23 Cdo 1186/2011 — Nejvyšší soud

23 Cdo 1186/2011 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:17. 6. 2011 Spisová značka:23 Cdo 1186/2011 ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:23.CDO.1186.2011.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Vady podání Dotčené předpisy:§ 214 odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:19. 7. 2011 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 1186/2011 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní věci žalobkyně TPK, spol. s r. o., se sídlem v Hodoníně, Velkomoravská 28/2714, PSČ 695 19, identifikační číslo 44965117, zastoupené JUDr. Karlem Čermákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 32, proti žalované BEL Sýry Česko, a.s., se sídlem v Želetavě, Pražská 218, PSČ 675 26 , identifikační číslo 60714603, zastoupené JUDr. Michalem Růžičkou, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 37, o právo na ochranu zapsané ochranné známky a právo na ochranu proti nekalé soutěži, o návrhu žalobkyně na poskytnutí informací, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 41/11 Cm 41/2000, k dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. října 2010, č.j. 7 Cmo 202/2010-600, takto: Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. října 2010, č.j. 7 Cmo 202/2010-600 a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. března 2010, č.j. 41/11 Cm 41/2000-577, se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 21. října 2010, č.j. 7 Cmo 202/2010-600, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. března 2010, č.j. 41/11 Cm 41/2000-577, kterým byl zamítnut návrh žalobkyně ze dne 25.8.2009 na poskytnutí informací od žalované a rozhodnuto, že o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí ve věci samé. Krajský soud v Brně, jako soud prvního stupně, zamítl žalobu z toho důvodu, že ohledně práva na poskytnutí informací od žalované ze dne 25.8.2009 je třeba aplikovat právní stav ve znění do 31.12.2009, a to v souvislosti s podáním původní žaloby ze dne 16.2.2000 na ochranu proti porušování práv z ochranné známky a před nekalou soutěží (doručené soudu dne 18.2.2000), tedy ještě před platností a účinností zákona č. 116/2000 Sb., kterým se mění některé zákony na ochranu průmyslového vlastnictví, a jenž nabyl účinnosti 6.4.2000. Před účinností tohoto zákona nebylo právo na poskytnutí informací v českém právním řádu zakotveno. Soud konstatoval, že tento právní názor nebrání žalobkyni, aby podala samostatnou žalobu na poskytnutí informací vůči žalované na místně a věcně příslušný Městský soud v Praze. Vrchní soud v Olomouci, jako soud odvolací, konstatoval, že soud prvního stupně pochybil, jestliže rozhodl o návrhu žalobkyně rozsudkem a nikoliv usnesením, když návrh ze dne 25.8.2009 nelze považovat za „věc samu“, byl-li v posuzované věci předmět řízení vymezen žalobou, jíž se žalobkyně domáhala ochrany proti porušování práv z ochranné známky a proti jednání nekalé soutěže. Protože soud prvního stupně pochybil ve formě rozhodnutí, odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející podle § 212 a 212a o. s. ř. bez nařízení jednání podle § 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř. Konstatoval, že předmětem řízení ve věci zůstává nárok žalobkyně na náhradu škody ve výši 270 000 000 Kč, přičemž žalobkyně k prokázání výše škody spočívající v ušlém zisku za roky 1997 až 1999 v souvislosti s prodejem sýru s označením APETITTO navrhovala provedení důkazů blíže neoznačenými účetními dokumenty žalované, a poté v průběhu řízení podala dne 25.8.2009 návrh na poskytnutí informace podle § 3 odst. 2 zákona č. 221/2006 Sb., o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví, jímž se domáhala, aby žalované bylo uloženo poskytnout jí informace o množství vyrobeného, zpracovaného a dodaného sýru APETITTO v letech 1997 až 1999, s tím, že i když žaloba ohledně ochrany proti porušování práv z ochranné známky a ochrany před nekalou soutěží byla podána 18.2.2000, řízení o požadované náhradě škody nebylo doposud předmětem samotného jednání, tedy nebylo doposud zahájeno. Odvolací soud v tomto směru nedal žalobkyni za pravdu a při dalším přezkoumávání napadeného rozhodnutí vyšel ze závěru, že