22 Cdo 690/2017 — Nejvyšší soud

22 Cdo 690/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:6. 6. 2017 Spisová značka:22 Cdo 690/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.690.2017.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Přípustnost dovolání Vlastnictví Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 80 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:8. 9. 2017 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 690/2017ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce P. B., zastoupeného Mgr. Jiřím Vopičkou, advokátem se sídlem v Plzni, Purkyňova 547/43, proti žalovaným 1) J. P., 2) M. P., 3) L. P., 4) M. D., zastoupeným Mgr. Petrem Vlachem, advokátem se sídlem v Plzni, Guldenerova 547/4, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 8 C 43/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 11. 2016, č. j. 61 Co 317/2016-286, takto: Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 11. 2016, č. j. 61 Co 317/2016-286, a rozsudek Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 27. 5. 2016, č. j. 8 C 43/2014-259, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu Plzeň-jih k dalšímu řízení. Odůvodnění: Okresní soud Plzeň-jih (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 5. 2016, č. j. 8 C 43/2014-259, zamítl žalobu o určení, že žalobce je výlučným vlastníkem stavební parcely č. st. 58/3 o výměře 31 m2, v katastrálním území a obci T., vytvořené oddělovacím geometrickým plánem č. 750-23/2014 ze dne 29. 5. 2014 (výrok I.). Dále žalobci uložil povinnost nahradit žalovaným do patnácti dnů od právní moci rozsudku k rukám jejich zástupce náklady řízení ve výši 80 344 Kč (výrok II.). Soud prvního stupně s odkazem na § 80 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) dospěl k závěru, že žalobce nemá na navrhovaném určení naléhavý právní zájem. Vysvětlil, že k porušení práva právních předchůdců žalobce došlo již v minulosti, kdy právní předchůdci žalovaných rozšířili stavbu domu i na sousední pozemek, přičemž k tomu měli souhlas předchůdců žalobce. Pokud již tedy bylo vlastnické právo žalobce porušeno, pak určovací žaloba nemůže plnit svou preventivní funkci a je třeba domáhat se odstranění následků porušení práva žalobou na plnění. Krajský soud v Plzni (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 9. 11. 2016, č. j. 61 Co 317/2016-286, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a žalobci uložil povinnost nahradit žalovaným v obecné pariční lhůtě k rukám jejich zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 11 132 Kč (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v závěru, že žalobce nemá na navrhovaném určení naléhavý právní zájem. Vyšel přitom ze zjištění, že žalovaným nesvědčí žádný právní titul, na jehož základě by mohli nabýt vlastnické právo ke sporné části pozemku č. st. 61, tedy č. st. 58/3, k níž se žalobce určení vlastnického práva domáhá. Připomněl, že celá situace vznikla v důsledku technicko-hospodářského mapování v letech 1980 až 1982, kdy současné hranice pozemkové parcely č. 58/1 byly zavedeny do analogové mapy katastru nemovitostí, a předpokládalo se, že budova je celá umístěna na pozemku. Dovodil, že za popsané situace by se měl žalobce domáhat ve sporném řízení vyklizení předmětné části pozemku v jeho vlastnictví a „po správní linii“ nápravy v podobě vytýčení původních hranic pozemku. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost vymezil odkazem na § 237 o. s. ř. a právní otázku, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu záviselo a odvolací soud se přitom odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, formuloval tak, zda k projednání a rozhodnutí věcí týkajících se sporných, avšak objektivně zjistitelných hranic, sousedních pozemků je dána pravomoc soudů v občanskoprávním řízení či příslušných správních orgánů. Uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Uvedl, že k ochraně soukromých práv, mezi něž vlastnické právo nepochybně patří, jsou povolány obecné soudy v civilním soudním řízení. Jedním z prostředků ochrany vlastnického práva k nemovitým věcem je přitom určovací žaloba deklarující určitý právní poměr k přesně vymezené části pozemku. Současný stav právní úpravy obecnému soudu nedává možnost určit průběh pozemkové hranice neznatelné či objektivně pochybné s výjimkou ustanovení § 1028 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „o. z.“). O takový případ však v souzené věci nejde. Žalobce poukázal na závěry vyplývající z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2035/2003, z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2003, sp. zn. 22 Cdo 2409/2002, a z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1908/2000. Z nich zdůraznil zejména potřebu zkoumat, jaký nárok je žalobou uplatněn, tedy zda se žalobce domáhá určení průběhu objektivně neznatelné hranice, nebo hranice, kterou zjistit lze, nicméně její průběh je mezi účastníky sporný. Druhému případu pak podle judikatury odpovídá žaloba na určení vlastnického práva ke sporné části pozemku, na níž je dán naléhavý právní zájem. V poměrech projednávané věci žalobce dovozoval, že hranice mezi sousedními pozemky je objektivně zjistitelná a k zakreslení její současné podoby došlo v důsledku technicko-hospodářského mapování z let 1980 až 1982 bez toho, aby žalovaní disponovali ke sporné části pozemku jakýmkoliv právním titulem. Obšírné kritice žalobce podrobil závěr odvolacího soudu o nedostatku soudní pravomoci k určení objektivně zjistitelné hranice mezi pozemkem v jeho vlastnictví a pozemkem ve vlastnictví žalovaných. Vytýkal mu, že není nijak odůvodněn z pohledu právního režimu, podle něhož by měl příslušný katastrální úřad v rámci zjišťování hranic při obnově katastrálního operátu postupovat. Uvedl, že opravu hranic sousedních pozemků provádí katastrální úřad podle § 50 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí, buď na základě listiny obsahující dohodu vlastníků na průběhu hranice pozemků, anebo podle rozhodnutí soudu o určení průběhu hranice. O hranici pozemků, která je sporná, avšak je objektivně zjistitelná, katastrální úřad nerozhoduje. Spor tak nemůže být řešen před katastrálním úřadem. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaní se k dovolání nevyjádřili. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 o. s. ř.), že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§ 237 o. s. ř.). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolatel nastolil řešení otázky pravomoci civilního soudu k projednání a rozhodnutí věci o určení vlastnického práva ke sporné části pozemku geometrickým plánem označeného jako parcela č. st. 58/3 v případě, že mezi účastníky řízení je spor o průběh hranice mezi pozemkem č. st. 61 ve vlastnictví žalobce a č. st. 58/1 ve vlastnictví žalovaných. Uplatnil přitom důvod přípustnosti dovolání spočívající v odchýlení se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího. I když odvolací soud své rozhodnutí na otázce pravomoci civilního soudu k projednání a rozhodnutí věci týkající se sporné pozemkové hranice explicitně nezaložil, je v poměrech projednávané věci tato otázka úzce svázána se závěrem, že žalobce nemá na navrhovaném určení naléhavý právní zájem. Odvolací soud přitom před určovací žalobou jako prostředkem ochrany vlastnického práva k věci upřednostnil možnost žalobce domáhat se ochrany práva žalobou na plnění (na vyklizení sporné části pozemku), popřípadě bez bližšího odůvodnění postup po správní linii žádostí o správné vytýčení původních hranic pozemku. Dovolání je přípustné, neboť odvolací soud se při řešení právní