23 Cdo 1694/2014 — Nejvyšší soud

23 Cdo 1694/2014 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:4. 9. 2014 Spisová značka:23 Cdo 1694/2014 ECLI:ECLI:CZ:NS:2014:23.CDO.1694.2014.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Pojištění Dotčené předpisy:§ 5 odst. 1 předpisu č. 37/2004Sb. § 48 odst. 1 předpisu č. 449/2001Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:22. 9. 2014 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 1694/2014 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní věci žalobkyně HALALI, všeobecná pojišťovna, a.s., se sídlem Praha 1, Jungmannova 32/25, PSČ 115 25, identifikační číslo osoby 60192402, zastoupené JUDr. Františkem Hrudkou ml., advokátem se sídlem Praha 1, Vodičkova 30, proti žalovanému F. P., o zaplacení 64 980 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 11 C 149/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 12. prosince 2013, č. j. 69 Co 551/2013 - 256, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 12. prosince 2013, č. j. 69 Co 551/2013 - 256, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 12. prosince 2013, č. j. 69 Co 551/2013 – 256, výrokem I. změnil rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 24. června 2013, č.j. 11 C 149/2012-221, ve výroku I. tak, že žalobu na zaplacení 64 980 Kč s příslušenstvím zamítl; výroky II., III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vyšel při právním posouzení uplatněného nároku ze závěru, že žalovaný byl, jako držitel honebního lístku, pojištěn proti následkům zákonné odpovědnosti za škody způsobené při výkonu práva myslivosti podle § 48 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, na základě pojistné smlouvy o skupinovém pojištění, uzavřené dne 30. 6. 2010 (se sjednanou účinností od 1. 7. 2010) mezi žalobkyní a Českomoravskou mysliveckou jednotou o. s., jejíž součástí byly Všeobecné pojistné podmínky pro pojištění odpovědnosti za škody (dále jen „VPPO 2010“). Žalovaný prováděl dne 28. 12. 2010 kácení stromu v souvislosti s výstavbou mysliveckého zařízení a v průběhu této činnosti došlo k pádu stromu na vozidlo majitelky A. K., odstavené v blízkosti prováděného kácení, a jeho poškození. Žalobkyně uhradila poškozené z této pojistné události náklady na opravu vozidla a rozhodla o povinnosti žalovaného uhradit na vyplacené pojistné plnění pojišťovně 60 % z důvodu porušení jeho prevenční povinnosti podle § 415 občanského zákoníku, platného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) a v souladu s VPPO 2010, čl. 10 bodu 4, podle něhož je pojištěný povinen poskytnuté pojistné plnění pojišťovně uhradit podle toho, jaký vliv mělo porušení jeho povinností na rozsah povinnosti pojišťovny plnit. Zatímco, soud prvního stupně shledal žalovaný nárok v rozsahu 60 % ze způsobené škody (108 300 Kč), tj. v rozsahu 64 980 Kč za oprávněný, společně s úrokem z prodlení za nezaplacení této částky včas, odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně nemá nárok na zaplacení částky přiznané žalobkyni soudem prvního stupně. Odvolací soud vyšel z ustanovení § 48 odst. 1 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, které stanoví, že každý, kdo loví zvěř, musí být pojištěn pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou při této činnosti ublížením na zdraví nebo usmrcením jiných osob, a zároveň stanoví základní podmínky takového pojištění. Odvolací soud dovodil, že se jedná o povinné pojištění odpovědnosti za škodu ve smyslu § 5 odst. 1 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, platného do 31. 12. 2013, stanovící, že pokud je zvláštním právním předpisem stanovena osobě povinnost uzavřít pojistnou smlouvu (dále jen "povinné pojištění"), lze se v pojistné smlouvě odchýlit od ustanovení tohoto zákona, jen pokud to tento zákon nebo zvláštní právní předpis připouští a nedojde-li tím ke snížení rozsahu soukromého pojištění stanoveného zvláštním právním předpisem. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že z tohoto zákonného pojištění má pojištěný nárok, aby za něho pojišťovna nahradila poškozené uplatněný a prokázaný nárok na náhradu škody, kterou pojištěný, v daném případě žalovaný, způsobil při výkonu práva myslivosti, ale není povinen zaplatit pojišťovně regres vyplaceného pojistného plnění. Odvolací soud své právní posouzení odůvodnil i odkazem na ustanovení § 46 odst. 1 zákona č. 37/2004 Sb., v němž jsou přesně vymezeny situace, kdy pojistitel vzniklou škodu hradí a má právo na náhradu toho, co za pojištěného plnil. Tuto situacemi, vymezenou podle odvolacího soudu kogentně v § 46 odst. 1 zákona č. 37/2004 Sb. je, jestliže pojištěný způsobí škodu svým jednáním, které bylo ovlivněno požitím alkoholu nebo aplikací omamných nebo psychotropních látek. O takový případ se ale v dané věci nejednalo, proto odvolací soud uzavřel, že pokud bylo postižní právo pojišťovny v pojistné smlouvě, resp. v čl. 10 bodu 4 VPPO 2010 sjednáno i pro případ, kdy vědomé porušení povinnosti mělo podstatný vliv na vznik pojistné události nebo zvětšení rozsahu následků pojistné události, je takové ujednání v rozporu s § 46 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, platného do 31. 12. 2013, tudíž absolutně neplatné a žalobkyně nemá právo požadovat na žalovaném, jako pojištěném, náhradu části pojistného plnění. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že jej považuje za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí ve smyslu § 237 o. s. ř. závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) dosud nebyla vyřešena, a kterou odvolací soud podle názoru žalobkyně vyřešil v rozporu s hmotným právem. Za dovolacím soudem neřešenou otázku považuje výklad a aplikaci § 48 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, v tom směru, zda se povinné pojištění vztahuje pouze na lov zvěře, jak se dovolatelka na rozdíl od odvolacího soudu domnívá, a kdy se může pojišťovna domáhat na pojištěném regresu vyplaceného pojistného plnění v souvislosti s povinným pojištěním ve smyslu § 48 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti. Dovolatelka má za to, že odvolací soud pominul širší pojem výkonu myslivosti, a nevzal v úvahu, že lov zvěře tvoří pouze část výkonu práva myslivosti. Podle dovolatelky je třeba vyřešit otázku, zda pojistná událost spojená s výkonem myslivosti, ale nikoliv s lovem zvěře, splňuje podmínky pro aplikaci ustanovení o povinném pojištění ve smyslu § 5 zákona o pojistné smlouvě. Podle dovolatelky na takový případ pojistné události ustanovení § 5 zákona o pojistné smlouvě nedopadá a žalobkyně byla při sjednaném pojištění na výkon myslivosti oprávněna si platně sjednat jakékoliv podmínky regresního plnění. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení a novému rozhodnutí. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť dovolací soud dosud neřešil otázku dovolatelkou položenou, na níž bylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno a je i důvodné, jelikož výše citované rozhodnutí odvolacího soudu spočívá ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Odvolací soud, který aplikoval § 5 odst. 1 zákona č. 37/2004 Sb., platného do 31. 12. 2013, upravující povinné pojištění, toto ustanovení nesprávně vyložil s ohledem na znění zvláštního právního předpisu, a to us