řízení v dané věci, a to včetně návrhu na náhradu škody, resp. ušlý zisk žalobkyně za roky 1997 – 1999, bylo zahájeno dnem doručení žaloby soudu, tedy dnem 18.2.2000. Odvolací soud uvedl, že právo na množstevní informace o výrobcích, jak je žalobkyní ve vztahu k žalované požadováno návrhem ze dne 25.8.2009, bylo zakotveno v právním řádu České republiky až zákonem č. 221/2006 Sb., o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví, v jeho § 3 odst. 1 a 2, který nabyl účinnosti dnem 26.5.2006. Odkázal na § 7 odst. 2 tohoto zákona, upravující přechodná ustanovení, podle něhož řízení v prvním stupni ve věcech sporů o nárocích vycházejících z průmyslového vlastnictví o nárocích z ohrožení a porušení práv z průmyslového vlastnictví a o nárocích o vydání bezdůvodného obohacení získaného na úkor tohoto, komu svědčí práva z průmyslového vlastnictví, v nichž bylo zahájeno řízení přede dnem účinnosti tohoto zákona, se dokončí podle dosavadních předpisů. Odvolací soud dospěl k závěru, že nejenže obecné platí zásada nepřípustnosti zpětné účinnost (retroaktivity) právního předpisu, ale tuto zpětnou účinnost (retroaktivitu) nepřipouští ani zákon č. 221/2006 Sb., o který žalobkyně oprávněnost svého nároku opírá, a proto zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud pro úplnost dodal, že právo na informace, kterých se žalobkyně domáhá, nevyplývá ani ze zákona č. 137/1995 Sb. a zákona č. 441/2003 Sb., na něž žalobkyně v odvolání poukazovala, neboť oba tyto předpisy upravovaly shodně právo majitele ochranné známky na informace o původu výrobků či dokladů provázejících výrobky nebo služby. Rovněž dodal, že žalobkyně se mohla za účelem unesení důkazního břemene ke svým tvrzením ohledně výše škody, představující ušlý zisk za roky 1997-1999, domáhat předložení požadovaných údajů formou návrhu na zajištění důkazu podle § 78 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, majíc za to, že toto rozhodnutí řeší otázku zásadního významu a je proti němu dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Uplatnila dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a spočívá na nesprávném právním posouzení. Vadu řízení spatřuje v tom, že soudy rozhodly ve věci samé bez nařízení jednání a bez jejího souhlasu s takovým postupem, když žalobkyně se svého práva na projednání věci nevzdala. Má za to, že postupem soudu tak bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených práv a svobod. Zásadní právní otázku spatřuje v tom, zda aplikování zákona č. 221/2006 Sb. by bylo v posuzované věci retroaktivní, jak dovodil odvolací soud, když v čase podání návrhu (25.8.2009) na poskytnutí informací od žalované, který je podle dovolatelky samostatným návrhem ve vztahu k návrhu o náhradu škody podaného žalobou ze dne 16.2.2000, uvedený zákon toto právo na poskytnutí informací žalobkyni přiznával. Podle dovolatelky nelze právní vztah týkající se poskytnutí informací zaměňovat s právním vztahem týkajícím se náhrady škody mezi žalobkyní a žalovanou, jedná se o dva samostatné právní vztahy, z nichž právní vztah na poskytnutí informací vznikl až uplatněním nároku návrhem podaným dne 18.2.2000, byť je žalobkyně z důvodu ekonomie řízení podala do již probíhajícího řízení. Za této situace se dovolatelka domnívá, že jejímu návrhu, podanému po účinnosti zákona č. 221/2006 Sb., mělo být ve smyslu uvedeného zákona vyhověno, a pokud odvolací soud návrh ze 16.2.2000 posoudil podle dříve platné právní úpravy, namísto té, která byla účinná v době vzniku právního vztahu, pak pochybil. Žalobkyně je přesvědčena, že i kdyby Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že návrh na poskytnutí informací nelze posoudit podle zákona č. 221/2006 Sb., měl tak soud i při aplikaci dřívější právní úpravy v zákoně č. 137/1995 Sb. vyhovět, neboť zákon č. 137/1995 Sb. v § 14 odst. 2 stanovil, že majitel ochranné známky má vůči každému, kdo uvádí nebo hodlá uvést na trh výrobky či služby, právo na informaci o původu výrobků či dokladů provázejících výrobky nebo služby, na nichž je umístěno označení shodné nebo zaměnitelné s jeho ochrannou známkou; soud právo na informaci nepřizná, jestliže by to bylo v nepoměru k závažnosti ohrožení či porušení. Svá práva prok