22 Cdo 95/2021 — Nejvyšší soud

22 Cdo 95/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:16. 2. 2021 Spisová značka:22 Cdo 95/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:22.CDO.95.2021.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Věcná břemena Omezení vlastnictví (náhrada) Vlastnictví Dotčené předpisy:§ 59a předpisu č. 254/2001Sb. ve znění od 01.01.2014 § 50 písm. c) předpisu č. 254/2001Sb. ve znění od 01.01.2002 § 1106 předpisu č. 89/2012Sb. ve znění od 01.01.2014 Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:22. 5. 2021 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 95/2021-217 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce Povodí Vltavy, státního podniku, IČO 70889953, se sídlem v Praze 5 – Smíchově, Holečkova 3178/8, zastoupeného JUDr. Ivanou Syrůčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 5 – Smíchově, Plzeňská 232/4, proti žalovaným 1) J. P., narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Janem Aulickým, advokátem se sídlem v Českém Krumlově, Za Tiskárnou 327, 2) Mlýn Vodička s. r. o., IČO 25117335, se sídlem v Sedlčanech, K Cihelně 383, zastoupenému JUDr. Martinou Koláčkovou, advokátkou se sídlem v Příbrami, Na Flusárně 168, o zaplacení 82 129 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 19 C 860/2018, o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2020, č. j. 62 Co 192/2020-194, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2020, č. j. 62 Co 192/2020-194, se ve výroku I, III a IV ruší a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobce se žalobou podanou dne 28. 12. 2018 domáhal, aby žalovaným byla uložena každému z nich povinnost zaplatit žalobci částku 82 129 Kč, představující náhradu za omezení jeho vlastnického práva k pozemku, na kterém stojí vodní dílo. Uvedl, že ke dni 1. 1. 2014 – kdy nabyl účinnosti § 59a zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (dále jen „vodní zákon“) – bylo vodní dílo ve vlastnictví žalované 2); ke dni podání žaloby pak bylo ve vlastnictví žalovaného 1). Obvodní soud pro Prahu 3 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 20. 2. 2020, č. j. 19 C 860/2018-145, žalobu zamítl [výrokem I ve vztahu k žalovanému 1); výrokem II ve vztahu k žalované 2)] a současně uložil žalobci povinnost zaplatit žalovaným náhradu nákladů řízení. Zjistil, že žalobce – státní podnik – vykonává vlastnické právo mimo jiné i k parcele č. st. XY, k. ú. a obec XY, na které je umístěno vodní dílo – jez XY (dále jen „předmětný jez“). Vlastníkem jezu byla ke dni 1. 1. 2014 žalovaná 2); ode dne 7. 11. 2016 je vlastníkem jezu žalovaný 1), který vlastnické právo nabyl od žalované 2) na základě kupní smlouvy ze dne 7. 11. 2016. Dále zjistil, že předmětný jez byl vybudován v období let 1824 – 1843; v mapách byl vyznačen již v roce 1830. Ze znaleckého posudku dovodil, že obvyklé roční nájemné za část pozemku zatíženého existencí předmětného jezu bylo ke dni 6. 9. 2018 ve výši 13 575 Kč. Po právní stránce uzavřel, že ve vztahu k žalované 2) není žaloba důvodná, neboť ta nebyla ke dni podání žaloby vlastníkem vodního díla, a proto není v dané věci pasivně legitimována. Uvedl, že na základě kupní smlouvy ze dne 7. 11. 2016 bylo vlastnické právo k jezu převedeno na žalovaného 1). Následkem převodu vlastnického práva byl i přechod práv a povinností žalované 2) na žalovaného 1), tedy i přechod povinnosti k náhradě za omezení vlastnického práva ve smyslu § 59a vodního zákona. Skutečnost, že ke dni nabytí účinnosti citovaného ustanovení – tedy k 1. 1. 2014 – byla vlastníkem předmětného jezu žalovaná 2), přitom nepovažoval za důvod zakládající jí z § 59a vodního zákona práva a povinnosti. Ve vztahu k žalovanému 1) dále uvedl, že určení přiměřené kompenzace za omezení vlastnického práva ve smyslu § 59a vodního zákona je podle ustálené rozhodovací praxe otázkou právní, nikoli skutkovou; její posouzení nepřísluší znalci, nýbrž výhradně soudu. Náhrada za omezení vlastnického práva má být stanovena na základě úvahy soudu zohledňující veškeré okolnosti případu, jako např. intenzitu restrikce, délku jejího trvání, podmínky nabytí zatíženého pozemku, skutečnost, zda již v době převodu vlastnického práva dotčená limitace oprávnění vlastníka existovala. S ohledem na to, že vlastníkem pozemku, na kterém se předmětný jez nachází, byl vždy stát, přičemž omezení vlastnického práva v důsledku existence jezu trvá nejméně od roku 1830 a po vlastníku jezu nebylo historicky nikdy ničeho požadováno, uzavřel, že náhradu za omezení vlastnického práva nelze po současném vlastníkovi [žalovaném 1)] požadovat. Uvedl, že nárok žalobce na náhradu za omezení vlastnického práva nezakládá ani existence § 59a vodního zákona, vloženého do předpisu s účinností od 1. 