23 Cdo 1178/2025 – Nejvyšší soud

23 Cdo 1178/2025-251 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně SILMET VYTÁPĚNÍ s.r.o., se sídlem v Příbrami, č. p. 168, identifikační číslo osoby 28275772, zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem v Příbrami, náměstí T. G. Masaryka 153, proti žalovaným 1) Z. B., 2) P. B., 3) R. B., 4) R. V., všem zastoupeným JUDr. Alenou Šildovou Srníčkovou, advokátkou sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1067/25, o zaplacení 55 054 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 31 C 263/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2024, č. j. 54 Co 357/2024-226, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit každému ze žalovaných na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 965 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejich zástupkyně. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. 7. 2024, č. j. 31 C 263/2023-179, zamítl žalobu o zaplacení 55 054 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). 2. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) dovoláním napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (první výrok), změnil výrok rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení jen co do její výše jinak jej potvrdil (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok). 3. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním. K přípustnosti dovolání uvedla, že „dovolání je přípustné z důvodu, že odvolacím soudem byla řešena otázka, která doposud nebyla dovolacím soudem řešena“. Zároveň ve svém dovolání uvedla, že „odvolací soud založil své rozhodnutí na základě nesprávného právní posouzení, čímž se odchýlil od ustálené judikatury“. Žalobkyně uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci a navrhla, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 4. Žalovaní se k žalobě vyjádřili tak, že dovolání žalobkyně nesplňuje náležitosti vyžadované zákonem a žalobkyně pouze opakuje svoji nesprávnou argumentaci z dosavadního průběhu řízení. Navrhli, aby dovolání bylo odmítnuto. 5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda dovolání obsahuje zákonem stanovené náležitosti a zda je přípustné. 6. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 7. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 8. Ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. stanoví, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). 9. Vymezení, v čem dovolatel spatřuje přípustnost dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Tuto povinnost dovolatel splní, koncipuje-li své dovolání tak, aby z jeho obsahu bylo zřejmé, kterou otázku hmotného nebo procesního práva podle jeho názoru odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu nebo která nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešena jinak (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). 10. Spatřuje-li tedy dovolatelka přípustnost dovolání v tom, že jde o otázku hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, musí být z dovolání zřejmé, o kterou dosud dovolacím soudem nevyřešenou otázku hmotného práva jde (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, a ze dne 31. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2753/2014). Pouhá polemika se závěry odvolacího soudu, aniž by z obsahu dovolání bylo jasné, jakou konkrétní právní otázku z celé škály těch, které se nabízejí, má dovolací soud v daném případě řešit, nemůže přípustnost dovolání založit (srov. např. již zmíněné usnesení Nejvyššího sodu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Není-li z dovolání zřejmé, která konkrétní právní otázka má být řešena, trpí dovolání vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat. 11. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi rovněž dovozuje, že má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 12. 4. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1011/2022). 12. Proto k přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byly řádně vymezeny předpoklady přípustnosti dovolání, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, či ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Pokud občanský soudní řád vyžaduje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání a dovolací soud splnění těchto náležitostí posuzuje, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). 13. Nejvyšší soud dospěl v projednávané věci k závěru, že v souvislosti s nesouhlasem dovolatelky s právním závěrem odvolacího soudu o nedůvodnosti jejího nároku na zaplacení doplatku kupní ceny trpí dovolání vadami, neboť nesplňuje náležitosti, které zákon a citovaná judikatura klade na způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání. Kromě toho, že dovolatelka v dovolání uvedla vzájemně si odporující předpoklady přípustnosti dovolání, tedy že odvolacím soudem byla řešena otázka, která doposud nebyla dovolacím soudem řešena, a že odvolací soud se při řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (aniž by se jednalo o eventuální vymezení těchto předpokladů přípustnosti pro případ odlišné úvahy dovolacího soudu), především však dovolatelka neformulovala v dovolání žádnou konkrétní otázku hmotného ani procesního práva, u níž by naplnění (ať už kteréhokoli) z výše uvedených kritérií přípustnosti spatřovala. Její dovolání tak představuje pouhou polemiku se závěry odvolacího soudu, jež přípustnost dovolání založit nemůže, neboť, jak uvedeno shora, dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud. 14. K tomu pak lze doplnit, že argumentace dovolatelky o nesprávném výkladu rámcové smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a právním předchůdcem žalovaných a o právech a povinnostech stran vyplývajících z příkazní smlouvy o obstarání vrácení spotřební daně, resp. o absenci řádného započtení vůči žalobou uplatněné pohledávce, se navíc míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně založil své rozhodnutí (především) na závěru, že požadavek žalobkyně na zaplacení doplatku kupní ceny lze hodnotit jako nepoctivý a v rozporu s dobrými mravy, jemuž nelze přiznat ochranu podle § 6 a § 8 o. z., a nikoli, na závěru, že by právo žalobkyně na doplatek kupní ceny nebylo mezi stranami sjednáno. 15. Dovolací soud v tomto směru připomíná, že podle jeho rozhodovací praxe není dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). 16. Pro úplnost lze doplnit, že dovolací soud ve svém rozhodování dovodil závěr, podle kterého usta