23 Cdo 1716/2010 — Nejvyšší soud

23 Cdo 1716/2010 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 10. 2011 Spisová značka:23 Cdo 1716/2010 ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:23.CDO.1716.2010.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Náhrada škody Dotčené předpisy:§ 145a předpisu č. 109/1964Sb. § 145 předpisu č. 109/1964Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:9. 12. 2011 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 1716/2010 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobce J. S., zastoupeného Mgr. Danielem Procházkou, advokátem, se sídlem v Olomouci, Božetěchova 9, proti žalovanému Cukrovary Olomouc, státní podnik v likvidaci, se sídlem v Olomouci-Holicích, U Cukrovaru 5, PSČ 783 71, identifikační číslo osoby 00016306, zastoupenému Mgr. Ondřejem Tejnorou, advokátem, se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 57, o zaplacení částky 525 136 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 10 C 34/92, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. října 2009, č. j. 15 Co 467/2007-1067, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. října 2009, č. j. 15 Co 467/2007-1067, se v části týkající se povinnosti žalovaného zaplatit žalobci 340 617,90 Kč s 5% úroky z prodlení z částky 69 658 Kč od 8. 4. 1994 do zaplacení a z částky 200 849 Kč od 7. 4. 2000 do zaplacení zrušuje včetně souvisejících výroků o nákladech řízení před soudy obou stupňů a v tomtéž rozsahu včetně souvisejících výroků o nákladech řízení se zrušuje rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 24. května 2007, č. j. 10 C 34/92-829, a věc se vrací v tomto rozsahu Okresnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Olomouci v pořadí třetím rozsudkem ze dne 24. května 2007, č. j. 10 C 34/92-829, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 70 110,90 Kč, částku 69 658 Kč s 16% úrokem z prodlení od 10. 3. 1994 do zaplacení, částku 200 849 Kč se 17% úrokem z prodlení od 23. 12. 1994 do zaplacení a částku 184 519,10 Kč se 17% úrokem z prodlení od 1. 1. 1995 do zaplacení (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body II a III). Rozhodl tak poté, co byl jeho předchozí rozsudek ze dne 20. května 2002, č. j. 10 C 34/92-428, zrušen usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 2. září 2003, č. j. 40 Co 194/2003-513, v němž vyslovil závazný právní názor, podle kterého je třeba uplatněný nárok na náhradu škody posuzovat podle hospodářského zákoníku (dále jen „hosp. zák.“) a zjištěný skutkový stav podřadit pod příslušnou hypotézu majetkové odpovědnosti podle hospodářského zákoníku, tj. pod jeho ustanovení § 145 nebo § 145a. Žalobce se v řízení domáhal po žalovaném náhrady škody – ušlého zisku za dobu od 22. 11. 1991 do 31. 12. 1994 v celkové výši 525 136 Kč s tvrzením, že je vlastníkem malé vodní elektrárny na řece Bystřici, do které má být dodáváno potřebné množství vody náhonem jezu, jež spravuje žalovaný. Porušením povinností při správě jezu žalovaný způsobil, že žalobce nemohl podnikatelsky vodní dílo využívat, a byla mu způsobena škoda tím, že nevyráběl elektrickou energii ani pro vlastní potřebu, t.j. energii nezbytnou pro provoz restituovaného mlýna. Soud prvního stupně zjistil, že žalobce převzal dne 17. 12. 1990 v rámci restituce objekt mlýna, jehož součástí byla malá vodní elektrárna (dále jen „MVE“), předchozím uživatelem byl Společný zemědělský podnik pro živočišnou výrobu Olomouc, kterému byl objekt předán Státním statkem Olomouc. V rozhodnou dobu, tj. od 22. 11. 1991 do 31. 12. 1994, byl žalobce osobou oprávněnou k nakládání s vodami a provozování vodohospodářského díla a žalovaný byl v témže období provozovatelem vodohospodářského díla (jezu a úseku náhonu), přičemž oprávnění a povinnosti správce jezu byly stanoveny v § 41 odst. 1 písm. a) zákona č. 138/1973 Sb., o vodách. Ten ukládal správci dodržovat podmínky, za jakých bylo vodohospodářské dílo povoleno, zejména pak schválený manipulační řád. V dané věci byl manipulační řád jezu na řece Bystřici v B. schválen rozhodnutím tehdejšího Okresního národního výboru dne 25. 9. 