22 Cdo 792/2021 — Nejvyšší soud

22 Cdo 792/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 6. 2021 Spisová značka:22 Cdo 792/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:22.CDO.792.2021.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Nezbytná cesta (o. z.) Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 1032 o. z. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:11. 9. 2021 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí II.ÚS 2364/21 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 792/2021-295 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců a) E. H., narozené XY, a b) M. H., narozeného XY, oba bytem v XY, zastoupených Mgr. Liborem Valentou, advokátem se sídlem v Brně, Křížová 18, proti žalované L. D., narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Ilonou Chladovou, advokátkou se sídlem v Brně, Rybníček 4, o povolení služebnosti cesty, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 30 C 45/2018, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 11. 2020, č. j. 19 Co 138/2020-278, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 800 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupkyně žalované JUDr. Ilony Chladové. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): Městský soud v Brně („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 2. 2020, č. j. 30 C 45/2018-257, zamítl žalobu na povolení služebnosti cesty přes pozemek par. č. XY, v obci XY, zapsaný na LV XY, u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště XY, ve prospěch pozemků par. č. XY, jehož součástí je budova bez č. p. (garáž), par. č. XY a par. č. XY, vše zapsáno na LV XY (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Krajský soud v Brně („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 4. 11. 2020, č. j. 19 Co 138/2020-278, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Proti rozsudku odvolacího podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňují dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) odkazuje. Dovolání není přípustné. Soudy zamítly žalobu na povolení nezbytné cesty ke garáži (jako součásti pozemku) ze dvou důvodů; jednak proto, že škoda na nemovité věci souseda by převýšila zřejmě výhodu nezbytné cesty [§ 1032 odst. 1 písm. a) o. z.], a dále proto, že žalobci si nedostatek přístupu zavinili z hrubé nedbalosti [§ 1032 odst. 1 písm. b) o. z.]; každý z těchto důvodů by postačil sám o sobě k zamítnutí žaloby. K prvním z uvedených důvodů [§ 1032 odst. 1 písm. a) o. z.] soud prvního stupně poznamenal, že při povolování nezbytné cesty musí být dbáno, aby soused byl zřízením nebo užíváním nezbytné cesty co nejméně obtěžován a jeho pozemek co nejméně zasažen. „Už tato podmínka je zde obtížně naplnitelná. Jediná možná přístupová cesta dle geometrického plánu a nakonec i dle provedeného místního šetření vede tak, že dělí pozemek žalované zhruba v jedné třetině od její horní části a jiný způsob není možný. Činí tedy horní část pozemku žalované výrazně hůře využitelnou. Pokud zde žalovaná chce mít volně puštěné psy, i toto je dalším omezením jejího vlastnického práva. Dále zde žalovaná pronajímá parkovací místa, avšak i skutečnost, že by zde musel zůstat trvalý volný průjezd pro žalobce, je sama o sobě značným znevýhodněním, tedy omezením vlastnického práva žalované, když se nejedná o tak velký pozemek, že by tato průjezdná plocha byla zanedbatelná a to zejména s ohledem na místo, kudy prochází (nejedná se o okrajovou část pozemku). Podle soudu tak už tímto převyšuje škoda na nemovité věci souseda (když tuto soud zkoumal s ohledem na zásadu proporcionality) zřejmě výhodu nezbytné cesty, neboť jak již bylo uvedeno, pro žalobce neznamená neexistence příjezdové cesty nemožnost uvedenou stavbu užívat vůbec. Naopak sami žalobci přistavěli část do L jako zahradní domek a takto lze využít celou nemovitost. Pokud poukazují na nedostatečná parkovací místa, hned naproti výjezdu z pozemku p. č. XY je parkoviště, další se nachází nedaleko (uvedené si soud ověřil při místním šetření).“ Odvolací soud pak uvedl, že nemá pochybnosti o tom, že škoda na nemovité věci žalované by zřejmě převýšila výhodu nezbytné cesty, neboť část pozemku žalované, oddělená příjezdovou cestou žalobců, by představovala pro žalovanou poměrně nevyužitelnou část pozemku v rozsahu přibližně 1/3 pozemku, přičemž se nejedná o jeho okrajovou část. Garáž nyní používají žalobci pro uskladnění svých věcí, nikoli pro parkování auta. V této části je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Pokud pak dovolatelé kladou konkrétní otázky, je třeba připomenout, že je-li judikatorně dovolacím soudem vyřešena otázka obecnějšího charakteru, nemá smysl v dovolacím řízení meritorně přezkoumávat dovolatelem formulované otázky dílčí či specifické, jejichž závěr však nemůže nijak zvrátit řešení otázky obecné (usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2619/15). Judikatura dovolacího soudu vychází z následujících hledisek: Rozhodnutí o povolení nezbytné cesty je konstitutivním rozhodnutím ve věci, ve které právní úprava upravuje podmínky pro vznik práva jen rámcově a dává široký prostor pro úvahu soudu, přičemž v hraničních případech jsou dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit různá řešení. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008); dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1344/2012). Přesto, že zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, formuluje podmínky pro povolení nezbytné cesty podrobněji než zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, pokud jde o poměření újmy hrozící stranám v případě povolení či nepovolení této cesty, obsah norem (tj. pravidel chování plynoucích ze zákonných ustanovení) dopadajících na posouzení věci, se podle obou zákoníků zásadně neliší a dosavadní judikatura je stále použitelná (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1638/2016). Právní úprava nezbytné cesty vychází z principu minimalizace zásahů do výkonu vlastnického práva vlastníka služebného pozemku, což je vyjádřeno v § 1029 odst. 2 o. z. Požadavek na minimalizaci zásahů do práv vlastníka zatěžovaného pozemku našel před 1. 1. 2014 odraz i v judikatuře dovolacího soudu. Tato judikatura je přiměřeně použitelná i při rozhodování o povolení služebnosti nezbytné cesty v poměrech § 1029 odst. 1 a 2 o. z. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4242/2015). Konstantní judikatura přistupuje k restriktivnímu výkladu podmínek pro povolení nezbytné cesty, umožňujícímu jen výjimečně zásah do práva vlastnického, které je základním právem (viz čl. 11 Listiny základních práv a svobod). Skutečnost, že přístup zřízený přes cizí pozemek na základě práva odpovídajícího věcnému břemeni by byl pro žalobce pohodlnější, resp. výhodnější, nebo že by se obešel bez stavebních úprav, není významná (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. 22 Cdo 921/2010). „Škodou“ ve smyslu § 1032 odst. 1 písm. a) o. z. je újma způsobená žalovanému vlastníkovi pozemku v důsledku povolení nezbytné cesty; nemusí jít nutně o újmu majetkovou, i když většinou se způsobená újma nějak projeví na obvyklé ceně zatíženého pozemku (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1424/2018). Tato újma, která je dána již samotným nuceným omezením vlastnického práva, může spočívat např. ve zhoršení pohody bydlení či užívání pozemku k rekreaci, zahrádkaření či k zemědělskému využití, k podnikání apod. Je třeba přihlížet i k dalším případným omezením, a to i takovým, která lze finančně vyčíslit jen obtížně (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5235/2014). V usnesení ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5100/2016, Nejvyšší soud uvedl: Při posuzování rozsahu nezbytné cesty je třeba vždy poměřovat výhodu, kterou má nezbytná cesta poskytovat, s újmou, která by povolením nezbytné cesty pro vlastníka zatížené nemovitosti vznikla. Soud může povolit cestu jen v rozsahu zaj