23 Cdo 1416/2021 — Nejvyšší soud

23 Cdo 1416/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 6. 2021 Spisová značka:23 Cdo 1416/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.1416.2021.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Pravomoc soudu Dotčené předpisy:§ 17 odst. 7 písm. a) předpisu č. 458/2000 Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:2. 10. 2021 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 1416/2021-170 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně KH TEBIS s. r. o. se sídlem v Kutné Hoře, Puškinská 641, PSČ 284 01, IČO 47542713, zastoupené JUDr. Jakubem Havlíčkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Jana Koziny 1295/2a, PSČ 500 03, za účasti společnosti EC Kutná Hora s. r. o. se sídlem v Kutné Hoře – Karlov 197, PSČ 284 01, IČO 28497422, zastoupená Mgr. Luďkem Šikolou, advokátem se sídlem v Praze 1, Mezibranská 579/7, PSČ 110 00, o nahrazení rozhodnutí Energetického regulačního úřadu (žaloba podle části páté občanského soudního řádu), vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 5 C 28/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2020, č. j. 28 Co 223/2020-136, takto: Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2020, č. j. 28 Co 223/2020-136, a rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 20. 7. 2020, č. j. 5 C 28/2020-83, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Kutné Hoře k dalšímu řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Kutné Hoře jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 20. 7. 2020, č. j. 5 C 28/2020-83, uložil účastnici řízení povinnost sjednat s žalobkyní ke smlouvě o dodávce tepelné energie, uzavřené dne 3. 5. 2012, novou výši rezervovaného tepelného výkonu pro stanovení stálé složky dvousložkové ceny na hodnotu 12 MW namísto současných 14 MW sjednaných ve smlouvě o dodávce tepelné energie ze dne 3. 5. 2012, a to s účinností od 1. 1. 2018 (výrok I); dále rozhodl, že se tímto rozsudkem v plném rozsahu nahrazuje rozhodnutí správního orgánu – rozhodnutí Rady Energetického regulačního úřadu č. j. 03299-41/2018-ERU ze dne 12. 11. 2019 (výrok II), a rozhodl o nákladech řízení (výrok III). Soud prvního stupně vycházel z následujícího skutkového stavu. Účastníci spolu dne 3. 5. 2012 uzavřeli smlouvu o dodávce tepelné energie podle § 76 odst. 3 zákona č. 458/2000 Sb., energetický zákon, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „energetický zákon“). Účastnice vystupovala jako dodavatel a žalobkyně jako odběratel. Z článku 7 předmětné smlouvy soud zjistil, že smlouva byla uzavřena na dobu určitou v délce trvání 8 let s možností jednostranného prodloužení ze strany dodavatele, a to nejvíce dvakrát, vždy o období tří let. Smlouva nabyla účinnosti dne 1. 10. 2014. V článku 6 odst. 4 byla sjednána cena za dodávku tepelné energie jako cena dvousložková s tím, že pevná složka je vztažena ke sjednanému rezervovanému výkonu 14 MW. Z přípisů účastníků za období od 3. 5. 2017 do 11. 10. 2017 bylo zjištěno, že žalobkyně požadovala změnu rezervovaného tepelného výkonu, což účastnice odmítala. Žalobkyně v řízení předložila přehledy naměřených hodnot za období od září 2015 do září 2018, z nichž soud zjistil, že z naměřených hodnot v tomto období nebyla reálná potřeba tepelného výkonu vyšší než 12 MW. V čl. 6.1 smlouvy bylo uvedeno, že cena tepelné energie je tvořena v souladu se zákonem č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o cenách“), s prováděcí vyhláškou č. 580/1990 Sb. a v souladu s platnými cenovými rozhodnutími Energetického regulačního úřadu (dále také jen „ERÚ“). Soud prvního stupně po právní stránce uzavřel, že kontraktační povinnost žalobkyně v řešené věci vyplývá z článku 3.3 cenového rozhodnutí ERÚ č. 2/2013, který uvádí, že v případě prokázání jiné dlouhodobé potřeby množství tepelné energie nebo tepelného výkonu, které odběratel doloží dodavateli do 30. 