23 Cdo 1411/2021 – Nejvyšší soud

23 Cdo 1411/2021-472 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyň a) Tommy Hilfiger Licensing LLC, se sídlem 10001 New York, 601 W. 26th St., 6th Floor, Spojené státy americké, b) Urban Trends Trading B.V., se sídlem Utrecht, NL-3543 AP, Krommewetering 41, Nizozemsko, c) RADO Uhren AG, se sídlem CH-2543 Lengnau BE, Bielstrasse 45, Švýcarsko, d) Facton Kft., se sídlem Budapešť 1052, Apáczai Csere János utca 11, Maďarsko, e) Lacoste S.A., se sídlem Paříž 75001, 8 rue de Castiglione, Francie, f) Burberry Limited, se sídlem Londýn EC4 A3TW, Horseferry House, Horseferry Road, Velká Británie, žalobkyně c), e) a f) zastoupeny JUDr. Davidem Lejčkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Jungmannova 6, PSČ 110 00, proti žalované DELTA CENTER a.s., se sídlem v Praze 7 - Holešovicích, Bubenské nábřeží 306, PSČ 170 00, IČO 45148007, o ochranu průmyslových práv a ochranu dobré pověsti právnické osoby, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 Cm 98/2010, o dovolání žalobkyň e) a f) proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 11. 2020, č. j. 3 Cmo 153/2019-431, ve znění opravného usnesení ze dne 3. 3. 2021, č. j. 3 Cmo 153/2019-444, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Městský soud v Praze v pořadí druhým rozsudkem ze dne 23. 1. 2018, č. j. 2 Cm 98/2010-353, ve znění opravného usnesení ze dne 13. 3. 2018, č. j. 2 Cm 98/2010-382, uložil žalované povinnost zdržet se uzavírání nebo prodlužování doby trvání podnájemních smluv a pokračování podnájemních vztahů na užití prostor či prodejních míst areálu tzv. Pražské tržnice, nacházející se na adrese Praha 7 – Holešovice, Bubenské nábřeží 306, PSČ 170 04, se subjekty, které dle pravomocného rozhodnutí soudu nebo správního orgánu porušily nebo ohrozily práva k uvedeným ochranným známkám, jakož i se subjekty, které v okamžiku pravomocným rozhodnutím prokázaného porušení nebo ohrožení práva k níže uvedeným ochranným známkám užívaly prostor nebo prodejní místo, ve kterém došlo k porušení nebo ohrožení práv k ochranným známkám, jestliže byl s výše uvedeným porušením nebo ohrožením seznámen, a to k ochranným známkám uvedeným v tomto výroku (výrok pod bodem I), zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované zdržet se uzavírání nebo prodlužování doby trvání podnájemní smlouvy na užití prostor či prodejních míst v areálu tzv. Pražské tržnice, nacházející se na adrese Praha 7 – Holešovice, Bubenské nábřeží 306, PSČ 170 04 (dále jen „Pražská tržnice“), které nebudou obsahovat závazek podnájemce zdržet se porušování práv průmyslového vlastnictví žalobkyň, a které nebudou jako výpovědní důvod ze strany nájemce s nejdéle čtrnáctidenní výpovědní lhůtou obsahovat porušení nebo ohrožení práv k ochranným známkám popsaným v tomto výroku v prostoru či prodejním místě, užívaným podnájemci (výrok pod bodem II), zamítl žalobu na stanovení povinnosti žalované na své náklady uveřejnit v periodiku Hospodářské noviny, vydavatel Economia a.s., registrace MKČR E4689, do tří měsíců od právní moci rozsudku jednou v rozsahu nejméně jedné poloviny stránky v rámečku o velikosti písma nejméně 12 bodů text tohoto rozsudku (výrok pod bodem III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem IV). Žalobkyně tvrdily, že jsou majitelkami ochranných známek (specifikovaných ve výrokové části napadeného rozsudku) a v rámci svého podnikání se zabývají výrobou, skladováním, dovozem, vývozem a prodejem módních oděvů, obuvi, módních doplňků, hodinek a příslušenství vysoké kvality. Žalovaná byla nájemcem, provozovatelem a správcem Pražské tržnice na adrese Praha 7 – Holešovice, Bubenské nábřeží 306 (dále jen „tržnice“) a v rámci své obchodní činnosti přenechávala prostory nacházející se v areálu tržnice do podnájmu jednotlivým prodávajícím trhovcům. Podle žalobkyň dochází v areálu tržnice dlouhodobě a opakovaně k porušování práv k jejich ochranným známkám ze strany podnájemců žalované, jejich jednání naplňuje skutkovou podstatu trestného činu ve smyslu § 268 zák. č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, přičemž žalovaná byla opakovaně na tuto skutečnost upozorněna orgány činnými v trestním řízení a celními orgány. Žalovaná si tak podle žalobkyň musí být vědoma, že k porušování práv a poškozování žalobkyň ze strany podnájemců v tržnici dlouhodobě a pravidelně dochází a musí jí být známo i to, že v důsledku její provozní činnosti dochází k porušování práv z průmyslového vlastnictví žalobkyň. Žalované vytýkají, že nečiní žádné kroky k zabránění této protiprávní činnosti. Podle žalobkyň zastává žalovaná postavení tzv. prostředníka ve smyslu zákona č. 221/2006 Sb., o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví a o změně zákonů na ochranu průmyslového vlastnictví (zákon o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví), dále jen „zákon č. 221/2006“, a směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2004/48/ES ze dne 29. 