22 Cdo 836/2011 — Nejvyšší soud

22 Cdo 836/2011 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 4. 2013 Spisová značka:22 Cdo 836/2011 ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.836.2011.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Vydržení Dotčené předpisy:§ 326 obč. zák. ve znění od 01.06.1811 § 1477 obč. zák. ve znění od 01.06.1811 § 116 odst. 1 obč. zák. ve znění od 01.01.1951 § 1451 odst. 1 obč. zák. ve znění od 01.01.1951 § 134 odst. 3 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:14. 5. 2013 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 836/2011 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: a) M. M., bytem v K., T. 976, b) L. M., bytem v K., U. B. 824, c) L. S., bytem v T. n. L., H. 341, d) B. T., bytem v H. S., D. 619/2, a e) L. L., bytem v L. 10, zastoupených JUDr. Janem Matějíčkem, advokátem se sídlem v Kolíně, Politických vězňů 98, proti žalovanému P. Š., bytem v K., P. V. 23, zastoupenému JUDr. Jiřím Davidíkem, advokátem se sídlem v Praze 4, V Jezírkách 1545/16, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 6 C 28/2008, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. srpna 2010, č. j. 19 Co 615/2009-183, takto: I. Dovolání proti výroku rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. srpna 2010, č. j. 19 Co 615/2009-183, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 12. srpna 2009, se odmítá. II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání zamítá. III. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 10.300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupce žalovaného JUDr. Jiřího Davidíka, advokáta se sídlem v Praze 4, V Jezírkách 1545/16. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Kolíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. srpna 2009, č. j. 6 C 28/2008-131, určil, že B. M., zemřelý, vlastnil v okamžiku své smrti v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů spolu s manželkou L. M., zemřelou, stavbu hospodářské budovy – stodoly, postavenou na pozemku parc. č. st. 41 a pozemek parc. č. st. 41 v katastrálním území P. V. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že nemovitosti byly původně součástí zemědělské usedlosti, ke které vedle pozemků patřily i domy čp. 18, čp. 20 a stodola. V roce 1861 prodali původní vlastníci zemědělské usedlosti její část, a to dům čp. 20 společně se zahrádkou č. 66 o výměře 16 čtverečních sáhů manželům J. Součástí smlouvy bylo i ujednání o břemenu průjezdu - právu prodávajících v době sklizně a žní jezdit přes dvorek patřící k domu čp. 20 do „jejich stodoly“. Od manželů J. získala nemovitosti v roce 1951 A. H., poté její syn K. H. a následně žalovaný, který je v katastru nemovitostí veden jako jejich vlastník. Druhou část zemědělské usedlosti, a to dům čp. 18 se stavebním pozemkem parc. č. 44 získal V. K., po něm manželé N. a následně prarodiče a rodiče žalobců a naposledy původní žalobce a) J. M., který během řízení zemřel. Změny ve vlastnictví podle smlouvy z 28. 2. 1861 byly do pozemkových knih zaznamenány V. K. až v roce 1887, který pro účel zápisu potvrdil, že manželé J. koupili v roce 1861 domek čp. 20 (stav. parc. 41) se zahrádkou č. parc. 60/1. Pozemek parc. č. 41 byl v mapách původně zakreslen včetně prostoru domku čp. 20, dvorku a stodoly. Po novém mapování od roku 1977 je parcela č. 41 omezena jen na pozemek pod bývalou stodolou a na část mezi obvodovou zdí stodoly a hranicí stavebních pozemků parc. č. 41 a 44. Rodiče žalobců zakoupili dům čp. 18 se stavebním pozemkem parc. č. 44 dne 29. 6. 1950. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že původní vlastníci zemědělské usedlosti neměli v úmyslu při uzavírání smlouvy z 28. 2. 