22 Cdo 539/2022 — Nejvyšší soud

22 Cdo 539/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:15. 3. 2023 Spisová značka:22 Cdo 539/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.539.2022.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Vlastnictví Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 132 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:5. 6. 2023 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí IV.ÚS 1593/23 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 539/2022-237 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně V. K., narozené XY, bytem ve XY, zastoupené JUDr. Milošem Jirmanem, advokátem se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Nádražní 600/21, proti žalovanému M. K., narozenému XY, bytem ve XY, zastoupenému Mgr. Veronikou Robotkovou, advokátkou se sídlem ve Velkém Meziříčí, Náměstí 13/15, o určení podílového spoluvlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 10 C 195/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 21. října 2021, č. j. 72 Co 62/2021-204, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Miloše Jirmana, advokáta se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Nádražní 600/21. Odůvodnění: Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 11. 2020, č. j. 10 C 195/2019-164, zamítl žalobu na určení, že žalobkyně a žalovaný jsou podílovými spoluvlastníky, a to každý se spoluvlastnickým podílem o velikosti 1/2, stavby č. p. XY – rodinného domu, stojícího na pozemku parc. č. st. XY, zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Vysočinu, Katastrálního pracoviště XY na LV č. XY, pro obec XY, k. ú. XY (dále jen „předmětný dům“) – (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 21. 10. 2021, č. j. 72 Co 62/2021-204, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že žalobkyně a žalovaný jsou podílovými spoluvlastníky předmětného domu (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II). Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, resp. Že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel je přesvědčen, že věc je natolik specifická, že pro aplikaci rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1174/2001, 22 Cdo 3610/2014 a 22 Cdo 4053/2011 není prostor a věc měla být posouzena jinak, a to tak, že spoluvlastnictví nevzniklo. Zpochybňuje existenci konkludentní dohody o spoluvlastnictví stavby mezi ním a žalobkyní. Poukazuje na skutečnosti, že výstavbu výlučně sám financoval až do vzniku stavby, a z převážné části i po tom, a že žalobkyně nikdy v průběhu stavby ani po jejím dokončení neprojevila vůli být spoluvlastnicí. Účast otce žalobkyně na stavbě považoval za společenskou úsluhu či sociální barter. Pokud by bylo podle stanoviska Nejvyššího soudu nutné věc „plně zahrnout“ pod výše prvně uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu, pak je podle dovolatele věc třeba rozhodnout jinak, a to z důvodu nepřípustnosti zásahu do práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dále se měl odvolací soud odchýlit např. od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 678/2011, neboť žalovaný s žalobkyní nebydlel, natož s úmyslem tvořit s ní domácnost, ani společně nehradili náklady na potřeby domácnosti. Věc měla být v otázce společné domácnosti posouzena odvolacím soudem jinak. Jinak měla být věc podle dovolatele rozhodnuta i v otázce naléhavého právního zájmu žalobkyně, a to v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 763/2005. Argumentuje tím, že žaloba na plnění (z titulu půjčky či vypořádání společného jmění manželů) má přednost před určovací žalobou v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1988/2000. Nakonec namítá extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a porušení práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení a aby dovolací soud uložil žalobkyni povinnost nahradit žalovanému náklady řízení. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že námitky žalovaného nesměřují primárně proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti správnosti a úplnosti skutkových zjištění, na nichž jsou založeny právní závěry o tom, že stavba předmětného domu se v době, kdy vznikla, jako věc v občanskoprávním smyslu, stala spoluvlastnictvím účastníků. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl a zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni náklady dovolacího řízení. Žalobce v replice k vyjádření žalobkyně uvedl, že s argumentací žalobkyně v plném rozsahu nesouhlasí, a zopakoval, v čem shledává nesprávnost právního posouzení věci. Dovolání není přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Žalovaný zpochybňuje vznik spoluvlastnictví k předmětnému domu. Tato námitka nezakládá přípustnost dovolání, neboť se odvolací soud při posouzení otázky vzniku spoluvlastnictví k předmětnému domu neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přičemž dovolací soud neshledal důvody pro jiné posouzení dané otázky ve smyslu § 237 o. s. ř. in fine. V rozsudku ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001 (toto i další níže uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz), na nějž Nejvyšší soud navázal ve svých četných rozhodnutích k dovolatelem předestřené otázce (viz např. usnesení ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4053/2011, či usnesení ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3610/2014) se uvádí: „Vlastnictví k nově zhotovené věci nabývá originárně ten, kdo věc vytvořil (poněkud odlišná pravidla platí pro zpracování cizí věci – viz § 135b obč. zák.). Jde-li o stavbu, nabývá k ní takto vlastnictví stavebník v občanskoprávním smyslu, tedy ten, který stavbu uskutečnil s (právně relevantně projeveným) úmyslem mít ji pro sebe (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 1997, sp. zn. III. ÚS 336/96). Není rozhodné, komu bylo adresováno rozhodnutí o stavebním povolení. Při posouzení vlastnických a jiných právních vztahů ke stavbě vzniklé společnou činností více osob je třeba vycházet z obsahu dohody uzavřené mezi těmito osobami. Taková dohoda, která nemusí být písemná, založí spoluvlastnictví, jen je-li z jejího obsahu (příp. s přihlédnutím k dalším zjištěným skutečnostem) zřejmé, že účastníci dohody chtěli založit spoluvlastnický vztah. Není třeba, aby se účastníci dohodli o výši podílů (R 16/1983 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Konečně je třeba uvést, že vzhledem k tomu, že stavba není součástí pozemku, není pro nabytí vlastnictví ke stavbě rozhodující vlastnictví pozemku, na kterém je umístěna. Pokud však stavbu provádí více osob, které o vlastnictví k nové stavbě neuzavřely žádnou dohodu, přičemž z okol