23 Cdo 1800/2024 – Nejvyšší soud

23 Cdo 1800/2024-250 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobkyně Bc. Jany Kostlánové, se sídlem v Praze 6, Dejvice, Proboštská 1645/6, identifikační číslo osoby 76002853, zastoupené JUDr. Martinem Krylem, advokátem se sídlem v Praze 4, U Zámeckého parku 815/19, proti žalované Y&T Luxury Property Prague Czech Republic s.r.o., se sídlem v Praze 1, Josefov, Maiselova 59/5, identifikační číslo osoby 29055113, zastoupené Mgr. Janem Szwarcem, advokátem se sídlem v Praze 8, Na Kopečku 1280/7, o zaplacení 176 522,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 285/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2024, č. j. 53 Co 348/2023-226, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10 261 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce žalobkyně. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se v řízení na žalované domáhala zaplacení částky 176 522,20 Kč s příslušenstvím s tvrzením, že s žalovanou dne 3. 10. 2016 uzavřela smlouvu o poskytování služeb, na jejímž základě jí vznikl nárok na odměnu za období od listopadu 2020 do ledna 2021 a na bonusy za zprostředkování čtyř realitních obchodů pro žalovanou. Dne 29. 10. 2020 žalobkyně smlouvu vypověděla, přičemž téhož dne jí žalovaná odňala veškeré zapůjčené administrativní a technické prostředky a zablokovala přístup do e-mailové schránky a informačních systémů. 2. Žalovaná vznesla námitku započtení, přičemž tvrdila, že má za žalobkyní pohledávku ve výši 100 000 Kč z titulu smluvní pokuty za porušení konkurenční doložky, neboť žalobkyně během výpovědní doby vykonávala činnost v oblasti realitních služeb pro konkurenční společnost Penta Real Estate s.r.o. 3. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 1. 8. 2023, č. j. 30 C 285/2021-180, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 176 522,20 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). 4. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve výroku II jej změnil co do výše náhrady nákladů řízení, jinak jej rovněž potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu). 5. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v celém rozsahu dovoláním, jehož přípustnost spatřovala v tom, že se odvolací soud při řešení otázky „zda je přezkoumatelné rozhodnutí soudu, že žalobkyni náleží odměna za měsíc leden ve výši 23 000 Kč, pokud žalobkyně nepředložila žádný důkaz o činnosti vykonané v tomto měsíci, resp. jako „důkaz“ bylo předloženo pouze nedatované písemné tvrzení žalobkyně, které činnosti obecně v daném měsíci vykonávala, přičemž ani žalovaná žádnou činnost při své výpovědi a ani jinak nepotvrdila“ odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Žalovaná namítla, že rozsudky soudů nižších stupňů jsou nepřezkoumatelné, neboť žalobkyně neprokázala výkon činností, za něž jí měla náležet odměna, a tyto činnosti ani nevykonala. 6. Dovolání je podle žalované dále přípustné pro řešení otázky „zda lze vykládat platnou a účinnou konkurenční doložku v rozporu s jejím obsahem a vůlí stran“, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, neboť založil své rozhodnutí na výkladu konkurenční doložky, který odporuje jejímu obsahu a vůli stran. Odvolací soud přitom podle žalované nijak nezohlednil skutečnost, že k odebrání svěřených prostředků a přístupů žalobkyni došlo v důsledku porušování důvěrnosti informací, smlouvy a konkurenční doložky žalobkyní. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 7. Ve vyjádření k dovolání žalobkyně zpochybnila dovolací argumentaci žalované, označila její dovolání za nepřípustné, resp. zjevně bezdůvodné, a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl, případně zamítl, a přiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. 8. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. 9. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. a dále se zabýval jeho přípustností. 10. V rozsahu, v němž dovolání žalované směřuje proti výrokům II a III rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, je dovolání objektivně nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Nejvyšší soud proto v tomto rozsahu dovolání žalované podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl a dále se zabýval přípustností dovolání v rozsahu, v němž směřuje proti potvrzujícímu výroku I rozsudku odvolacího soudu. 11. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 12. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 13. Žalovanou namítaná nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť žalovaná touto námitkou nepředkládá dovolacímu soudu žádnou právní otázku, na jejímž vyřešení napadený rozsudek odvolacího soudu závisí, nýbrž tím tvrdí jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž může dovolací soud přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), což však není případ projednávané věci. Podle § 237 o. s. ř. může přípustnost dovolání založit jen skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, tedy otázky právní, kterými nejsou námitky dovolatelky ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu. Vada řízení sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3500/2019, uveřejněný pod číslem 46/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1453/2014, a ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4905/2014). 14. K tomu lze dodat, že Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vychází ze závěru, že měřítkem toho, zda lze v dovolacím řízení považovat rozhodnutí odvolacího za přezkoumatelné, je především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě využít dovolání jako opravného prostředku proti tomuto rozhodnutí. I když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nejsou podle obsahu dovolání na újmu práv účastníků řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů tehdy, když vůči němu nemůže účastník, který s rozhodnutím nesouhlasí, náležitě formulovat důvody dovolání, a ani soud rozhodující o tomto opravném prostředku nemá náležité podmínky pro zaujetí názoru na věc (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3814/2015). Nejvyšší soud má za to, že v projednávané věci představuje odůvodnění rozsudku odvolacího soudu dostatečnou oporu k tomu, aby měla žalovaná možnost proti němu v dovolání formulovat své námitky, což ostatně také učinila. 15. Námitka žalované, že odvolací soud žalobkyni nesprávně přiznal nárok na odměnu za leden 2021, ačkoliv žalobkyně neprokázala, které činnosti v daném měsíci vykonávala, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť jí žalovaná brojí proti hodnocení důkazů odvolacím soudem. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je však ustálena v závěru, že námitky dovolatele k hodnocení důkazů odvolacím soudem a ke skutkovým zjištěním a skutkovým závěrům soudu, tedy námitky, jimiž je namítán rozpor mezi skutkovými zjištěními (závěry) a právním posouzením věci, nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napa