22 Cdo 5111/2016 – Nejvyšší soud

22 Cdo 5111/2016 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců a) M. Š., b) J. Š., obou zastoupených JUDr. Karlem Rakem, advokátem se sídlem v Novém Jičíně, Lesní 1740/32, proti žalované H. P., zastoupené JUDr. Jiřím Novákem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, o odstranění stavby, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 14 C 382/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 6. 2016, č. j. 71 Co 189/2016-295, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna nahradit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně náklady dovolacího řízení ve výši 3 267 Kč k rukám jejich zástupce, JUDr. Karla Raka, advokáta se sídlem v Novém Jičíně, Lesní 1740/32, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: Okresní soud v Novém Jičíně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. 3. 2016, č. j. 14 C 382/2011-256, uložil žalované povinnost na své náklady odstranit hospodářskou budovu stojící na části pozemku parc. č. 29/2 v obci S. J. a katastrálním území V. u S. J. do šesti měsíců od právní moci rozsudku (výrok I.). Dále uložil žalované povinnost v obecné pariční lhůtě nahradit žalobcům k rukám jejich zástupce náklady řízení ve výši 30 228,50 Kč (výrok II.) a na účet soudu prvního stupně náklady řízení státu ve výši 11 930 Kč (výrok III.). Krajský soud v Ostravě („odvolací soud“) k odvolání žalované rozsudkem ze dne 13. 6. 2016, č. j. 71 Co 189/2016-295, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a žalované uložil povinnost v obecné pariční lhůtě nahradit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně k rukám jejich zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 4 348 Kč (výrok II.). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která nedoznala žádných změn ani poté, co doplnil dokazování listinami, týkajícími se práva osobního užívání pozemku parc. č. 162/11 o výměře 694 m2 zřízeného rodičům žalované v roce 1982, vynětí původního pozemku parc. č. 162/1 ze zemědělského půdního fondu a jeho rozdělení na nově vzniklé pozemky určené k výstavbě a zamýšleného vybudování hospodářské části rodinného domu rodiči žalované na jeho východní straně. Vzal za prokázané, že v letech 1981 až 1982 byla ze zemědělského půdního fondu ve dvou fázích vyňata z pozemku parc. č. 162/1 celková výměra 3 360 m2, z níž byly vytvořeny pozemky určené pro zastavění, mimo jiného i pozemek parc. č. 162/11. K tomuto pozemku bylo ve výměře 694 m2 zřízeno právo osobního užívání právním předchůdcům žalované (jejím rodičům). Zbylá výměra pozemku parc. č. 162/1 o 240 m2 byla sloučena s pozemkem parc. č. 29. Rodiče žalované postavili na pozemku rodinný dům, jenž byl v roce 1988 zkolaudován. Výměra zastavěná rodinným domem byla nadále označována jako pozemek parc. č. 30/2 a zbytek pozemku parc. č. 162/11 jako pozemek parc. č. 30/1. Současně s rodinným domkem postavili k němu přiléhající hospodářskou budovu, která se však již nachází na sousedním pozemku. Část severní hranice pozemku tvoří obvodová zeď rodinného domu a na ní navazuje oplocení. V něm byla vybudována branka pro přístup k hospodářské budově. Žalovaná nabyla vlastnické právo k rodinnému domu na pozemku parc. č. 30/2, k pozemku parc. č. 30/2 a pozemku parc. č. 30/1 na základě kupní smlouvy uzavřené v roce 2002. Výměra uvedených pozemků byla v důsledku revize měření zpřesněna na celkových 712 m2, aniž by však došlo ke změně jejich hranic. Žalobci se stali na základě kupní smlouvy uzavřené v roce 2006 vlastníky, mimo jiného, i pozemku parc. č. 29/2 o výměře 145 m2, na němž se při hranici s pozemkem parc. č. 30/2 ve vlastnictví žalované nachází stavba hospodářské budovy. Po nabytí pozemku parc. č. 29/2 do vlastnictví žalobci v přístupu na tento pozemek ze sousedního pozemku žalované zamezili. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že žalovaná neprokázala nabytí pozemku zastavěného hospodářskou budovou do svého vlastnictví. Souhlasil i se závěrem o tvrzeném vydržení sporné části pozemku parc. č. 29/2, jakož i s aplikací právní úpravy zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“) na posouzení hospodářské budovy jako stavby neoprávněné a na vypořádání vztahu mezi vlastníky pozemku a vlastníkem neoprávněné stavby. Uvedl, že právní předchůdci žalované nemohli být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim zastavěná část sousedního pozemku patří. V této souvislosti upozornil na jejich původní úmysl postavit hospodářskou budovu na jiné straně rodinného domu, jakož i na to, že žalovaná nikdy aktivně nehájila vlastnické právo ke sporné části pozemku poté, kdy jej v roce 2006 nabyli do vlastnictví žalobci, kteří pozemek parc. č. 29/2 pro žalovanou znepřístupnili a začali jej užívat podle své vůle. I pokud jde o závěr, že vztah mezi vlastníky pozemku a vlastníkem neoprávněné stavby je na místě řešit jejím odstraněním, odkázal odvolací soud na rozsudek soudu prvního stupně. Připomněl skutkový podklad, z něhož soud prvního stupně vycházel, spočívající ve znaleckém posouzení nedobrého stavebně-technického stavu hospodářské budovy, odpojení v ní umístěných akumulačních nádob od otopného systému rodinného domu, jenž rovněž není funkční, jakož i na odpojení rodinného domu od přívodu elektrické energie, které činí pochybné tvrzení žalované o rekonstrukci rodinného domu. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Jeho přípustnost vymezila odkazem na § 237 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) a uvedla, že odvolací soud vyřešil otázku hmotného práva, na níž rozhodnutí závisí, v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Namítala, že se odvolací soud v rozporu se závěry vyplývajícími z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2392/99 (tento rozsudek je, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz) dostatečně nevypořádal s otázkou oprávněnosti stavby hospodářské budovy v době jejího vzniku. Dovozovala, že již v té době se jednalo o stavbu oprávněnou, přičemž vycházela z geneze vlastnických vztahů k pozemkům parc. č. 30/2 a parc. č. 29/2, která byla popsána ve znaleckém posudku Ing. Hlaváčka. Uvedla, že ze zbytkové výměry pozemku parc. č. 162/1 (240 m2), jenž byl v průběhu let 1981 a 1982 rozdělen na stavební pozemky, vznikl pozemek parc. č. 29/2 ve výměře 145 m2 a zbylých 95 m2 bylo přičleněno k ostatním stavebním parcelám, tedy i k pozemku parc. č. 162/11, k němuž bylo právním předchůdcům žalované, zřízeno právo osobního užívání. Dále nesouhlasila se závěrem odvolacího soudu, že ke sporné části pozemku parc. č. 29/2 nemohla vlastnické právo nabýt vydržením. Rozhodnutí odvolacího soudu je ohledně tohoto závěru v rozporu s judikaturou dovolacího soudu (jmenovitě odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2451/2011, na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. 22 Cdo 496/2004, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2190/2000), neboť nezohlednilo, že žalovaná, jakož i její právní předchůdci, poklidně užívali část pozemku zastavěného hospodářskou budovou po dobu delší než deset let, aniž by proti tomu právní předchůdce žalobců cokoliv namítal. Oprávněnost držby sporné části pozemku žalovaná odvozovala i od omluvitelného omylu, přičemž odkázala na držbu nepatrné části výměry 12 m2 pozemku parc. č. 29/2 ve srovnání se zbylou výměrou tohoto pozemku. V tomto směru odvolací soud nerespektoval judikaturu dovolacího soudu, která se problematikou držby části cizího pozemku v omluvitelném omylu vycházejícím z porovnání rozdílu mezi výměrou skutečně drženého a nabytého pozemku například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1848/98, zabývala. V další části dovolání nesouhlasila žalovaná se závěrem odvolacího soudu o způsobu řešení vztahu z neoprávněné stavby jejím odstraněním. Poukázala na kritéria vyplývající z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. 22 Cdo 432/2002, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 22 Cdo 903/2012), jež jsou rozhodná pro řešení vztahu mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem neoprávněné stavby jejím odstraněním, jakož i na výklad dané problematiky, který byl podán v článku M. Králíka: Stavby na cizím pozemku v judikatuře Nejvyššího soudu České republiky, časopis Soudní rozhledy č. 10/2011, str. 357. Uvedla, že judikatorně i doktrinárně vyložená kritéria pro odstranění neoprávněné stavby odvolací soud nezvážil. Nevzal tak například v úvahu, že žalovaná nebyla stavebníkem neoprávněné stavby, že stavba zasahuje pouze nepatrnou částí do pozemku žalobců, kteří nijak nejsou rušeny a omezeni v tzv. pohodě bydlení, že aktuální zanedbanost hospodářské stavby, jakož i rodinného domu, je zapříčiněna i letitým sporem s žalobci, v jehož průběhu nechtě