1977. V manipulačním řádu byla stanovena povinnost žalovaného, jako správce jezu u B., zajišťovat vodu pro Státní statek Olomouc s tím, že podle článku IV. manipulačního řádu se Státní statek Olomouc měl podílet na odběru vody z náhonu na jezu 900 litry za sek. a Cukrovar Holice 70,5 litry za sek. Hospodářskou smlouvou o převodu správy národního majetku ze dne 2. 10. 1989 byl mlýn Olomouc – Holice č.p. 1 převeden na Společný podnik pro živočišnou výrobu Olomouc, který jej v restituci vydal žalobci. Podle citovaného manipulačního řádu bylo povinností správce jezu, tedy žalovaného, zajistit minimální průtok směrem na Olomouc v minimálním množství vody 150 litrů za sek., ve dnech s větším průtokem byl povolen průtok náhonu až do výše 800 litrů za sek., přičemž za všech okolností musel být zachován minimální tzv. „hygienický průtok“ v hodnotě 80 litrů za sek. jako průtok do cukrovaru, jehož zájmy na náhonu a jezu byly uváděny v manipulačním řádu jako prioritní. Soud prvního stupně dále zjistil, že 21. 6. 1989 povolil žalovanému vodohospodářský orgán Okresního národního výboru v Olomouci realizaci rekonstrukce a zabezpečení jezu na řece Bystřici v Olomouci – B. s tím, že žalovanému bylo uloženo zabezpečit stálý odběr vody pro náhon v provozním množství 900 litrů za sek. a stanoveny podmínky rekonstrukce. Na to, že žalovaný nedodržoval stanovené podmínky, včetně zajištění průtoku v náhonu, byl upozorněn přípisem Okresního úřadu v Olomouci, referátu životního prostředí dne 27. 1. 1992. Znaleckým posudkem vypracovaným znaleckým ústavem Vysokého učení technického v Brně – Ústavem soudního inženýrství bylo v řízení prokázáno, že projektová dokumentace, na jejímž základě žalovaný prováděl rekonstrukci jezu, neobsahovala přesné výškové a směrové řešení dočasného trubního odtoku do náhonu, neobsahovala řešení regulace průtoku odtokovým kanálem, a jejím předmětem nebyl režim manipulace s vodou do náhonu. Ze znaleckého posudku dále vyplynulo, že práce provedené žalovaným negativně ovlivnily nátok vody do náhonu, přičemž projektová dokumentace neumožňovala dodržení manipulačního řádu jezu. Soud prvního stupně posoudil věc po právní stránce podle ustanovení § 145a odst. 1 hosp. zák., podle něhož organizace odpovídá za škodu, kterou způsobí jiné organizaci svým provozem, a dospěl k závěru, že náhrady škody se žalobce domáhá po žalovaném oprávněně, neboť žalovaný nedodržel uložené povinnosti pro užívání vodohospodářského díla a bylo prokázáno, že uváděná škoda vznikla v příčinné souvislosti s provozem organizace (žalovaného). Ohledně výše škody vyšel z uvedeného znaleckého posudku vypracovaného Českou znaleckou, a. s., na částku 525 137 Kč. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 29. října 2009, č. j. 15 Co 467/2007-1067, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, v němž bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku 184 519,10 Kč se 17% úroky z prodlení od 1. 1. 1995 do zaplacení, 16% úroky z prodlení od 10. 3. 1994 do 7. 4. 1994 z částky 69 958 Kč, 11% úroky z prodlení od 8. 4. 1994 do zaplacení z částky 69 958 Kč, 17% úroky z prodlení od 23. 12. 1994 do 6. 4. 2000 z částky 200 849 Kč a 12% úroky z prodlení od 7. 4. 2000 do zaplacení z částky 200 849 Kč, změnil tak, že žaloba se v tomto rozsahu zamítá, ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku 340 617,90 Kč s příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvého stupně i před soudem odvolacím (výroky pod body II, III, IV a V). Odvolací soud poté, co dílem zopakoval a doplnil dokazování, zjistil, že účastníci učinili v odvolacím řízení nesporným, že žalobce po datu 27. 9. 1994 mohl manipulovat se stavidlem na jezu vedoucím do náhonu, byly mu předány klíče a klika, a dále že k tomuto datu nedošlo ke změně manipulačního řádu jezu na řece Bystřici v B. Přejal závěry dodatku č. 1 ke znaleckému posudku vypracovanému Českou znaleckou, a.s., stanovící hodnotu (cenu) možné, avšak nevyrobené elektrické energie, kterou MVE žalobce mohla vyrobit při zohlednění nákladů na obsluhu MVE, údržbu a opravy s přihlédnutím k pravidelné odstávce MVE v období 14 dnů v měsíci červenci každého roku pro období od 22. 11. 1991 do 26. 9. 1994 částkou 454 420 Kč a pro období od 27. 9. 1994 do 31. 12. 1994 částkou 67 070 Kč. Žalobce byl v rozhodné době od 22. 11. 1992 do 31. 12. 1994 oprávněn nakládat s v