23 Cdo 1465/2018 — Nejvyšší soud

23 Cdo 1465/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 10. 2018 Spisová značka:23 Cdo 1465/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.1465.2018.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 95 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:19. 1. 2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 1465/2018-179USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně Ekonomické stavby s. r. o., se sídlem v Chotíkově, č. p. 479, identifikační číslo osoby 25224476, zastoupené Mgr. Danielem Kapitánem, advokátem se sídlem v Plzni, sady 5. května 296/36, proti žalovanému J. G., se sídlem v Ostravě, zastoupenému Mgr. Šárkou Gondekovou, advokátkou se sídlem v Jeseníku, Dukelská 1236/25, o zaplacení částky 742.010,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 130 C 165/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 11. 2017, č. j. 8 Co 382/2017-146, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11.600 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce. Odůvodnění: (dle § 243f odst. 3 o. s. ř.) Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 20. 6. 2017, č. j. 130 C 165/2014-111, zamítl žalobu o zaplacení částky 742.010,20 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (bod II. výroku). K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.) - dále jen „o. s. ř.“, uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. K dovolání žalobkyně se žalovaný vyjádřil tak, že navrhuje, aby je Nejvyšší soud odmítl jako z části nepřípustné a z části zjevně bezdůvodné. Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné. Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že i když dovolatelka v dovolání (ve spojení s doplněním dovolání) ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá ve všech jeho výrocích, z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňuje pouze rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé; výroky o nákladech řízení před soudy obou stupňů se dovolací soud proto nezabýval. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou. Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolání není přípustné. Dovolatelka předně namítá, že se odvolací soud při posouzení připuštění změny žaloby odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Dle dovolatelky ani soud prvoinstanční, ani soud odvolací nepřihlédl k tomu, že podáním ze dne 9. 8. 2016 a ze dne 11. 10. 2016 žalobkyně pouze jiným způsobem právně kvalifikovala tvrzení o rozhodných skutečnostech označených v žalobě ze dne 1. 10. 2014. Dle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2010, sp. zn. 33 Cdo 466/2008, a ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 29 Odo 382/2005, na které odkazuje též dovolatelka) o změnu žaloby (§ 95 o. s. ř.) se jedná tehdy, domáhá-li se žalobce něčeho jiného než v původní žalobě, nebo požaduje-li na základě stejného skutkového základu více, než požadoval v původní žalobě, anebo požaduje-li žalobce sice stejné plnění (stejné kvality a stejného rozsahu), ale na základě jiného skutkového stavu (skutkového základu věci), než jak ho vylíčil v původní žalobě. O změnu žaloby nejde, jestliže žalobce na základě téhož skutku změní svůj náhled na jeho právní kvalifikaci. Ze zjištění soudů v projednávané věci vyplývá, že žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky 742.010,20 Kč s přísl., přičemž částku 692.125 Kč jako škodu způsobenou vadným prováděním díla žalovaným požadovala z důvodu, že žalobkyně uzavřela dne 25. 3. 2014 s investory dohodu o narovnání a na jejím základě žalobkyně dne 11. 4. 2014 uhradila investorům 692.125 Kč. Částku ve výši 49.885,20 Kč pak žalobkyně požadovala z titulu znalečného, které zaplatila, tedy jako náklad na zjištění výše způsobené škody. Podáním ze dne 9. 8. 2016 pak žalobu změnila. Vzhledem k vadnosti plnění poskytnutého žalovaným, za které žalobkyně vynaložila žalovanému částku 292.220,13 Kč, tuto částku žalobkyně žádala přiznat z právního důvodu a titulu vypořádání zrušené dílčí smlouvy, popř. jako slevu z ceny díla. Žalobkyně požadovala částku 292.220,13 Kč z důvodu, že poskytnuté plnění bylo natolik vadné, že na jeho opravu bylo dle znaleckého posudku nezbytné vynaložit minimálně částku 690.685,32 Kč včetně DPH, tj. náklady, které značně přesahují hodnotu žalovanému poskytnutého plnění. Zbytek, tj. částku 449.790,07 Kč, žádala přiznat z právního důvodu náhrady škody na základě znaleckého posudku. Alternativně namítala, že zánik závazku z dílčí smlouvy byl způsoben pro nemožnost plnění z důvodu odstoupení od smlouvy o dílo, čímž je možné aplikovat § 353 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník. U jednání pak doplnila, že částku 449.790,07 Kč požadovala jako náklady, které vynaložila na opravu vadného díla, které provedl žalovaný. Tuto změnu žaloby okresní soud dne 13. 9. 2016 připustil. Podáním ze dne 11. 10. 2016 pak žalobkyně změnila žalobu tak, že nově požadovala zaplacení částky 292.220,13 Kč z titulu vypořádání zaniklé dílčí smlouvy o dílo v důsledku odstoupení investorů od smlouvy o dílo, když tato částka reprezentuje částečnou cenu díla žalobkyní uhrazenou žalovanému dle faktur č. 102010 a č. 132010 za částečně provedené dílo. Dále žádala nově přiznat ušlý zisk ve výši 83.813,20 Kč, o který přišla v důsledku vadného plnění žalovaného, a dále žádala náhradu škody ve výši 316.091,67 Kč, tj. částku, kterou uhradila investorům, kterážto představuje částečné náklady nezbytné na opravu vadného díla. Požadovala rovněž přiznání částky 49.885,20 Kč jakožto nákladu vynaloženého žalobkyní na zpracování znaleckého posudku. Okresní soud opět změnu žaloby připustil. Za této situace nelze přisvědčit názoru dovolatelky, že podáními ze dne 9. 8. 2016 a ze dne 11. 10. 2016 pouze jiným způsobem právně kvalifikovala svá tvrzení. Jestliže odvolací soud postup soudu prvn