4. 2004 o dodržování práv duševního vlastnictví a žalobkyně proto své nároky uplatnily jako nároky podle § 4 odst. 1 a 3 zákona č. 221/2006 Sb., dále uplatnily své nároky z titulu ochrany dobré pověsti právnické osoby (§ 19b odst. 2, 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, dále jen „obč. zák.“). Soud prvního stupně uvedl, že žalobkyně se domáhají ochrany proti porušení práv vyplývajících z vlastnictví ochranných známek a ochrany dobré pověsti právnické osoby. Připomněl, že je vázán právním závěrem Nejvyššího soudu, jak je obsažen v rozsudku ze dne 28. 7. 2016, č. j. 23 Cdo 1184/2013-221, podle kterého je žalovaná v postavení tzv. prostředníka ve smyslu § 4 odst. 3 zákona č. 221/2006 Sb. Podle dovolacího soudu je rovněž nutné aplikovat závěry rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 12. 7. 2011 ve věci C-324/09 L'Oréal SA a další proti eBay International AG a další (dále jen "rozsudek L'Oréal"). Podle tohoto rozhodnutí soudní zákazy musí být účinné a odrazující, současně spravedlivé a přiměřené. Nesmí být nákladné a nesmí vytvářet překážky právně dovolenému obchodu. Po prostředníkovi nelze požadovat, aby nad svými zákazníky vykonával obecný a soustavný dohled. Prostředník naproti tomu musí být donucen k přijetí opatření, která přispějí k zamezení dalšího porušování stejného trhu a stejným obchodníkem. Soudní zákaz musí být vydán tehdy, zajišťuje-li spravedlivou rovnováhu mezi ochranou duševního vlastnictví a absencí překážek právně dovolenému obchodu. Dále připomněl, že Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 11. 2017, č. j. 23 Cdo 1213/2017-314, dovodil, že ve vztahu k zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jehož se žalobkyně domáhaly, nelze prostředníku, podle úpravy obsažené v zákonu o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví, uložit, aby poskytl zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou porušením práva průmyslového vlastnictví. Soud prvního stupně neshledal důvodnou námitku nedostatku pasivní legitimace žalované s tím, že pokud žalovaná v současné době správu tržnice a pronájem prodejních stánků neuskutečňuje, pak řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 o vyklizení tržnice není skončeno a žalovaná výpověď nájemní smlouvy považuje za neplatnou. Podle soudu prvního stupně lze předpokládat, že v případě úspěchu ve sporu vedeném pod sp. zn. 5 C 4/2013 bude nadále předmětnou tržnici provozovat, tudíž zdržovací nárok působící pro futuro je důvodně uplatněn. Proto žalobě v rozsahu zdržovacího nároku vyhověl, přičemž doplnil podmínku, spočívající v seznámení žalované s porušením nebo ohrožením práva k chráněným označením v prodejních místech, čímž podle stanoviska soudu splňuje navržené opatření předpoklady, které byly vymezeny v rozsudku L'Oréal, opatření je účinné a odrazující, a splňuje i podmínku, že žalovaná nemusí provádět obecný a soustavný dohled. Soud prvního stupně neshledal důvodnou žalobu v rozsahu nároku na uložení povinnosti žalované zdržet se uzavírání podnájemní smlouvy, v níž nebude jako výpovědní důvod uvedeno porušení nebo ohrožení práv k ochranným známkám žalobkyň. Úprava, která zasahuje do smluvní volnosti, není přiměřená a vytváří překážku právem dovolenému obchodu. Žalovaný má „zákonnou preventivní povinnost“ předcházet škodě, a to škodě, která by vznikla nejen žalobkyním, ale i ostatním vlastníkům ochranných známek, do jejichž práv by bylo prodejem padělků v tržnici zasaženo; je tudíž na žalované, jakým způsobem v smluvních dokumentech zakotví opatření ke splnění této preventivní povinnosti. Uvedl dále, že pokud žalobkyně požadovaly nároky, o nichž soud rozhodl ve výrocích pod body I a II rozsudku, z titulu zásahu do dobré pověsti žalobkyň, pak na tyto nároky je nutné aplikovat právní závěr dovolacího soudu, podle nějž je ustanovení § 19b obč. zák. ve vztahu k zákonu č. 221/2006 Sb. úpravou obecnou, a úprava speciální má přednost, a ochrany dobré pověsti právnické osoby poškozené zásahem do práv průmyslového vlastnictví se nelze domáhat podle ustanovení § 19b odst. 3 obč. zák. Soud prvního st