23 Cdo 1062/2021 – Nejvyšší soud

23 Cdo 1062/2021-315 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně KT MOTORSPORT spol. s r.o., se sídlem v Brně, Staré Brno, Křížová 939/12, PSČ 603 00, IČO 60719729, zastoupené JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem, se sídlem v Brně, Jaselská 202/19, PSČ 602 00, proti žalované GARAGE VANDECASTEELE N.V., se sídlem Kuurnsesteenweg 107-109, 8500 Kortrijk, Belgické království, zastoupené JUDr. Martinem Šenkýřem, advokátem, se sídlem v Praze 6, Na viničních horách 1834/24, PSČ 160 00, o zaplacení částky 14 510 EUR, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 34 EVC 2/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 11. 2020, č. j. 74 Co 152/2018-290, takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10. 11. 2020, č. j. 74 Co 152/2018-290, se ve výrocích pod body II, III a V zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení [1] Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. 5. 2018, č. j. 34 EVC 2/2016-200, uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni částku 10 730 EUR (výrok pod bodem I), zamítl žalobu co do částky 3 780 EUR (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok pod bodem III). Doplňujícím usnesením ze dne 27. 6. 2018, č. j. 34 EVC 2/2016-204, pak soud prvního stupně dále rozhodl o tom, že Česká republika – Městský soud v Brně, nemá právo na náhradu nákladů řízení, jelikož stát nemá právo na náhradu tlumočného, neboť účastníci mají právo jednat před soudem ve své mateřštině a soud je povinen zajistit jim stejné možnosti k uplatnění jejich práv. S tímto ustanovením by pak bylo v rozporu ukládat povinnost k náhradě nákladů řízení spojených s tím, že účastník, zde žalovaná, realizuje právo jednat před soudem ve své mateřštině. [2] Žalobkyně svůj návrh odůvodnila tím, že coby kupující dne 16. 2. 2010 s žalovanou coby prodávající uzavřela kupní smlouvu na koupi vozidla zn. Peugeot 807 (dále jen „vozidlo“) za cenu 3 510 EUR. Vozidlo mělo větší množství vad, žalobkyně proto od kupní smlouvy dne 9. 4. 2010 odstoupila. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 17. 6. 2015, č. j. 39 EVC 8/2012-116, bylo žalované uloženo, aby žalobkyni vrátila kupní cenu automobilu, neboť žalovaná od kupní smlouvy odstoupila důvodně; žalovaná žalobkyni kupní cenu vozidla vrátila. Předmětné vozidlo si žalovaná ovšem přes výzvy žalobkyně nepřevzala, přičemž žalobkyni vznikají náklady na skladné a parkovné vozidla ve výši 5 EUR denně, které za dobu od 10. 4. 2010 do 20. 3. 2018 činí požadovaných 14 510 EUR. Žalobkyně vozidlo opatruje, přiměřeným způsobem jej skladuje. Jelikož nejde o její věc, když kupní smlouva byla zrušena odstoupením, leč o věc ve vlastnictví žalované, nemůže vozidlo jen tak někde zanechat či opustit. [3] Soud prvního stupně shledal v projednávané věci existenci cizího prvku, jenž je dán tím, že žalovaná je právnickou osobou se sídlem na území Belgie. Pravomoc českých soudů se odvíjí od článku 7 odst. 2 nařízení evropského parlamentu a rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. S ohledem na znění článku 10 odst. 1 nařízení evropského parlamentu a rady (ES) č. 864/2007 ze dne 11. července 2007 o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (Řím II) pak soud na řešenou věc aplikoval české právo, neboť právní vztah založený kupní smlouvou na předmětné vozidlo, od které žalobce odstoupil, se řídil českým právem (jak dovodil soud ve věci sp. zn. 39 EVC 8/2012); pokud by se hmotné právo mělo určovat podle článku 10 odst. 3 citovaného nařízení, pak k bezdůvodnému obohacení došlo na území České republiky, neboť zde bylo a je umístěno předmětné vozidlo. [4] Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně coby kupující s žalovanou coby prodávající uzavřely dne 16. 2. 2010 smlouvu o koupi vozidla prostřednictvím internetové aukce za cenu 3 510 EUR, kterou žalobkyně žalované dne 22. 2. 2010 uhradila. Žalobkyně vozidlo následně převzala. Zjistila ovšem, že je poškozeno více, než jak žalovaná v inzerátu uváděla, proto od kupní smlouvy pro vady věci přípisem ze dne 2. 4. 2010, který byl žalované doručen dne 9. 4. 2010, odstoupila. Z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 17. 6. 2015, č. j. 39 EVC 8/2012-116, soud dále zjistil, že žalovaná byla zavázána k vrácení kupní ceny ve výši 3 510 EUR žalobkyni. Tuto částku pak žalovaná následně uhradila. Předmětné vozidlo žalobkyně uskladnila v době od 10. 