22 Cdo 877/2018 — Nejvyšší soud

22 Cdo 877/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 4. 2018 Spisová značka:22 Cdo 877/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.877.2018.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:2. 7. 2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 877/2018-174 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně A. S. G., zastoupené JUDr. Davidem Jarošem, advokátem se sídlem v Praze 4, Jílovská 1167/71, proti žalovaným 1) M. G., zastoupenému Mgr. Janem Vrtálkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Ostrovní 126/30, a 2) U. T. P., zastoupenému JUDr. Michalem Špinarem, advokátem se sídlem v Praze 10, Žernovská 1046/5, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 28 C 201/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2017, č. j. 19 Co 234/2017-155, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované Mgr. Jana Vrtálka, advokáta se sídlem v Praze 1, Ostrovní 126/30. III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 2) žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 1. 2017, č. j. 28 C 201/2015-95, zamítl žalobu, aby bylo určeno, že budova č. p. v obci P., část obce N., umístěná na pozemku parc. č., pozemek parc. č. a pozemek parc. č., vše v katastrálním území N., obci P. (dále jen „předmětné nemovitosti“), jsou ve společném jmění manželů žalobkyně a žalovaného 1) – (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 8. 11. 2017, č. j. 19 Co 234/2017-155, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II. a III.). Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které spatřuje přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Uvádí otázku posouzení rozhodného práva pro určení vlastnického práva za situace, kdy žalobkyně i žalovaný 1) – (manželé) jsou shodně státními občany Spojených států amerických a žádný z nich není občanem České republiky, když podle jejího názoru by měl být spor hmotněprávně posouzen podle práva Spojených států amerických, konkrétně podle článku 236 zákona Domestic Relations Act státu New York z roku 1980. Ustanovení § 49 odst. 3 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, upravující právo rozhodné pro majetkové poměry manželů, je ustanovením speciálním ve vztahu k § 69 regulujícímu právo rozhodné ve vztazích z věcných práv, neboť majetkové poměry manželů zahrnují jak věcná práva k věcem nemovitým, tak i další položky. Na otázku by se mělo nahlížet obdobně, i kdyby měl být podle přechodných ustanovení aplikován zákon č. 97/1963 Sb. Dále nebylo dokazováním postaveno najisto, jaká byla vůle žalobkyně a žalovaného 1) při sjednávání podmínek koupě předmětných nemovitostí v roce 1997. Tato vůle byla podle jejího názoru spolehlivě prokázána provedenými důkazy. Soudy obou stupňů porušily také zásadu materiální pravdy, když nebyly provedeny všechny navržené důkazy k prokázání tvrzení o vůli při uzavírání rezervační smlouvy k domu a k prokázání dobré víry. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaný 1) ve vyjádření uvádí, že žalobkyně opomíjí okolnost, že vlastnické právo k předmětným nemovitostem nacházejícím se na území České republiky nabyla v roce 1998 „česká“ právnická osoba; to zcela vylučuje aplikaci mezinárodního prvku. I kdyby se v dané věci mezinárodní prvek vyskytoval, pak se podle zákona č. 97/1963 Sb. věcná práva k nemovitostem řídí, pokud není stanoveno jinak, právem místa, kde věc je. Jelikož mezi Českou republikou a Spojenými státy americkými nebyla uzavřena mezinárodní smlouva, která by aplikaci uvedeného ustanovení vylučovala, je námitka žalobkyně irelevantní. Tvrzení žalobkyně, že předmětné nemovitosti považovala za součást společného jmění manželů, lze těžko považovat za věrohodné. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl jako nedůvodné a přiznal mu náhradu nákladů dovolacího řízení. Žalovaný 2) se k dovolání nevyjádřil. Dovolání není přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Žalobkyně předkládá otázku týkající se kolizní normy, která se má na posuzovaný případ aplikovat; podle ní má být aplikována kolizní norma upravující právo rozhodné pro majetkové poměry manželů jako ustanovení speciální vůči kolizní normě regulující právo rozhodné ve vztazích z věcných práv. Touto námitkou směřuje k argumentaci, podle níž měl být spor posouzen hmotněprávně podle práva Spojených států amerických, konkrétně „zákona Domestic Relations Act státu New York z r. 1980 a jeho článku 236“. Pokud by tomu tak bylo, pak „veškerý majetek, nabytý některým z manželů za doby trvání manželství, vyjma taxativně vymezených titulů, je společným majetkem manželů“. Tato otázka nemůže založit přípustnost dovolání, neboť její vyřešení není pro rozhodnutí soudu podstatné. I kdyby dovolací soud posuzoval věc z pohledu pro žalobkyni nejpříznivějšího, tj. z pohledu jí tvrzené aplikace zahraniční právní úpravy, na závěrech nalézacích soudů by to nemohlo nic změnit. Sama žalobkyně totiž při odkazu na zahraniční právní úpravu tvrdí, že předpokladem pro nabytí do společného jmění manželů je okolnost, že majetek nabyl za doby trvání manželství některý z manželů (se zákonem stanovenými výjimkami). Předmětné nemovitosti však ani žalobkyně, ani žalovaný 1) nikdy nenabyli. Soudy vyšly ze zjištění, že kupní smlouva z dne 14. 7. 1998, jejímž předmětem byl převod předmětných nemovitostí, byla uzavřena mezi společností Nebušice Development Company, v. o. s. jako prodávajícím a obchodní společností GFHN spol. s r. o. jako kupujícím. Okolnost, proč v této smlouvě nefigurovali jako účastníci žalobkyně a žalovaný 1), stejně jako jejich případná motivace, byť by i případně znamenala zájem o předmětné nemovitosti, která však nevyústila v jejich koupi ani jiný způsob nabytí, je nerozhodná, jestliže žádný z nich nebyl smluvní stranou smlouvy, která se předmětných nemovitostí týkala. Žalobkyně ostatně ani v řízení netvrdila, že předmětné nemovitosti měl nabýt její manžel, žalovaný 1), nýbrž původní žalovaná 2) GFHN spol. s r. o., resp. žalovaný 2); není proto důvod ve věci aplikovat ustanovení o majetkovém právu manželů. Nad rámec uvedeného soudy obou stupňů uzavřely (a dovolatelka tento závěr v dovolání nezpochybňuje), že předmětné nemovitosti dříve, než byly převedeny na žalovaného 2), nabyla původní žalovaná 2) GFHN spol. s r. o., která byla založená podle českého práva. Podle tuzemského právního řádu, jímž se řídí osobní statut obchodní společnosti, je pak