřejné dražbě konané 30. 5. 1992 a měl tak kupní cenu doplatit podle § 11 odst. 1 zákon č. 427/1990 Sb. do 29. 6. 1992. Žalovaný však cenu zaplatil až 30. 6. 1992. Tím došlo ex lege k důsledku předvídanému ustanovením § 11 odst. 2 věta první zákona č. 427/1990 Sb., tedy ke zrušení přechodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem na žalovaného ex tunc, a žalovaný ani žalobkyně se tak vlastníky předmětných nemovitostí na základě veřejné dražby podle § 11 odst. 1 zákona č. 427/1990 Sb. nestali. Odvolací soud však věc posoudil tak, že byl dán omluvitelný omyl žalovaného a potažmo i jeho manželky – žalobkyně - ohledně vlastnického práva k předmětným nemovitostem nabytého vydražením ve veřejné dražbě. Byla založena dobrá víra – oprávněná držba žalovaného ve vztahu k předmětným nemovitostem a byly dány podmínky vydržení ve smyslu ustanovení § 134 odst 1, 3, 4 občanského zákoníku za použití ustanovení § 129 odst. 1 a § 130 odst. 1 občanského zákoníku (žalovaný se chopil na základě veřejné dražby 30. 5. 1992 držby předmětných nemovitostí, nemovitosti užíval, obhospodařoval a choval se k nim jako vlastník, vlastnickému právu svědčil i zápis v katastru nemovitostí a toto právo nebylo nikým zpochybňováno). Odvolací soud tedy uzavřel, že vlastnické právo k předmětným nemovitostem bylo nabyto podle § 134 odst. 1 občanského zákoníku uplynutím 10leté vydržecí doby běžící od roku 1992, tedy v roce 2002, vydržením, stále za trvání manželství účastníků. Ve vztahu k nabytí vlastnického práva k věci jeho vydržením jedním z manželů za trvání manželství, je pak nutno vyjít z toho, že podle § 143 odst. 1 písm. a) občanského zákoníku ve znění účinném od 1. 8. 1998, je takto nabýváno zásadně do společného jmění manželů, neboť žádná ze zákonných výluk zde nepřichází v úvahu. Účastníci v konkrétním případě přitom byli v rozhodné době manželé, jejich SJM nebylo modifikováno podle § 143a nebo podle § 148 občanského zákoníku. Proto platí, že v důsledku oprávněné držby předmětných nemovitostí žalovaným po stanovenou vydržecí dobu vlastnické právo k nim oba účastníci nabyli vydržením tak, že předmětné nemovitosti tvoří jejich společné jmění manželů. Odvolací soud uzavřel, že rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé, i přes odlišné právní posouzení odvolacím soudem, je věcně správný. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. Dovolatel jednak namítá nesprávné hodnocení důkazů které vedlo k nesprávnému závěru, že nebylo prokázáno, že jeho otec mu daroval prostředky na zaplacení kupní ceny; v této souvislosti tvrdí, že řízení byl vedeno jednostranně v jeho neprospěch, a uvádí (ne vždy zcela jasné) argumenty podporující tento závěr. Nesouhlasí s právním názorem, že v případě, že převážná