4. 2010 do 28. 2. 2015 v nebytovém prostoru v budově č. p. 404 na pozemku p. č. 1136 v k. ú. Modřice. Tento prostor žalobkyně užívala na základě smlouvy o nájmu nebytových prostor uzavřené mezi společností CIMOD, s.r.o., jako pronajímatelem, a žalobkyní coby nájemcem, s tím, že měsíční nájemné činilo 4 312 Kč (k tomu navíc paušální poplatek za související služby 931,39 Kč bez DPH a 600 Kč bez DPH). Za účelem skladování předmětného vozidla žalobkyně dále uzavřela smlouvu o podnájmu nebytových prostor ze dne 20. 10. 2014 a smlouvu o úschově věci ze dne 1. 3. 2015, a to na dobu od 1. 3. 2015 doposud. Cena za uschování předmětného vozidla byla ve smlouvě o úschově sjednána v částce 4 000 Kč za měsíc. Žalobkyně vyzvala žalovanou přípisem ze dne 17. 12. 2015 k úhradě částky za uskladnění předmětného vozidla. [5] Soud prvního stupně dále zjistil, že obvyklá cena za parkování či úschovu vozidla ve městě Brně za dobu od 4/2010 do 3/2018 dosahovala či přesahovala částku 5 EUR denně, tj. podle kurzu k 1. 5. 2018 (1 euro za 25,54 Kč) částku 127,70 Kč, když cena parkovného obsahuje v těchto prostorách nejméně 10 Kč za hodinu, tj. 240 Kč za den. Strany sporu pak spolu žádnou dohodu o úschově či skladování předmětného vozidla (po odstoupení od smlouvy) neuzavřely. [6] Soud prvního stupně věc právně posoudil podle úpravy účinné do 31. 12. 2013, neboť k uzavření kupní smlouvy došlo v roce 2010. Došlo-li dnem 10. 4. 2010 k účinnému odstoupení od smlouvy, vznikla účastníkům zrušené smlouvy povinnost navzájem si vydat poskytnutá plnění podle § 351 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále také jen „obch. zák.“), a též podle § 457 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.). Žalované tedy vznikla povinnost vrátit kupní cenu a žalobkyni vznikla povinnost žalované vrátit předmětné vozidlo. Plnění, které účastník smlouvy, od které bylo odstoupeno, obdržel, má povahu bezdůvodného obohacení, jak vyplývá z § 451 odst. 2 obč. zák., konkrétně tedy jde o majetkový prospěch získaný plněním na základě právního důvodu, jenž odpadl. Žalobkyně má jako osoba vydávající předmětné vozidlo právo na úhradu nákladů, které na předmět bezdůvodného obohacení vynaložila. Musí jít o náklady nezbytně spojené s řádnou péčí o takovou věc, náklady nezbytné pro uchování či údržbu věci (§ 458 odst. 3 obč. zák.). Za tento druh nákladů pak soud prvního stupně považoval i částky vynaložené na parkování (skladování či uschování) předmětného vozidla, které si u něj žalovaná nevyzvedla. Pokud jde tedy o vydání kupní ceny, byla žalovaná dlužníkem, žalobkyně věřitelem. Pokud jde o vydání vozidla, je dlužníkem žalobkyně a věřitelem naopak žalovaná. Jelikož bezdůvodné obohacení nemá zde speciální úpravu, použijí se obecná ustanovení o plnění závazku (§ 324 až 343 obch. zák., resp. § 559 až 569 obč. zák.). Podle § 336 obch. zák. a shodně též podle § 567 odst. 1 obč. zák. plní se (nepeněžitý) dluh v sídle dlužníka, tj. v sídle žalobkyně (městě Brně). Pokud si zde žalovaná vozidlo (ať již je jeho technický stav jakýkoliv) nevyzvedla, je nutno tuto skutečnost přičítat výlučně k tíži žalované, neboť ta je jako věřitel v prodlení. Žalobkyni, pokud vozidlo výše uvedeným způsobem (coby osoba povinná k jeho vydání) opatrovala, vznikl nárok na náhradu těchto nákladů za celou dobu opatrování. [7] Soud prvního stupně tak žalobkyni nárok na náhradu těchto nákladů přiznal, nicméně jen za dobu od 5. 5. 2012 do 20. 3. 2018 v částce 10 730 EUR, neboť nárok žalobkyně za dobu předchozí, tedy od 10. 4. 2010 do 4. 5. 2012 v částce 3 780 EUR, byl promlčen (§ 397 obch. zák.). Námitku promlčení vznesenou žalovanou neshledal soud prvního stupně za uplatněnou v rozporu s dobrými mravy či zásadami poctivého obchodního styku, když žalovaná nijak neutvrzovala žalobkyni, že snad tento dluh splní, ani ji žádným úskokem nepřiměla k tomu, aby žalobu podávala až dne 5. 5. 2016. V uvedeném rozsahu tedy soud prvního stupně žalobě nevyhověl. [8] K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 10. 11. 2020, č. j. 74 Co 152/2018-290, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části odvoláním napadeného výroku pod bodem I, ve které byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 5 246,18 EUR (výrok pod bodem I), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve zbývající části výroku pod bodem I tak, že žaloba o zaplacení částky 5 483,82 EUR se zamítá (výrok pod bodem II), r