23 Cdo 180/2021 — Nejvyšší soud

23 Cdo 180/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 3. 2022 Spisová značka:23 Cdo 180/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.180.2021.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Rozhodčí řízení Dotčené předpisy:§ 19 odst. 1 předpisu č. 216/1994 Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:2. 7. 2022 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 180/2021-176 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně STÍN KOVO s.r.o., se sídlem ve Vsetíně, Bratří Hlaviců 122, PSČ 755 01, IČO 28632346, zastoupené Mgr. Martinem Ostrihoňem, advokátem, se sídlem v Praze 10 - Vršovicích, Kodaňská 1441/46, PSČ 101 00, proti žalovanému R. T., se sídlem v XY, IČO XY, zastoupenému Mgr. Janem Vrabcem, advokátem, se sídlem v Praze, Pod Křížkem 428/4, PSČ 147 00, o zaplacení částky 164 069,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 39 C 341/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2020, č. j. 72 Co 249/2020-142, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 9 680 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalovaného. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 27. 2. 2020, č. j. 39 C 341/2018-103, uložil žalovanému, aby zaplatil žalobkyni částku 131 255,68 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,75 % p.a. od 9. 10. 2018 do zaplacení (výrok pod bodem I), zamítl žalobu co do částky 32 813,92 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III). Žalobkyně se v řízení domáhala po žalovaném zaplacení částky 164 069,60 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že tuto částku zaplatila dne 28. 3. 2017 jako poplatek za rozhodčí řízení ad hoc, kde žalovaný byl jediným rozhodcem určeným danou smlouvou. Rozhodčí řízení však neproběhlo. Žalovaný po zaplacení rozhodčího poplatku dne 29. 3. 2017 řízení přerušil a dne 6. 9. 2018 jej zastavil. Žalobkyně se domáhá vrácení poplatku v souladu se zákonem č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen „zákon o soudních poplatcích“), a též proto, že žalovaný nevykonal nic, za co by si mohl poplatek ponechat. Soud prvního stupně zjistil, že mezi stranami smlouvy o dílo ze dne 3. 7. 2012 byla sjednána rozhodčí doložka, podle níž byl jako rozhodce ad hoc v případných majetkových sporech jmenován žalovaný. Strany si dále v čl. 15. 4. smlouvy sjednaly, že „o nákladech rozhodčího řízení, které tvoří odměna rozhodce (rozhodčí poplatek), hotové výdaje k uplatnění a bránění svých práv, náklady právního zastoupení smluvních stran, rozhoduje rozhodce. Pro stanovení jejich výše se užijí přiměřeně ustanovení příslušných obecně závazných právních předpisů; výše rozhodčího poplatku činí 4 % z ceny předmětu řízení, nejméně však 4 000 Kč.“ Další podmínky rozhodčího řízení, kromě písemnosti, si strany neujednaly, tj. ani nic ohledně vrácení rozhodčího poplatku. V usnesení ze dne 21. 3. 2017, kterým žalovaný přijal funkci rozhodce ad hoc a vyzval žalobkyni k zaplacení rozhodčího poplatku, uvedl, že „rozhodčí poplatek je stanoven v souladu s § 30 zákona č. 216/1994 Sb. ve spojení se zákonem č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád a zákonem č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích jako 4 % z hodnoty předmětu řízení + 21 % DPH, nejméně však ve výši 4 000 Kč, v souladu s rozhodčí doložkou obsaženou v obchodních podmínkách ze dne 3. 7. 2012 ke smlouvě o dílo…“. Rozhodčí poplatek byl uhrazen dne 29. 3. 2017 společností SVĚT OKEN s.r.o., která ho uhradila na vlastní žádost místo žalobkyně a prohlásila, že převzala dluh žalobkyně z titulu zaplacení rozhodčího poplatku v této rozhodčí věci. Následně žalovaný rozhodčí řízení usnesením ze dne 29. 3. 2017 přerušil, neboť rozhodčí žaloba byla podána po podání insolvenčního návrhu na společnost Stavby Technologic s.r.o. a dosud nebylo rozhodnuto o úpadku společnosti. Poté, co bylo o úpadku této společnosti rozhodnuto, žalovaný rozhodčí řízení usnesením ze dne 6. 9. 