23 Cdo 1157/2025 – Nejvyšší soud

23 Cdo 1157/2025-1237 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně Investiční ALFA a. s., se sídlem v Praze, Kobrova 3331/3, identifikační číslo osoby 27922448, zastoupené JUDr. Robertem Pelikánem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, Pernerova 691/42, proti žalované VCES a. s., se sídlem v Praze, Českomoravská 2420/15, identifikační číslo osoby 26746573, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze, Na Florenci 2116/15, o zaplacení částky 18.763.969 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 52 C 144/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2024, č. j. 20 Co 26/2023-1079, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 62.036,70 Kč na náhradě nákladů dovolacího řízení k rukám zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. O d ů v o d n ě n í : (dle § 243f odst. 3 o. s. ř.) 1. Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 9. 2022, č. j. 52 C 144/2019-807, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 19. 10. 2022, č. j. 52 C 144/2019-813, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 18.763.969 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II a III). 2. K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze (dále též jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 14. 11. 2024, č. j. 20 Co 26/2023-1079, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I co do částky 16.262.106,36 Kč s příslušenstvím (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (druhý a třetí výrok). 3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. 4. V konkrétnosti dovolatelka formuluje tyto dovolací otázky: a) Zda se odvolací soud může odchýlit od právního názoru dovolacího soudu vyjádřeného v předchozím zrušujícím rozhodnutí, pokud nedošlo ke změně skutkového stavu věci ani ke změně práva, pod které má být skutkový stav subsumován. b) Zda soud může zjistit význam (obsah) výslovného znění (textu) právního jednání, aniž pro tyto účely jakýmkoli způsobem aplikuje zákonná výkladová pravidla upravená v rámci § 555 a 556 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“). c) Zda je možné, aby objednatel převzal z valné většiny již dokončené dílo, třebaže toto dílo dosud nebylo celé dokončeno. d) Zda je možné, aby si strany následně po uzavření smlouvy konkludentně dohodly změnu podmínek převzetí díla, třebaže toto dílo dosud nebylo zcela dokončeno. e) Zda a v jakém rozsahu je odvolací soud vázán koncentrací řízení a dosavadními skutkovými zjištěními soudu I. stupně, pokud došlo ke změně právního posouzení na základě rozhodnutí dovolacího soudu. 5. Dovolatelka rozsudku odvolacího soudu vytýká překvapivost s tím, že řízení trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. 6. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a o. s. ř.) a navrhuje, aby dovolací soud napadený výrok rozsudku odvolacího, jakož i soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 7. Žalobkyně se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že žádná z dovolatelkou formulovaných dovolacích otázek není přípustná, a proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl. 8. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné. 9. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 10. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 11. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou. 12. Dovolání není přípustné. 13. Dovolatelka předně namítá, že odvolací soudu se neřídil závazným právním názorem, který dovolací soud vyslovil v předchozím kasačním rozsudku ze dne 28. 8. 2024, sp. zn. 23 Cdo 197/2024 [dovolací námitka shora označená pod písm. a)]. Tak tomu však v poměrech věci zde vedené není a odvolací soud se neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce vázanosti soudu právním názorem (srov. např. dovolatelkou odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 29 Cdo 3913/2017). 14. Dovolací soud v rozsudku ze dne 28. 8. 2024, sp. zn. 23 Cdo 197/2024, kterým v části zrušil výrok rozsudku odvolacího soudu ze dne 11. 5. 2023, č. j. 20 Co 26/2023-977, totiž meritorně posuzoval ujednání o smluvní pokutě, která dle smlouvy byla spojena s „předáním“ díla. Dovolací soud zde blíže odůvodnil závěr, že nebylo prokázáno, že skutečná vůle stran směřovala ke vzniku práva na smluvní pokutu spojenou výhradně s právní skutečností, že dílo nebude dle smlouvy včas předáno, bez ohledu na dokončení díla. Dovolací soud však rozhodoval za situace, kdy odvolací soud v předchozím rozsudku ze dne 11. 5. 2023, č. j. 20 Co 26/2023-977, dovodil, že žalobkyně převzala dílo na základě předávacího protokolu ve stavu ke dni 26. 11. 2015, byť nebylo k tomuto dni dokončeno. K tomuto dovolací soud dodal, že z rozhodnutí odvolacího soudu nebylo zřejmé, z jakých skutkových zjištění odvolací soud vycházel, posuzoval-li otázku předání a převzetí díla za situace, kdy soud prvního stupně měl v této souvislosti za prokázané, že celé dílo nebylo dokončeno a ani předáno ke dni podpisu předávacího protokolu ze dne 26. 11. 2015. 15. Napadenému rozsudku odvolacího soudu ze dne 14. 11. 2024, č. j. 20 Co 26/2023-1079, však nelze vytýkat, že by předchozí závěry dovolacího soudu nerespektoval. Odvolací soud totiž nyní uzavřel, že vycházeje ze zjištění soudu prvního stupně při výkladu smluvních ujednání účastnic nelze ze žádného z provedených důkazů dovodit shodu obou stran smlouvy na tom, že uvedeným předávacím protokolem došlo k předání díla. Proto za situace, kdy v řízení nebylo prokázáno, že došlo k předání díla, pro posouzení důvodnosti nároku na smluvní pokutu není rozhodná otázka řešená v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2024, sp. zn. 23 Cdo 197/2024, zda je právo na smluvní pokutu spojeno s předáním dokončeného díla, či předáním díla bez ohledu na jeho dokončení. 16. Dalšími dovolacími námitkami dovolatelka zpochybňuje závěr soudů nižších stupňů o tom, že v řízení nebylo prokázáno předání díla. Tyto však přípustnost dovolání nezakládají. 17. Dovolatelka tak předně předkládá k posouzení dovolacímu soudu otázku výkladu smlouvy a předávacího protokolu [dovolací námitka shora označená písm. b)]. Odkazuje na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu k interpretaci právního jednání a odvolacímu soudu vytýká, že tuto nerespektoval. 18. Tuto rozhodovací praxi shrnul dovolací soud již v předchozím rozsudku ze dne 28. 8. 2024, sp. zn. 23 Cdo 197/2024, stejně jako závěr, dle kterého Nejvyšší soud ve vztahu k problematice přezkumu závěrů odvolacího soudu, které byly výsledkem výkladu právního jednání, opakovaně vychází z toho, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při zjišťování obsahu právního jednání (o skutečné vůli jím projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o․ s. ř., jež by bylo možno porovnávat s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního úkonu) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014, ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 563/2019, a ze dne 12. 10. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2631/2021). 19. V po