1861 stodolu s pozemkem prodat. Užívali ji nadále jako vlastní a ve stejném rozsahu ji užívali i všichni jejich právní nástupci, kteří tak jako oni byli v dobré víře, že sporný pozemek se stodolou patří k usedlosti čp. 18. Dobrá víra všech právních nástupců se odvíjela od úmyslu původních vlastníků celé zemědělské usedlosti prodat v roce 1861 pouze dům čp. 20 se zahradou a stodolu si ponechat. Jestliže se rodiče žalobců ujali držby nemovitostí v roce 1950, pak své vlastnické právo vydrželi po uplynutí desetileté vydržecí doby, a ke dni úmrtí B. M. v roce 1987 měli stodolu i pozemek v bezpodílovém spoluvlastnictví. Otázku spoluvlastnictví posoudil podle § 116 odst. 1 a 2 občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 23. srpna 2010, č. j. 19 Co 615/2009-18, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na určení vlastnického práva ke stavebnímu pozemku parc. č. 41 v k. ú. P. V. zamítl, žalobu ohledně stavby hospodářské budovy – stodoly potvrdil (bod I. výroku), a dále rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (bod II. výroku). Odvolací soud se nejprve vypořádal s vadou, kterou soud prvního stupně zatížil řízení, a která spočívala v porušení zásady volného hodnocení důkazů. K prokázání dobré víry a držby sporných nemovitostí doplnil dokazování výslechem svědků, což soud prvního stupně neprovedl a svá skutková zjištění činil pouze z obsahu výpovědí těchto svědků v jiném řízení. K samotnému právnímu posouzení věci uvedl, že žádná smlouva týkající se domu čp. 18 či čp. 20 po roce 1861 neobsahovala údaje o stodole nacházející se na stavebním pozemku parc. č. 41. O její existenci svědčí pouze část smlouvy z roku 1861, kde si prodávající do své stodoly vymínili právo průjezdu přes pozemek parc. č. 41. Souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že nebylo úmyslem ani vůlí původních majitelů celé zemědělské usedlosti stodolu v roce 1861 prodat. Svoji vůli projevili a následně realizovali tak, že si ponechali v držbě pouze stodolu v domnění, že tím jim zůstane zachováno i právo vlastnické, ač pozemek, na kterém stála, prodali novému vlastníku. Tak byla vůle přejímána i dalšími nástupci původních vlastníků. Nesouhlasil pouze se závěrem soudu prvního stupně, že vlastnické právo vydrželi až rodiče žalobců za účinnosti občanského zákoníku č. 141/1950 Sb., ale nerušená a nepřetržitá držba začala již v roce 1908, kdy stodolu k zemědělské činnosti užívali prarodiče žalobců, než ji v roce 1950 odevzdali postupní smlouvou L. a B. M. Na překážku tomu nemohla být ani neznalost tehdy platné zásady zakotvené v obecném zákoníku občanském z roku 1811 superficies solo cedit, podle níž stavba nebyla samostatnou věcí, nýbrž součástí pozemku. Odlišný právní závěr ohledně doby vydržení vlastnického práva ke stodole právními předchůdci žalobců neměl ale v konečném důsledku vliv na oprávněnost žalobního nároku a závěru, že k nabytí vlastnického práva ke stodole vydržením došlo již u jejich právních předchůdců. Odlišně od soudu prvního stupně však posoudil otázku vydržení sporného pozemku parc. č. st. 41. Pozemek byl převeden na právní předchůdce žalovaného již smlouvou z roku 1861, označení pozemku ve smlouvě, včetně uvedení jeho správné výměry, vylučuje omyl účastníků smlouvy o jeho převodu. Od roku 1887 byl pozemek parc. č. st. 41 veden na jiného vlastníka než vlastníka sousedního pozemku parc. č. st. 44. „Poctivé držbě“ pozemku právními předchůdci žalobců bránila skutečnost, že pozemek vždy existoval samostatně, jeho zakreslení v mapách bylo zřetelné, nebyly sporné hranice se sousedním pozemkem žalobců parc. č. 44, vždy se převáděl celý spolu s domem č. p. 20, nebyla zjištěna žádná snaha o jeho rozdělení a jeho výměra odpovídala až do roku 1976 téměř 60 % výměry sousedního pozemku parc. č. 44. Jako předmět všech smluv uzavřených postupně od roku 1861 byl navíc vždy jasně a zřetelně označen. Právní předchůdci žalobců proto nemohli vlastnictví k němu vydržet. Proti rozhodnutí odvolacího podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) a uplatňují přitom dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., ve spojení s odst. 3. Navrhují, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že vůlí účastníků smlouvy z 28. 2. 1861 byl i prodej stavebního pozemku parc. č. st. 41. Skutečnost, že je pozemek uveden v písemném vyhotovení smlouvy lze vysvětlit pouze omylem jednajících ve vymezení předmětu prodeje. Dovodil-li odvolací soud, že předmětem převodu nebyla stodola postavená na tomto pozemku, pak předmětem převodu nemohl být ani pozemek pod stodolou. Uvedli, že v době uzavírání sm