22 Cdo 579/2025 — Nejvyšší soud

22 Cdo 579/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 4. 2025 Spisová značka:22 Cdo 579/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:22.CDO.579.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Spoluvlastnictví Předkupní právo Osoba blízká Dotčené předpisy:§ 1124 předpisu č. 89/2012 Sb. ve znění od 01.01.2018 do 30.06.2020 § 22 odst. 1 předpisu č. 89/2012 Sb. ve znění od 01.01.2014 Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:23. 5. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 579/2025-330 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce S. P., , zastoupeného Mgr. Tomášem Dvořáčkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 32/22, proti žalovanému V. B., zastoupenému Mgr. Kateřinou Menclovou, advokátkou se sídlem v Praze, U Prašné brány 1079/3, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 28 C 26/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2024, č. j. 26 Co 100/2024-288, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. V této věci se Nejvyšší soud zabýval výkladem pojmu osoba blízká ve smyslu § 22 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014. I. Dosavadní průběh řízení 2. V projednávané věci se žalobce domáhá nahrazení projevu vůle žalovaného uzavřít kupní smlouvu, jejímž předmětem je spoluvlastnický podíl o velikosti id. ½ na stavbě č. p. XY, která stojí na pozemku p. č. st. XY v k. ú. XY. Žalovaný nabyl spoluvlastnický podíl na této stavbě na základě darovací smlouvy ze dne 25. 11. 2019 uzavřené s A. V. (dále rovněž jako „dárkyně“). V té době byl i žalobce vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti id. ½ na uvedené stavbě. Jelikož podle žalobce nebyli v době darování spoluvlastnického podílu na nemovitosti žalovaný a dárkyně osobami blízkými, svědčilo žalobci předkupní právo zakotvené v § 1124 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2018 do 30. 6. 2020, (dále jen „o. z.“). Protože žalovaný nenabídl žalobci jako předkupníkovi předmět darování ke koupi, a porušil tak jeho předkupní právo, domáhá se žalobce nahrazení projevu vůle žalovaného uzavřít příslušnou kupní smlouvu. 3. Okresní soud v Kladně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. 1. 2024, č. j. 28 C 26/2022-248, zamítl žalobu na nahrazení projevu vůle žalovaného uzavřít kupní smlouvu blíže specifikovanou ve výroku I, jejímž předmětem je spoluvlastnický podíl o velikosti id. ½ na stavbě č. p. XY, která se nachází na pozemku p. č. st. XY v k. ú. XY. Ve výrocích II a III rozhodl o náhradě nákladů řízení vzniklých účastníkům a státu. 4. Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalovaný nabyl spoluvlastnický podíl o velkosti id. ½ na stavbě č. p. XY na základě darovací smlouvy uzavřené dne 25. 11. 2019 s A. V. Uvedl, že žalovaný a dárkyně byli v té době osobami blízkými ve smyslu § 22 odst. 1 o. z., a proto žalobci (jakožto spoluvlastníku stavby) předkupní právo zakotvené v § 1124 o. z. nesvědčilo. 5. Podle soudu prvního stupně je nutné hodnotit vztah žalovaného a dárkyně v rozhodné době jako vztah obdobný poměru rodinnému, přičemž újmu, kterou by utrpěla jedna z těchto osob, by druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní. Soud prvního stupně zohlednil, že A. V. darovala nemovitost žalovanému, aniž by současně byl založen právní titul svědčící dárkyni k užívání nemovitosti. Dárkyně tedy měla plnou důvěru v žalovaného, že jí umožní (a také umožnil) nadále v nemovitosti bydlet. 6. Žalovaný rovněž v době předcházející darování koupil spoluvlastnický podíl na nemovitostech sousedících s touto stavbou, aby byla zajištěna možnost bydlení dárkyně v nemovitosti, a to s ohledem na přístup k této nemovitosti z veřejné cesty. To vše za situace, kdy vztahy mezi spoluvlastníky nemovitostí nebyly dobré a bylo možné očekávat soudní spory. Takové jednání žalovaného vypovídá o osobní blízkosti žalovaného a dárkyně. 7. Blízký vztah žalovaného a dárkyně vyplynul podle soudu prvního stupně i z výpovědí jednotlivých svědků. 8. Soud prvního stupně dovodil, že v době uzavření darovací smlouvy byl mezi žalovaným a dárkyní pevný přátelský vztah, objektivně projevovaný dlouholetými vzájemnými kontakty na osobní rovině i prostřednictvím elektronické komunikace, psychickou a materiální pomocí žalovaného dárkyni po smrti jejího manžela i aktivitou žalovaného směřující k zajištění bydlení dárkyně. 9. Na základě uvedeného vyložil, že žalovaného a dárkyni je nutné považovat v době uzavření darovací smlouvy za osoby blízké ve smyslu § 22 odst. 1 o. z. Z tohoto důvodu žalobci zákonné předkupní právo zakotvené v § 1124 odst. 1 větě první o. z. nesvědčilo. Proto žalobu na nahrazení projevu vůle uzavřít příslušnou kupní smlouvu zamítl. 10. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 29. 5. 2024, č. j. 26 Co 100/2024-288, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). 11. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením věci. II. Dovolání žalobce 12. Proti rozsudku podává žalobce dovolání. Jeho přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňuje v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že v době darování spoluvlastnického podílu na stavbě byli žalovaný a dárkyně osobami blízkými ve smyslu § 22 odst. 1 o. z. Proto má za to, že žalobci svědčilo zákonné předkupní právo zakotvené v § 1124 o. z. 13. Předně namítá, že dárkyně a žalovaný nebyli v době darování spoluvlastnického podílu v poměru rodinném ani v poměru obdobném poměru rodinnému. Podle žalobce bylo prokázáno, že vztah dárkyně a žalovaného nelze hodnotit jako vztah družky a druha, ani nebyly prokázány skutečnosti svědčící o obdobném vztahu. Rovněž se tyto osoby nenacházely ve vztahu faktického trvalého soužití. Má za to, že za vztah obdobný poměru rodinnému lze považovat zejména vztah švagrovský, vztah manžela k dítěti druhého manžela, jakož i vztah druha a družky. Zároveň musí platit, že újmu, kterou utrpí jedna osoba, musí ta druhá pociťovat jako újmu vlastní (odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 808/2012). 14. Podle žalovaného nelze hodnotit postavení žalovaného a dárkyně jako osob blízkých na základě darování spoluvlastnického podílu na nemovitosti (v této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 ICdo 2/2021). 15. Namítá také, že žalovaný uvedenými transakcemi (koupě spoluvlastnického podílu na sousedních pozemcích a darování spoluvlastnického podílu na stavbě) získal za „poměrně nízkou částku“ majetek ve vysoké hodnotě. Jelikož dárkyni nesvědčí žádný právní titul k užívání nemovitosti, může se žalovaný kdykoliv domáhat vyklizení. 16. Má také za to, že soud nijak nezkoumal vzájemnost vztahu žalovaného a dárkyně, tedy zda by i dárkyně pociťovala případnou újmu způsobenou žalovanému jako újmu vlastní. 17. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 18. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil. III. Přípustnost dovolání 19. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 20. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 21. V posuzované věci soudy nižších stupňů uzavřely, že v době uzavření darov