22 Cdo 864/2025 – Nejvyšší soud

22 Cdo 864/2025-473 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobců a) R. P., b) R. P., obou zastoupených Mgr. Miroslavem Píšťkem, advokátem se sídlem ve Šternberku, ČSA 23/10, proti žalovanému R. N., zastoupenému Mgr. Ing. Pavlou Buxbaumovou, advokátkou se sídlem v Uničově, Masarykovo nám. 37, za účasti vedlejší účastnice na straně žalovaného Moravskoslezské cukrovary, s. r. o., se sídlem v Hrušovanech nad Jevišovkou, Cukrovarská 657, IČO: 46900764, zastoupené JUDr. Milošem Císařem, advokátem se sídlem ve Znojmě, Tovární 886/14, o vyklizení, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 18 C 113/2022, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 14. 11. 2024, č. j. 69 Co 165/2024-437, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně nahradit vedlejší účastnici náklady dovolacího řízení ve výši 3 327,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Miloše Císaře, advokáta se sídlem ve Znojmě, Tovární 886/14. III. Ve vztahu mezi žalobci a žalovaným žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Olomouci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 4. 2024, č. j. 18 C 113/2022-373, zamítl žalobu žalobců a) a b), aby žalovaný a všechny osoby, které s ním bydlí, byl povinen vyklidit jižní přízemní část s bytem o dispozici 3+1 (dále jen „přístavek“) v objektu č. p. XY, ulice XY, XY, který se nachází na pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba XY, č. p. XY, stojící na pozemku parc. č. XY, to vše v k. ú. XY, a vyklizený jej odevzdat žalobcům a) a b) (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II–IV). 2. K odvolání žalobců Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 14. 11. 2024, č. j. 69 Co 165/2024-437, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, III a IV potvrdil (výrok I), ve výroku II změnil v částce nákladů řízení žalovaného před soudem prvního stupně (výrok II) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky III a IV). 3. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost vymezili tak, že se odvolací soud při řešení dvou právních otázek odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konkrétně se mělo jednat o otázku nesplnění řádné poučovací povinnosti podle § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) ze strany soudu prvního stupně a dále o otázku řádného odůvodnění rozhodnutí, jelikož rozhodnutí odvolacího soudu bylo z pohledu dovolatelů poznamenáno extrémním nesouladem mezi skutkovými zjištěními a učiněnými právními závěry. Dovolatelé dále uvedli, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení otázky, zda je přístavek, jehož vyklizení se dovolatelé domáhali, součástí nemovitosti nacházející se v podílovém spoluvlastnictví dovolatelů či zda se jedná o dvě samostatné stavby, a dovolatelům tak vlastnické právo k němu nesvědčí. Podle dovolatelů v řízení nebylo nijak prokázáno vlastnické právo vedlejší účastnice k přístavku, naopak dovolatelům svědčil zápis v katastru nemovitostí. Soud prvního stupně se proto z pohledu dovolatelů odchýlil např. od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1993/2001, jelikož dovolatelům nebylo nijak avizováno, že by neunášeli důkazní břemeno co do prokázání jejich vlastnického práva k přístavku. V postupu obou soudů dovolatelé shledali svévoli při hodnocení důkazů, protože závěr o vlastnickém právu vedlejší účastnice neměl z jejich pohledu žádnou oporu v provedeném dokazování. Postup soudů proto označili za rozporný např. s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1963/13, podle kterého z odůvodnění rozhodnutí musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Měli za to, že v daném případě nebyly požadavky na řádné odůvodnění rozhodnutí soudů splněny. S ohledem na vše uvedené dovolacímu soudu navrhli, aby napadený rozsudek, stejně jako rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 4. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil. 5. Vedlejší účastnice se k dovolání vyjádřila tak, že dovolání žalobců nepovažuje za přípustné. Nadto se domnívala, že soud prvního stupně beze zbytku splnil poučovací povinnost podle § 118a o. s. ř. a odvolací soud řádně a v souladu se zákonem odůvodnil dovoláním napadený rozsudek, jehož závěry rozhodně nejsou v nesouladu se skutkovými zjištěními. Byla přesvědčena o tom, že není dán žádný dovolací důvod a navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobců odmítl, případně zamítl, a aby dovolatelům byla uložena povinnost nahradit jí náklady dovolacího řízení. 6. Dovolání není přípustné. 7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 8. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 9. Dovolatelé nejprve předložili k dovolacímu přezkumu otázku řádného odůvodnění rozhodnutí, jelikož rozhodnutí odvolacího soudu bylo z jejich pohledu poznamenáno extrémním nesouladem mezi skutkovými zjištěními a učiněnými právními závěry. Vysvětlili, že jejich odvolání bylo založeno na skutečnosti, že dovolatelům svědčí zápis vlastnického práva v katastru nemovitostí k celé stavbě č. p. XY na pozemku parc. č. XY, tedy včetně přístavku. Zápis nebyl od roku 1992 nikým napadán. Žalobci předložili v řízení řadu důkazů, z nichž vyplývalo jejich vlastnické právo ke stavbě č. p. XY jako celku, tj. včetně přístavku. Nad rámec již dříve předložených důkazů dále k dovolání přiložili přiznání k dani z nemovitých věcí, ze kterého vyplývá, že to byli dovolatelé, kdo hradil v minulosti daň z celé výměry nemovitosti včetně přístavku, a kdo tedy vystupoval jako vlastník přístavku. Podrobně také vysvětlili, proč vedlejší účastnici vůbec nepovažovali za nástupnickou společnost státního podniku Cukrovary Olomouc – původního prokázaného vlastníka nemovitosti i přístavku. Vzhledem k tomu, že přes námitky dovolatelů soudy obou stupňů vedlejší účastnici přisoudily vlastnické právo k přístavku, vnímali v jejich postupu extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými závěry a následnými rozhodnutími soudů. Dovolatelé neměli za to, že by ze strany soudů došlo k řádnému odůvodnění, proč nebylo jejich námitkám přisvědčeno, proč bylo rozhodnuto v rozporu s těmito důkazy. Proto uzavřeli, že se soudy svým postupem odchýlily např. od nálezu Ústavního soudu ze dne „30. 9. 2024, sp. zn. I. ÚS 1963/13“, podle kterého z odůvodnění rozhodnutí musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Dovolatelé měli za to, že v daném případě nebyly požadavky kladené na řádné odůvodnění rozhodnutí soudů naplněny. 10. Dovolací soud musí nejprve upozornit, že podle § 214a odst. 6 o. s. ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy. Proto se dovolací soud přiloženým přiznáním k dani z nemovitých věcí vůbec nezabýval. 11. A dále musí konstatovat, že dovolání lze podle § 241a odst. 1 o. s. ř. podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, vyloučen je tak a contrario přezkum věci po skutkové stránce (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 297/2018, či unesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2296/2017). Nejvyšší soud již mnohokrát vysvětlil, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoliv z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srovnej napřík