9., není-li dohodnuto datum pozdější, dodavatel nové hodnoty sjedná a pro stanovení stálé složky dvousložkové ceny uplatní nejpozdější od 1.1. následujícího roku. Soud uvedl, že žalobkyně v řízení prokázala, že v období od září 2015 do září 2018 nebyla nikdy reálná potřeba tepelného výkonu vyšší jak 12 MW. Z toho soud dovodil, že podle článku 6.1 smlouvy a článku 3.3 cenového rozhodnutí ERÚ bylo povinností účastnice sjednat novou cenu. Soud dále s ohledem na to, že cena tepelné energie se odvíjí od platných cenových rozhodnutí ERÚ, uvedl, že nelze smlouvu vykládat tak, že sjednaný tepelný výkon 14 MW jako pevná složka dvousložkové ceny byl jako fixní sjednán na celou dobu trvání smlouvy uzavřené na osm let. K odvolání účastnice řízení Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 10. 12. 2020, č. j. 28 Co 223/2020-136, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na nahrazení rozhodnutí Rady Energetického regulačního úřadu ze dne 12. 11. 2019, č. j. 03299-41/2018-ERU, zamítl (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně i o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud zopakoval a doplnil dokazování a vycházel z následujícího skutkového stavu. Účastníci uzavřeli dne 3. 5. 2012 smlouvu o dodávce tepelné energie, kterou se účastnice zavázala celoročně žalobkyni dodávat tepelnou energii; smlouva byla sjednána na dobu 8 let ode dne její účinnosti, která nastala 1. 10. 2014, s tím, že účastnice jako dodavatel byla oprávněna nad rámec sjednané doby smlouvy prodloužit dobu trvání smlouvy nejvíce dvakrát na období 3 let s tím, že posledním dnem druhého období se smlouva mění na smlouvu na dobu neurčitou. Cena za dodávku tepelné energie byla sjednána jako cena dvousložková složená z pevné složky a složky za odběr s tím, že pevná složka se vztahuje ke sjednanému rezervovanému výkonu 14 MW a složka za odběr je vztažena ke skutečnému naměřenému odběru tepla. Pro případ dvou prodloužení trvání smlouvy o další 3 roky či následnou změnu smlouvy na dobu neurčitou si účastníci sjednali změnu výše sjednaného rezervovaného výkonu pro každé další období vzorcem pro výpočet sjednaného rezervovaného výkonu. Ke zvýšení sjednaného rezervovaného výkonu by mohlo dojít pouze dohodou smluvních stran. Pokud se smluvní strany nedohodnou, pak pro další období trvání smlouvy na dobu neurčitou platí sjednaný rezervovaný výkon 14 MW. Účastnice jako dodavatel byla oprávněna změnit sjednanou cenu o inflaci podle sjednaného vzorce a dále o veškeré zvýšení stávajících nebo nově zavedených daní, povinných odvodů, srážek, poplatků a jiných plateb uložených zákonem či orgánem státní správy či místní samosprávy v rozsahu, v jakém se takový finanční náklad promítne do ekonomicky oprávněných nákladů podle cenových předpisů. Od účinnosti smlouvy došlo k tomu, že reálná potřeba tepelného výkonu nedosahovala 12 MW, což vedlo k tomu, že žalobkyně požádala účastnici řízení o snížení sjednaného rezervovaného výkonu od 1. 1. 2018, a to dopisy ze dne 3. 5. 2017, 25. 5. 2018, 29. 8. 2017, 27. 9. 2017 s tím, že k dopisům přiložila i přehled nejvyšší denní spotřeby tepelné energie odebírané od účastnice. Žalobkyně argumentovala tím, že snížení je ovlivněno pokračujícím zateplováním objektů, šetřením apod. Účastnice vždy návrh žalobkyně odmítla; v dopise ze dne 15. 5. 2017 uvedla, že by souhlasila se snížením rezervovaného výkonu na 12 MW za podmínky prodloužení prvního období trvání smlouvy o 4 roky. Rada Energetického regulačního úřadu rozhodnutím ze dne 12. 11. 2019, č. j. 03299-41/2018-ERU, zamítla rozklad žalobkyně a potvrdila rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ze dne 20. 6. 2019, kterým byl zamítnut její návrh, aby byla účastnici uložena povinnost uzavřít s ní dodatek ke smlouvě o dodávce tepelné energie na hodnotu rezervovaného výkonu 12 MW. Odvolací soud nejprve uzavřel, že ze smlouvy a jejích příloh, konkrétně z ujednání o vzorci pro změnu rezervovaného výkonu při prodloužení smlouvy, je jednoznačné, že sjednaný rezervovaný výkon 14 MW byl sjednán na celou dobu 8 let ode dne účinnosti smlouvy. Podle odvolacího soudu nelze z bodu I.2 přílohy č. 2 ke smlouvě, který uvádí, že je výkon „rezervován po celý kalendářní rok“, dovodit, že by rezervovaný výkon byl sjednán pouze na dobu jednoho roku. Odvolací soud následně uzavřel, že ERÚ nebyl oprávněn rozhodnout o návrhu žalobkyně, neboť nebyla dána jeho kompetence k rozhodnutí věci podle § 17 odst. 7 písm. a) energetického zákona, ani podle § 17 odst. 7 písm. b) energetického zákona; ani podle jiného ustanovení téhož zákona či jiného zákona. Odvolací soud poukázal na to, že výluky z rozhodovací pravomoci soudů ve prospěch správních orgánů je třeba vždy vyk