1. 2014 zákonem č. 303/2013 Sb. Měl za to, že citované ustanovení bylo do právního řádu „vneseno s ohledem na to, že s účinností od 1. 1. 2002 museli vlastníci vodních děl zřizovaných na cizích pozemcích vyřešit včas své poměry k vlastníkům pozemků a bylo třeba upravit vztahy vlastníků pozemků a vodních děl realizovaných před tímto datem, což implikuje myšlenku, že časovou určenost zbudování je třeba vázat právě na to, jakému právnímu režimu podléhala výstavba díla. Již s ohledem na existenci délky trvání jezu a jednoho vlastníka pozemku, tj. státu, který od vzniku vodního díla pouze měnil vykonavatele správy pozemku, považuje soud nárok žalobce za nedůvodný, a proto žalobu při zkoumání všech okolností daného případu zamítl.“ Současně soud prvního stupně konstatoval, že žalovaným 1) vznesená námitka promlčení není důvodná, neboť žaloba byla podána včas. K odvolání žalobce Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 26. 8. 2020, č. j. 62 Co 192/2020-194, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku I tak, že žalovanému 1) uložil povinnost zaplatit žalobci částku 82 129 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I), ve výrocích II a IV rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II), žalovanému 1) uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III) a současně žalobci uložil povinnost zaplatit žalované 2) náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok IV). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Přisvědčil přitom i právním závěrům týkajících se nedostatku pasivní věcné legitimace žalované 2); ve vztahu k žalovanému 1) však právní posouzení věci učiněné soudem prvního stupně považoval z části za nesprávné. Předně souhlasil se závěrem, že žalovaný 1) je pasivně věcně legitimován. Uvedl, že pro posouzení věci je významný stav existující v době rozhodování soudu; byl-li žalovaný 1) v době rozhodnutí soudu vlastníkem předmětného jezu, je povinen nahradit žalobci náhradu za omezení jeho vlastnického práva ve smyslu § 59a vodního zákona. K tomu poznamenal, že od tohoto závěru se doposud neodchýlila ani rozhodovací praxe (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2880/2016). Dále uvedl, že soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku vyslovil předpoklad, že po celou dobu existence jezu nebyla po jeho vlastníkovi požadována náhrada, a tudíž nelze takovou náhradu požadovat ani po současném vlastníkovi. Podle odvolacího soudu však bylo zjištěno pouze to, že „vlastníka pozemku v době výstavby jezu se soudu nepodařilo zjistit, žalobce netvrdil, že by v minulosti náhradu žádal a žalovaný netvrdil, že by náhrada byla v minulosti poskytnuta nebo že by došlo k jinému způsobu vypořádání mezi vlastníky pozemku a stavby.“ Ostatně ani v případě, že by se naplnění předpokladu úvahy soudu prvního stupně prokázalo, nemohlo by to vést k zamítnutí žaloby. Uplatněný nárok je třeba posoudit podle právní úpravy vodního zákona účinné od 1. 1. 2014; skutečnost, že k výstavbě jezu došlo pravděpodobně v roce 1830 a že do dnešního dne historicky došlo k několika změnám příslušné právní úpravy (zejm. ve vztahu k zásadě superficies solo cedit), nepovažoval za významnou. Měl za to, že k posouzení projednávané věci postačí učinit závěr, že popsaný právní vztah nebyl mezi aktuálními vlastníky vypořádán v rozhodné době mezi 1. 1. 2014 a 31. 12. 2018, do kdy bylo možno (bez rizika úspěšně vznesené námitky promlčení) nárok u soudu uplatnit. Historii posuzovaného vztahu měl z hlediska práva na náhradu za omezení vlastnického práva za nevýznamnou; ostatně mezi účastníky jde o vztah současný, kdy žalobce je omezen v možnosti využití pozemku, neboť musí strpět existenci stavby a její užívání současným vlastníkem [žalovaným 1)]. Byl přesvědčen, že „se přiznání náhrady nepříčí principu spravedlnosti a je rovněž spravedlivé, aby