22 Cdo 4891/2016 — Nejvyšší soud

22 Cdo 4891/2016 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:13. 12. 2016 Spisová značka:22 Cdo 4891/2016 ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.4891.2016.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Podmínky řízení Pravomoc soudu Zastavení řízení Věcná břemena Dotčené předpisy:§ 237 předpisu č. 99/1963Sb. § 7 předpisu č. 99/1963Sb. § 103 předpisu č. 99/1963Sb. § 104 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb. § 104 odst. 14 předpisu č. 127/2005Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:10. 3. 2017 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 4891/2016 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně Telia Carrier Czech Republic, a.s., se sídlem v Praze 3 – centrum NAGANO IV, K červenému dvoru 3269/25a, identifikační číslo osoby: 26207842, zastoupené Mgr. Milanem Schagererem, advokátem se sídlem v Praze 5, Starokošířská 959/30, proti žalovanému Ing. J. V., zastoupenému Mgr. Petrou Žákovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Třída Svobody 43/39, o určení existence práva odpovídajícího věcnému břemeni, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 14 C 220/2015, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 28. 6. 2016, č. j. 69 Co 150/2016-68, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 1. 8. 2016, č. j. 69 Co 150/2016-75, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 8 228 Kč k rukám jejího zástupce, Mgr. Milana Schagerera, advokáta se sídlem v Praze 5, Starokošířská 959/30, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: Okresní soud v Přerově (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 1. 2016, č. j. 14 C 220/2015-36, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že pozemek parc. č. 336/2, ležící v katastrálním území S., zapsaný na listu vlastnictví č. 487, vedeném Katastrálním úřadem pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště Hranice, je zatížen věcným břemenem opravňujícím žalobkyni zřizovat a vést podzemní vedení kabelové telekomunikační sítě, včetně jeho opěrných a vytyčovacích bodů, a dále oklešťovat a kácet dřeviny ohrožující bezpečný a spolehlivý provoz telekomunikačních vedení a zařízení, a to vše v rozsahu výřezu z geometrického plánu č. gp. 134-160/2001, zhotovitele Zlínská zeměměřičská spol. s r. o., který je součástí rozsudku (výrok I.). Dále nebylo žalovanému proti žalobkyni přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 28. 6. 2016, č. j. 69 Co 150/2016-68, ve znění usnesení, jímž bylo ve výroku I. opraveno označení formy rozhodnutí soudu prvního stupně, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil (výrok I.), rozhodl o tom, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Stavebnímu úřadu při Městském úřadu Hranice (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.). Odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, dospěl k závěru, že k projednání a rozhodnutí věci není dána pravomoc obecných soudů. Vyšel z § 7, § 103 a § 104 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“), § 90 odst. 1 zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích, a § 104 odst. 2, 3, 4, 6 a 14, § 136 odst. 1 a § 147 odst. 1 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákona o elektronických komunikacích) – dále „ZEK“ a zdůraznil, že § 104 odst. 14 ZEK upravuje pravomoc příslušného stavebního úřadu rozhodovat spory o rozsah oprávnění podnikatelů zajišťujících veřejnou komunikační síť užívat cizí nemovitosti z titulu věcného břemene, tedy spory o existenci práv z tohoto věcného břemene. Argumentaci o nedostatku pravomoci obecného soudu podpořil odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 969/2010. Připomněl i skutkové okolnosti věci definované tím, že za předchozí právní úpravy (v době účinnosti zákona č. 151/2000 Sb.) byla podle uplatněných žalobních tvrzení uzavřena mezi žalobkyní a právním předchůdcem žalovaného smlouva o zřízení věcných břemen č. 335/DB012, což s ohledem na přechodná ustanovení § 136 odst. 1 a § 147 odst. 1 ZEK implikuje i závěr o pravomoci stavebního úřadu rozhodujícího v součinnosti s Českým telekomunikačním úřadem. Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. V něm s odkazem na § 237 o. s. ř. vymezil důvod přípustnosti dovolání tak, že odvolací soud rozhodl o nedostatku pravomoci soudu v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a uplatnil jako dovolací důvod nesprávné právní posouzení věci. Po obsáhlé rekapitulaci skutkových okolností věci a průběhu nalézacího řízení upozornil na skutečnost, že institut věcných břemen, otázka jejich vzniku (písemnou smlouvou či vydržením) a ochrana práv odpovídajících věcným břemenům jsou upraveny občanským zákoníkem (v době tvrzeného vzniku žalovaného práva ustanovením § 151o odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013). Jedná se o ryze soukromoprávní nároky, k jejichž projednání a rozhodnutí je dána pravomoc soudu. Rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s judikaturou dovolacího soudu dovozuje odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 1999, sp. zn. 2 Cdon 431/96, na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 595/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1595/2011, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1568/2012, a na řešení posuzované právní otázky v nich přijatá. Žalovaný má rovněž za to, že oproti rozhodnutí odvolacího soudu opačné řešení vyplývá i z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 4. 2009, č. j. Konf 126/2008-15. Dále k problematice určení existence práva připomněl i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. 30 Co 4341/2011, z něhož do poměrů projednávané věci dopadá závěr o tom, že určovacím výrokem soudního rozhodnutí nemůže být nahrazen nedostatek vzniku práva věcného břemene. Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu změnil a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, neboť dosavadní výsledky řízení takový postup umožňují. Žalobkyně označila dovolání žalovaného za nepřípustné, neboť odvolací soud se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Prostřednictvím citace částí rozhodnutí dovolacího soudu, s nimiž má být usnesení odvolacího soudu v rozporu, dovozovala, že jejich závěry nelze s ohledem na odlišnou skutkovou situaci aplikovat. Dále uvedla, že právním titulem vzniku práva odpovídajícího věcnému břemeni byla v projednávané věci smlouva uzavřená mezi žalobkyní a právním předchůdcem žalovaného ve smyslu § 90 a § 91 zákona č. 151/2000 Sb. a pokud žalovaný jeho existenci popírá, pak projednání věci je podle § 104 odst. 14 ZEK v pravomoci stavebního úřadu, který postupuje v součinnosti s Českým telekomunikačním úřadem. Má rovněž za to, že takový postup je aprobován i v rozhodovací praxi dovolacího soudu a odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 969/2010, v němž dovolací soud uzavřel, že pravomoc stavebního úřadu je dána i k projednání sporů o existenci věcných břemen vzniklých podle dosavadních právních předpisů. Navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 o. s. ř.), že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalovaného přípustné (§ 237 o. s. ř.). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle ob