23 Cdo 1488/2022 — Nejvyšší soud

23 Cdo 1488/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 9. 2022 Spisová značka:23 Cdo 1488/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.1488.2022.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Smluvní pokuta Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 o. s. ř. § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. § 544 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:19. 12. 2022 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 1488/2022-270 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně SIPADAN a.s., se sídlem v Praze 1, Nové Město, Mikulandská 119/10, identifikační číslo osoby 26053501, zastoupené JUDr. Ondřejem Kochmanem, advokátem se sídlem v Praze 2, Belgická 276/20, proti žalované PCB Benešov, a.s., se sídlem v Benešově, Jana Nohy 1352, identifikační číslo osoby 45147698, zastoupené Mgr. Klárou Stibůrkovou, advokátkou se sídlem v Benešově, Husova 2117, o zaplacení částky 150 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 47 Cm 54/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 1. 2022, č. j. 4 Cmo 82/2020-241, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 2. 2020, č. j. 47 Cm 54/2017-209, ve znění opravného usnesení ze dne 29. 5. 2020, č. j. 47 Cm 54/2017-228, zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 150 000 Kč spolu s příslušenstvím v tomto výroku blíže specifikovaným (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení ve výroku I potvrdil (první výrok), ve výroku II jej změnil, jen pokud jde o výši náhrady nákladů řízení, jinak jej i v tomto výroku potvrdil (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok). Odvolací soud poté, co částečně zopakoval a doplnil dokazování, převzal jako správné skutkové závěry soudu prvního stupně. Skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně považoval odvolací soud za dostatečný pro rozhodnutí ve věci. Ve vztahu k nároku na přiměřené zadostiučinění z titulu nekalosoutěžního jednání hodnotil věc po právní stránce shodně se soudem prvního stupně dle ustanovení § 2976 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Ztotožnil se s jeho závěrem, že na účastníky je možno nahlížet jako na soutěžitele (§ 2972 o. z.). Na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl k závěru, že dopis označený jako „Sdělení pro pracovníky ostrahy PCB Benešov, a.s. (t. č. zaměstnanci f. SIPADAN)“, kterým žalovaná nepravdivě informovala zaměstnance smluvního partnera o tvrzených problémech jejich zaměstnavatele, obsahující výzvu k podání výpovědi a potvrzující, že jim předjednala zaměstnání u třetího subjektu, je zjevným jednáním v rozporu s dobrými mravy soutěže, způsobilým přivodit žalobkyni soutěžní újmu (ztráta důvěry zaměstnanců a jejich přechod k jinému soutěžiteli). Odvolací soud tedy uzavřel, že byly naplněny všechny znaky generální klauzule nekalé soutěže a předmětný dopis je nekalosoutěžním jednáním žalované, konkrétně toto jednání naplňuje skutkovou podstatu zlehčování. K požadovanému odčinění tvrzené nemajetkové újmy pak nicméně konstatoval, že v řízení nebylo prokázáno, že by nemajetková újma (odliv zaměstnanců kvůli ztrátě důvěry) žalobkyni jako následek doručení předmětného dopisu jejím zaměstnancům vznikla. I pokud by se tak stalo, byla již žalobkyni ze strany žalované poskytnuta dopisem ze dne 25. 8. 2016 omluva a tento způsob zadostiučinění považoval odvolací soud za dostatečný. Ve shodě se soudem prvního stupně, byť z jiných důvodů, tak odvolací soud uzavřel, že tvrzený nárok žalobkyně na přiměřené zadostiučinění ve výši 50 000 Kč s příslušenstvím není dán. Pokud jde o nárok žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty dle čl. 6.8 smlouvy o ostraze č. 3/2011 uzavřené mezi účastnicemi dne 20. 3. 2012, posoudil odvolací soud věc dle ustanovení § 544 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), s upozorněním, že soud prvního stupně aplikoval vzhledem k datu uzavření této smlouvy nesprávný právní předpis (o. z.). I přes použití jiného právního předpisu se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že nebyly splněny předpoklady, za nichž by tento nárok vznikl. Uvedl, že závazek sjednaný v článku 6.7 smlouvy o ostraze nepostihuje jednání spočívající v dojednání pracovního vztahu ze strany žalované u třetí osoby, přičemž však zdůraznil, že nic takového v případě bývalé zaměstnankyně žalobkyně ani nebylo prokázáno. Shodně se soudem prvního stupně tedy uzavřel, že nárok na smluvní pokutu ve výši 100 000 Kč s příslušenstvím z důvodu tvrzeného porušení čl. 6.7 smlouvy o ostraze dán není. Rozsudek odvolacího soudu napadla v rozsahu prvního výroku žalobkyně dovoláním, které považuje za přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., když napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle § 241a odst. 1 o. s. ř. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil a žalobě v celém rozsahu vyhověl, případně aby rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání žalobkyně dle obsahu spisu nevyjádřila. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posoudil, zda je dovolání přípustné. Dle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. stanoví, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). O nesprávné právní posouzení věci jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, v němž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby o zaplacení 50 000 Kč s příslušenstvím uplatněné z titulu přiměřeného zadostiučinění k odčinění nemajetkové újmy způsobené jednáním žalované v nekalé soutěži, je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť nejde o vztah ze spotřebitelské smlouvy nebo o vztah pracovněprávní a napadeným výrokem bylo v této části rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč (k příslušenství pohledávky se nepřihlíží). Rozhodovací praxe dovolacího soudu se ustálila v závěru, podle kterého přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu s více samostatnými nároky s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, ze dne 28. 9. 199