22 Cdo 771/2015 — Nejvyšší soud

22 Cdo 771/2015 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:21. 4. 2015 Spisová značka:22 Cdo 771/2015 ECLI:ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.771.2015.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Vydržení Dotčené předpisy:§ 134 odst. 1 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:10. 7. 2015 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 13.8.2015III.ÚS 2484/15JUDr. Jan Filip-- Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 771/2015U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců: a) P. K., a b) V. K., obou H., obou zastoupených JUDr. Antonínem Janákem, advokátem se sídlem v Příbrami I, T. G. Masaryka 142, proti žalovaným: 1) L. M., H., 2) D. M., tamtéž, 3) M. M., P., 4) R. M., P., 5) J. M., B., 6) J. M., tamtéž, a 7) T. M., P., všem zastoupeným JUDr. Miloslavem Boudysem, advokátem se sídlem v Praze 4, Budějovická 9, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 11 C 108/2012, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. října 2014, č. j. 19 Co 236/2014-218, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Každý z žalovaných je povinen nahradit žalobci a) náklady dovolacího řízení ve výši 480,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobce a) JUDr. Antonína Janáka, advokáta se sídlem v Příbrami I, T. G. Masaryka 142. III. Každý z žalovaných je povinen nahradit žalobci b) náklady dovolacího řízení ve výši 480,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobce b) JUDr. Antonína Janáka, advokáta se sídlem v Příbrami I, T. G. Masaryka 142.Odůvodnění: Okresní soud v Příbrami (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. února 2014, č. j. 11 C 108/2012-168, určil, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky každý v rozsahu id. ½ celku pozemku parc. č. 1655, odděleného z pozemku st. parc. č. 111 o výměře 300 m2 a pozemku parc. č. 1544/3 o výměře 8 m2, odděleného z pozemku parc. č. 1544/1 (dále jen „předmětné pozemky“) v hranicích a výměře podle geometrického plánu č. 341-140/2013 v obci a k. ú. H. (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. října 2014, č. j. 19 Co 236/2014-218, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení změnil tak, že jejich výši stanovil částkou 46 137,- Kč; jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, které považují za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. která by měla být dovolacím soudem posouzena jinak. Žalovaní nabyli předmětné pozemky koupí v roce 2010 od Lesů České republiky, s. p., přičemž byli ujištěni o tom, že na prodávaných nemovitostech, tedy i předmětných pozemcích, neváznou žádné dluhy, věcná práva ani jiné právní vady. Veškeré nemovitosti byly následně vloženy do katastru nemovitostí, tedy koupě byla osvědčena katastrálním úřadem. Brojí proti vydržení, když uvádějí, že předmětné pozemky nebylo možné vydržet, neboť jsou ve vlastnictví státu a že žalobci nebyli ani v dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem. Konkrétně namítají, že při pohledu do katastrální mapy by i laik musel poznat, že plot nekopíruje hranici, a že držená část pozemku činí 308 m2. Žalovaní následně rozporují jednotlivá tvrzení žalobců, která považují za nevěrohodná. Žalobci například vypověděli, že vědí, kde vede hranice mezi jejich pozemky a obecními pozemky, že právní předchůdci žalobců drželi od počátku pozemek v hranicích podle plotu, ten však byl postaven až po jejich nabývacím titulu, že se nákladní auta státních lesů otáčela pouze na obecním pozemku. Žalobci namítli vydržení až v roce 2012, kdy žalovaní požádali o oplocení svých pozemků, přičemž žalobci se chtěli dohodnout na vrácení sporně užívané plochy formou řešení, které navrhla geodetka, tudíž museli vědět, že mají připlocený pozemek, který jim nepatří. S ohledem na uvedené navrhují, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobci považují rozhodnutí soudů obou stupňů za správná. Žalovaní sice spatřují přípustnost dovolání v § 237 občanského soudního řádu, ve skutečnosti však přípustnost nenaplnili, když víceméně opakují stále stejné skutkové argumenty, právní argumentace o tom, jak se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, však zcela absentuje. S ohledem na uvedené navrhují, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl. Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy a společně s vyjádřením k dovolání tvoří obsah procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení – § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. Protože k vydržení předmětných pozemků mělo dojít před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 16. října 2014 a dovolací řízení bylo zahájeno po tomto datu, projednal dovolání a rozhodl o něm dovolací soud podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2014 (dále jen „o. s. ř.“). Dovolání není přípustné. Podle § 243f odst. 3 věty první o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)], resp. proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, od kterého