23 Cdo 171/2025 – Nejvyšší soud

23 Cdo 171/2025-299 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně J. V., zastoupené Mgr. Tomášem Krejsou, advokátem se sídlem v Praze, Národní 60/28, proti žalovanému J. D., zastoupenému JUDr. Michalou Kosovou, advokátkou se sídlem v Praze, Staroměstské náměstí 929/8, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 14 C 280/2020, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2024, č. j. 21 Co 193/2024-235, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.344,70 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně. Odůvodnění: (dle § 243f odst. 3 o. s. ř.) 1. Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 13. 3. 2024, č. j. 14 C 280/2020-205, určil, že zůstavitelka A. D., zemřelá dne XY, byla ke dni úmrtí vlastnicí ve výroku blíže specifikované nemovitosti (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II a III). 2. K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). 3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), jelikož odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení následujících otázek: a) „zda jsou v řízení de iure přípustným důkazem a přípustným podkladem pro zpracování znaleckého posudku lékařské zprávy a zdravotnická dokumentace pořízené při poskytování zdravotních služeb na základě poskytnutí informovaného souhlasu osobou, která dle zjištění a závěru soudu v daném řízení nebyla schopna posoudit obsah a důsledky právního jednání v inkriminovaném období pro existující duševní poruchu; b) zda lze na základě lékařských zpráv lékařů z vyšetření či léčby somatických potíží a tělesného stavu pacienta indikovat a diagnostikovat onemocnění duševního charakteru včetně vypracování znaleckého posudku z oboru psychiatrie post mortem posuzované osoby a zda tak lze učinit tehdy, absentuje-li jakékoli klinické psychiatrické vyšetření posuzované osoby za jejího života lékařem specialistou v oboru psychiatrie; c) zda je rozhodnutí o neplatnosti právního jednání rozhodnutím sui generis o omezení svéprávnosti jednající osoby a je oprávněným zásahem do ústavně garantovaného práva mít způsobilosti; d) jaká je časová či věcná, je-li vůbec, hranice možnosti domáhat se určení neplatnosti právního jednání z důvodu duševní poruchy jednající osoby post mortem žalobou na určení vlastnického práva z hlediska ochrany práv druhé smluvní strany a ostatních osob přímo i nepřímo dotčených takovým právním jednáním.“ 4. Dovolatel uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. a navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, případně aby rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že se žaloba zamítá. 5. Žalobkyně se k dovolání vyjádřila tak, že navrhuje, aby bylo odmítnuto, příp. zamítnuto. 6. Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalovaného rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II. a XII. zákona č. 286/2021 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné. 7. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 8. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 9. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou. 10. Dovolání není přípustné. 11. Dovolatel namítá [otázka shora pod písm. a)], že jestliže by byla paní D. pro duševní poruchu nezpůsobilá k právnímu jednání v okamžiku darování, pak nemohla být pro takovou duševní poruchu způsobilá k relevantnímu vyjádření se a poskytnutí informovaného souhlasu k léčbě jako takové a k navrhovanému způsobu léčby, k provedení lékařského zákroku, k přijetí do zdravotnického či jiného zařízení, setrvání v něm i propuštění z něj. Bylo-li tomu tak, pak by v takovém případě byly (a jsou) veškeré lékařské záznamy a veškerá zdravotnická dokumentace pořízeny v rozporu se zákonem, a jsou dle názoru dovolatele jako důkaz a podklad jak pro znalecký posudek a revizní znalecký posudek, tak pro rozhodnutí nepřípustné. 12. Dovolatel však přehlíží, že v nyní projednávané věci se odvolací soud nikterak nezabýval dovolatelem předestřenou otázkou způsobilosti „k relevantnímu vyjádření se a poskytnutí informovaného souhlasu k léčbě jako takové a k navrhovanému způsobu léčby, k provedení lékařského zákroku, k přijetí do zdravotnického či jiného zařízení, setrvání v něm i propuštění z něj“, když určující pro rozhodnutí odvolacího soudu bylo toliko řešení otázky, zda byla paní D. způsobilá dne 18. 12. 2017 uzavřít darovací smlouvu. Dle rozhodovací praxe dovolacího soudu přitom není dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013). 13. Dále dovolací soud dodává, že k případným vadám řízení, pokud by skutečně jimi řízení bylo postiženo, dovolací soud přihlíží pouze v případě, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Přípustnost dovolání však tvrzení takové vady nezakládá. 14. Dovolatel je toho názoru, že nalézací soudy pouze převzaly závěry znaleckých posudků, zkonstatovaly jejich úplnost, správnost a přesvědčivost, aniž by znalecké nálezy a znalecké závěry v nich obsažené konfrontovaly s obsahem podkladových materiálů, zejména listinných důkazů – lékařských zpráv, a aniž by se vypořádaly především s vytýkanou věcnou irelevantností lékařských zpráv pro závěr o duševní poruše. 15. Ve vztahu k otázce hodnocení znaleckých posudků (k níž směřuje značná část dovolací argumentace) je rozhodovací praxe dovolacího soudu ustálena v závěru, že znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků (§ 125, § 127 o. s. ř.), který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad § 132 o. s. ř. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Z uvedeného vyplývá, že soud při hodnocení důkazu znaleckým posudkem nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce (k tomu srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, ze dne 14. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1160/2013, ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 26 Cdo 3928/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 6023/2017, nebo nález Ústavního soudu ze dne 6. 5. 2003, sp. zn. I. ÚS 483/01). 16. V nyní projednávané věci odvolací soud konstatoval, že se zcela ztotožňuje se způsobem, jímž soud prvního stupně hodnotil důkazy, včetně důkazů znaleckými posudky, kdy znalecké posudky byly hodnoceny ve vztahu k ostatním důkazům a soud prvního stupně se zabýval i hodnocením jejich přesvědčivosti. Odvolací soud se dále vyjádřil k reviznímu posudku, shrnul, jakým způsobem se tento posudek vyslovil k dalším v řízení vypracovaným znaleckým posudkům (kdy se přiklonil k závěrům znaleckého posudku MUDr. Divácké) a jak se např. vypořádal s rozporností