23 Cdo 1853/2024 — Nejvyšší soud

23 Cdo 1853/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 1. 2025 Spisová značka:23 Cdo 1853/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:23.CDO.1853.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Autorské dílo Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 o. s. ř. § 2 odst. 1 předpisu č. 121/2000 Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:5. 3. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 1853/2024-176 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobce J. Š., zastoupeného Mgr. Lenkou Suchánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Perlová 371/5, proti žalovanému Olomouckému kraji, se sídlem v Olomouci, Jeremenkova 1191/40a, identifikační číslo osoby 60609460, zastoupenému JUDr. Petrem Ritterem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 376/12, o ochranu autorského práva, vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci pod sp. zn. 82 C 1/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 2. 2024, č. j. 4 Co 62/2023-152, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalovaného. Stručné odůvodnění: 1. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 6. 2023, č. j. 82 C 1/2022-87, zamítl žalobu na určení, že žalobce je spoluautorem architektonického díla zachyceného v příloze č. 5 zadávací dokumentace veřejné zakázky vedené pod názvem „Rozvoj služeb e-Governmentu v Olomouckém kraji“ ze dne 26. 3. 2012 (reg. číslo: CZ 1.06/2.100/08.07240) (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). 2. K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 29. 2. 2024, č. j. 4 Co 62/2023-152, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). 3. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost spatřoval podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále též jen „o. s. ř.“, v tom, že napadené rozhodnutí závisí na řešení dvou právních otázek, z nichž u první se odvolací soud dle dovolatele odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a druhá otázka dle jeho názoru dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. 4. První otázka se týkala toho, zda dílo vyjádřené ve formě projektové dokumentace naplňuje znaky autorského díla ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon). Dovolatel odkazoval na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3055/2018, podle něhož se za dílo chráněné autorským zákonem může považovat i projektová dokumentace. Dovolatel namítal, že v projednávané věci dílo obsahovalo i prvky tvůrčí činnosti a že pro vytvoření projektové dokumentace musel mimo jiné vytvořit jedinečné estetické prvky, které nejsou determinovány technickou funkcí, a jejich účelem bylo dodat technologickému centru jedinečný dojem připomínající akvárium. Dovolatel rovněž namítal, že soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobcovo dílo nenaplňuje znaky jedinečného autorského díla, přestože neprovedl všechny navržené důkazy umožňující srovnání díla s jinými datovými centry, a ačkoli odvolací soud důkazy dodatečně provedl, materiálně se jimi dle názoru dovolatele nezabýval. Soudy se tak odchýlily od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4924/2007, neboť otázku, zda je projektová dokumentace v řešené věci dílem dle autorského zákona, neřešily důsledně a současně přezkoumatelně. Dovolatel zároveň namítal, že pokud soudy měly pochybnosti, zda lze z předložených důkazů dovodit, že dílo obsahuje prvky tvůrčí činnosti, měly si k posouzení takové otázky vyžádat odborné posouzení, např. znalecký posudek. 5. Druhá otázka se vztahovala k tomu, zda funkční determinovanost, tj. účel díla, vylučuje jedinečnost díla a aplikaci ochrany podle autorského zákona. Podle dovolatele odvolací soud tuto otázku posoudil nesprávně, když podmínku neexistence funkčního účelu stanovil jako podmínku pro klasifikování díla jako díla autorského. Poukázal na to, že i judikatura, z níž odvolací soud vycházel, uvádí, že jedinečnost autorského díla nelze chápat absolutně. I přesto, že v projednávané věci je dílo do jisté míry determinováno funkčním účelem, měl dovolatel za to, že předložil dostatečné důkazy o tom, že dílo obsahuje prvky tvůrčí činnosti. Druhou otázku pak považoval dovolatel za v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešenou. 6. Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 7. Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolání není přípustné, neboť napadené rozhodnutí nelze považovat za rozporné s judikaturou dovolacího soudu, a na druhé v dovolání formulované otázce napadené rozhodnutí nezávisí. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl jako nepřípustné a přiznal žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení. 8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda dovolání obsahuje zákonem stanovené náležitosti a zda je dovolání přípustné. 9. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 10. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 11. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, přihlédne k případným vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). 12. Dovolání není přípustné. 13. První otázka dovolatele týkající se toho, zda lze výsledek činnosti vyjádřený v předmětné projektové dokumentaci považovat v projednávaném případě za autorské dílo ve smyslu § 2 odst. 1 autorského zákona, nezaloží přípustnost dovolání, neboť odvolací soud se při jejím řešení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. 14. Nejvyšší soud ve svém rozhodování vychází z toho, že předmětem práva autorského podle § 2 odst. 1 autorského zákona je pouze dílo, jako jedinečný výsledek tvůrčí činnosti autora v oblasti literární, jiné umělecké nebo vědecké, vyjádřený ve vnímatelné podobě. Podmínka jedinečnosti autorského díla přitom odpovídá i pojmu neopakovatelnosti díla a tvůrčí činnost nespočívá ve vynalezení, kdy stejného výsledku (řešení) lze dosáhnout různými individuálními postupy, ani nespočívá v objevení toho, co již objektivně existovalo, ale nebylo známo. Proto nelze tvůrčí činnost ve smyslu zákona charakterizovat jako činnost technickou apod. (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. 30 Cdo 739/2007, nebo ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 360/2015). 15. Jinak řečeno, předmětem autorského práva je jednotlivě určený ideální statek (literární, jiné umělecké či vědecké dílo), který je nehmotný, nicméně musí být vždy hmotně vyjádřen (materializován) v jakékoli lidskými smysly vnímatelné (seznatelné), tj. jinému člověku sdělitelné, podobě (formě). Povahově nemůže jít o pouhé druhové určení díla, protože tento ideální předmět je vždy individualizovaným výsledkem osobní tvůrčí činnosti konkrétní fyzické osoby (autora), směřující různými tvůrčími cestami (literárními a jinými uměleckými styly a vědeckými metodami apod.) k jedinečně osobitému nehmotnému projevu (výtvoru a jeho ztvárnění), v němž se, ontologicky vzato, zračí i sama osobnost původce (autora). Připomíná se, že se jedná o výron či pečeť jeho osobnosti (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. 30 Cdo 739/2007, ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 360/2015, či jeho usnesení ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 733/2016