2018 zastavil. Žalobkyně žalovaného vyzvala k vrácení poplatku za rozhodčí řízení, žalovaný však uhrazený rozhodčí poplatek odmítl vrátit. Soud prvního stupně uzavřel, že žalovaný je v souladu s § 30 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „zákon o rozhodčím řízení“), a § 6 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), povinen postupovat předvídatelně. Pokud žalovaný ve svém usnesení, jímž vyzval k zaplacení příslušného poplatku, odkázal na zákon o soudních poplatcích, mohl zcela legitimně v žalobkyni vzbudit očekávání, že bude podle tohoto zákona postupovat, a to přesto, že obecně jej nelze v rozhodčím řízení bez dalšího použít. Žalovaný tak byl povinen při analogické aplikaci § 10 odst. 3 věty první zákona o soudních poplatcích žalobkyni zaplacený rozhodčí poplatek vrátit, avšak nikoliv v plné výši, nýbrž snížený o 20 %, tedy o částku 32 813,92 Kč, když je na daný případ namístě aplikovat též § 10 odst. 2, resp. § 10 odst. 3 věta třetí zákona o soudních poplatcích. K odvolání žalobkyně i žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 9. 2020, č. j. 72 Co 249/2020-142, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé změnil tak, že se žaloba co do částky 131 255,68 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,75 % p. a. z této částky od 9. 10. 2018 do zaplacení zamítá (výrok pod bodem I), v zamítavém výroku o věci samé rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III). Podle odvolacího soudu soud prvního stupně vycházel ze správně zjištěného skutkového stavu věci, který se tak stal podkladem i pro rozhodnutí odvolacího soudu. Odvolací soud však nesdílí právní závěry soudu prvního stupně. Jako správný shledal odvolací soud závěr soudu prvního stupně o tom, že předmětný poplatek za rozhodčí řízení nelze považovat za bezdůvodné obohacení žalovaného získané na úkor žalobkyně plněním bez právního důvodu. Strany smlouvy o dílo ze dne 3. 7. 2012 se tím, že uzavřely rozhodčí doložku, dobrovolně vzdaly možnosti řešit případné budoucí spory z jejich smluvního vztahu před obecnými soudy a zvolily si možnost projednat případný spor v rozhodčím řízení zvoleným rozhodcem ad hoc. Povinnost smluvních stran zaplatit za rozhodčí řízení poplatek má oporu v obsahu rozhodčí doložky, přičemž z hlediska jejího vzniku a existence není významné, jakým způsobem bylo rozhodčí řízení posléze skončeno. Jestliže žalobkyně podáním žaloby rozhodčí řízení u žalovaného zahájila, vznikla jí povinnost zaplatit poplatek za rozhodčí řízení ve sjednané výši, a to bez ohledu na skutečnost, že v rozhodčím řízení nebylo meritorně rozhodnuto a řízení bylo následně zastaveno. Názor žalobkyně, že poplatek za rozhodčí řízení je odměnou rozhodce za vydání vykonatelného rozhodčího nálezu, nemá v daném případě v ujednání smluvních stran obsažených v rozhodčí doložce žádnou oporu. Oproti soudu prvního stupně však odvolací soud dospěl k závěru, že odpověď na otázku důvodnosti požadavku žalobkyně na vrácení zaplaceného poplatku za rozhodčí řízení nelze hledat v právní úpravě obsažené v zákoně o soudních poplatcích, neboť jeho přímá aplikace v rozhodčím řízení možná není; odvolací soud odkázal na text § 30 zákona o rozhodčím řízení a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2847/2014. Odvolací soud připustil, že není vyloučeno, aby si strany v rozhodčí smlouvě možnost vrácení poplatku za rozhodčí řízení v režimu zákona o soudních poplatcích sjednaly. V nyní posuzovaném případě tak však strany nepostupovaly, neboť z rozhodčí doložky je patrné, že žádná možnost vrácení poplatku za rozhodčí řízení smluvními stranami sjednána nebyla, a pokud je v rozhodčí doložce sjednána přiměřená aplikace příslušných obecně závazných předpisů, pak pouze ve vztahu ke stanovení výše nákladů rozhodčího řízení tvořených mimo jiné také rozhodčím poplatkem. Ačkoliv žalovaný v usnesení ze dne 21. 3. 2017, kterým žalobkyni vyzval k zaplacení poplatku za rozhodčí řízení, uvedl odkaz na zákon o soudních poplatcích, učinil tak pouze v souvislosti se stanovením výše poplatku, a navíc nadbytečně, když výše poplatku byla v rozhodčí doložce sjednána konkrétním způsobem. Extenzivní výklad vedoucí k závěru, že tímto odkazem žalovaný založil svou povinnost předmětný zákon aplikovat i v případě zastavení rozhodčího řízení, nemůže již s ohledem na obsah rozhodčí doložky obstát, a nemohl založit ani odpovídající legitimní očekávání žalobkyně, že jí