23 Cdo 1249/2024 — Nejvyšší soud

23 Cdo 1249/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 1. 2025 Spisová značka:23 Cdo 1249/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:23.CDO.1249.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Nepřípustnost dovolání Dovolání (vady) Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 243c odst. 1 o. s. ř. § 241a odst. 2 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:3. 3. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 1249/2024-343 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Ayvens s.r.o., se sídlem v Praze 10, Malešicích, U Stavoservisu 527/1, identifikační číslo osoby 61063916, zastoupené Mgr. Jiřím Melkusem, advokátem se sídlem v Praze 1, Washingtonova 1624/5, proti žalovanému P. B., zastoupenému JUDr. Filipem Štípkem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Hradiště 96/6, o zaplacení 3 709 180,08 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 6 C 19/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 11. 2023, č. j. 17 Co 8/2023-296, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 2. 11. 2023, č. j. 17 Co 8/2023-301, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 28 362 Kč do tří dnů právní moci tohoto usnesení k rukám jeho právního zástupce. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se v řízení domáhala po žalovaném (jako ručiteli) zaplacení částky 3 709 180,80 Kč s příslušenstvím s tvrzením, že jí vznikly pohledávky vůči Advenium Technologies, s. r. o. (dále též jen „dlužník“), z titulu porušení smluv o finančním pronájmu s následnou koupí najaté věci (uzavřených dne 8. 10. 2010) dlužníkem a že za tyto pohledávky žalovaný ručí na základě ručitelského prohlášení ze dne 8. 10. 2010. Soudní řízení bylo zahájeno na základě návrhu žalobkyně ze dne 16. 7. 2015 na pokračování v řízení vůči žalovanému poté, co byl na návrh žalovaného rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2015, č. j. 14 Cm 115/2102-30 (který nabyl právní moci dne 30. 7. 2015), zrušen (pro neplatnou rozhodčí doložku) rozhodčí nález ze dne 3. 10. 2012, sp. zn. 211/11 (vydaný v rozhodčím řízení zahájeném dne 19. 9. 2011 žalobkyní vůči žalovanému i vůči dlužníku). 2. Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 14. 9. 2022, č. j. 6 C 19/2017-269, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 3 709 180,80 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení a náhradu nákladů řízení ve výši 39 695 Kč (výrok pod bodem I) a rozhodl o povinnosti žalovaného k náhradě nákladů řízení státu ve výši 29 225 Kč (výrok pod bodem II). 3. Krajský soud v Ústí nad Labem k odvolání žalovaného rozhodnutími uvedenými v záhlaví změnil výše citovaný rozsudek Okresního soudu v Děčíně ve výroku pod bodem I tak, že žalobu zcela zamítl (výrok I), uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 326 823,40 Kč (výrok II) a rozhodl o povinnosti žalobkyně k zaplacení části soudního poplatku za odvolání ve výši 170 623 Kč a náhrady nákladů řízení státu ve výši 29 225 Kč (výroky I a II doplňujícího usnesení). 4. Proti rozsudku odvolacího soudu (pouze v rozsahu jeho výroku I) podala žalobkyně včasné dovolání, v němž dovolacímu soudu navrhla, aby napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení tří otázek hmotného a procesního práva. Podle žalobkyně mají být „dovolacím soudem posouzeny jinak“ otázky „stavení běhu promlčecích lhůt ve vztahu k vymáhání nároků přiznaných v rámci rozhodčích řízení vedených na základě rozhodčích doložek, které byly následně prohlášeny za neplatné“ (dále jen „první otázka“) a „vznesení námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy“ (dále jen „druhá otázka“). Za dosud neřešenou v rozhodovací praxi dovolacího soudu považovala žalobkyně otázku „procesního postavení ručitele a obligačního dlužníka ve vztahu k promlčení nároků věřitele za těmito subjekty plynoucích z hlavního závazku obligačního dlužníka a ze souvisejícího ručení věřitele, a to zejména s důrazem na posouzení akcesority těchto závazků, a na posouzení možnosti pokračování v řízení u soudu po zrušení rozhodčího nálezu pouze ve vztahu k jednomu ze subjektů“ (dále jen „třetí otázka“). 5. Žalovaný ve vyjádření k dovolání navrhl dovolání odmítnout jako nepřípustné. Ztotožnil se s právními i skutkovými závěry odvolacího soudu. 6. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání žalobkyně rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“ 7. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. K projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněný pod číslem 4/2019 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSČR 114/2013, ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 – všechna zde citovaná rozhodnutí jsou veřejnosti přístupná na https://www.nsoud.cz). Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). 8. Žalobkyně má v rámci vymezení předpokladů přípustnosti dovolání za to, že první a druhá otázka „mají být dovolacím soudem posouzeny jinak“. Ač v dovolání cituje některá rozhodnutí Nejvyššího soudu, ve své argumentaci nesouhlasí pouze s právními závěry odvolacího soudu a nevyjadřuje svůj nesouhlas se závěry přijatými v (jí zmíněné) judikatuře dovolacího soudu, tj. nepožaduje, aby Nejvyšší soud nyní přehodnotil (posoudil jinak) konkrétní právní názor vyjádřený dříve ve své dosavadní rozhodovací praxi. Žalobkyně měla vymezením předpokladu přípustnosti dovolání spočívajícím ve formulaci právních otázek, které „mají být dovolacím soudem posouzeny jinak“, zřejmě na mysli, aby dovolací soud uvedené otázky posoudil jinak než odvolací soud. Takový předpoklad přípustnosti dovolání však v § 237 o. s. ř. uveden není. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněném pod číslem 80/2013 Sb. rozh. obč., zdůraznil, že požadavek, aby právní otázka vyřešená v souzené věci odvolacím soudem byla dovolacím soudem posouzena jinak, není způsobilým vymezením předpokladu přípustnosti dovolání v režimu § 237 o. s. ř. Poslední ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání zakotvených v tomto ustanovení, tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, míří pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl dovolací soud odklonit (posoudit nyní tuto otázku jinak). Pakliže snad žalobkyně takto vskutku zamýšlela uplatnit poslední z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř., není z obsahu dovolání patrné, od kterého svého řešení (od kterého svého rozhodnutí řešícího určitým způsobem uvedené otázky) se má dovolací soud podle jejího mínění v projednávané věci odchýlit. V tomto ohledu proto nejde o způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. a dovolání tak trpí vadou. Vytčené nedostatky obligatorních náležitostí dovolání přitom již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. 9. Žalobkyně sice v odstavci 25 dovolání uvádí, že až rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2021, sp. zn. 29 ICdo 127/2019, uveřejněným pod číslem 57/2022 Sb. rozh. obč. – dále jen „R 57/2022“), bylo zavedeno rozlišování na kvalifikované subjekty, pro které byla (po více než deseti letech) dovozena přís