23 Cdo 1878/2023 — Nejvyšší soud

23 Cdo 1878/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 3. 2024 Spisová značka:23 Cdo 1878/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:23.CDO.1878.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Rozhodčí doložka Zastavení řízení Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 o. s. ř. § 106 o. s. ř. § 2 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:22. 4. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 1878/2023-164 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně LKOCZ, a.s., se sídlem v Českých Budějovicích, Osiková 1781/2c, identifikační číslo osoby 28208609, zastoupené JUDr. Petrem Holým, advokátem se sídlem v Praze 9, Místecká 567, proti žalované Viterra Czech s.r.o., se sídlem v Ústí nad Labem, Střekov, Žukovova 1658/27a, identifikační číslo osoby 24148032, zastoupené Mgr. Robertem Pavlů, advokátem se sídlem v Praze 8, Karolinská 707/7, o určení vlastnictví k ochranným známkám, převod ochranných známek a o zaplacení 23 548 000 EUR s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 Cm 37/2021, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 1. 2023, č. j. 1 Cmo 50/2022-126, takto: Dovolání se odmítá. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 25. 5. 2022, č. j. 41 Cm 37/2021-110, zastavil řízení (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 25. 1. 2023, č. j. 1 Cmo 50/2022-126, potvrdil usnesení soudu prvního stupně v části výroku I, který se týká řízení o určení vlastnictví žalobkyně k původním ochranným známkám (bod 1 petitu žaloby) a poskytnutí daných písemných informací ve vztahu k původním ochranným známkám (bod 5 petitu žaloby) (první výrok). V části výroku I, která se týká řízení o vydání nových ochranných známek žalobkyni (bod 2 petitu žaloby), zdržení se užívání dalších ochranných známek žalovanou (bod 3 petitu žaloby), vzdání se práv k dalším ochranným známkám žalované (bod 4 petitu žaloby) a poskytnutí daných písemných informací ve vztahu k novým a dalším ochranným známkám (bod 5 petitu žaloby) změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že námitka žalované, že věc má být projednána v řízení před rozhodci, se zamítá (druhý výrok). V části výroku I, která se týká řízení o uložení povinnosti žalované uhradit žalobkyni 23 548 000 EUR nebo částku stanovenou znaleckým posudkem s příslušenstvím (bod 6 petitu žaloby), a ve výroku II usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (třetí výrok). Usnesení odvolacího soudu v prvním výroku napadla žalobkyně (dále též jen „dovolatelka“) dovoláním, v němž formulovala několik právních otázek. V konkrétnosti podle ní rozhodnutí závisí na řešení: a) Otázky, zda může být vznesení námitky existence rozhodčí doložky, s ohledem na konkrétní okolnosti věci, posouzeno jako jednání v rozporu s dobrými mravy, které nepožívá soudní ochrany. Tato otázka nebyla podle dovolatelky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena. Poukazovala na analogické použití judikatury vztahující se k námitce promlčení vznesené v rozporu s dobrými mravy a na to, že vznesení námitky podle § 106 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), bylo výkonem práva v rozporu s dobrými mravy. Rovněž odkázala na konkrétní závěry judikatury k otázce výkonu práva v rozporu s dobrými mravy. Podle dovolatelky žalovaná v důsledku vlastního nemravného jednání připravila žalobkyni o celý soubor „původních ochranných známek“ a žalobkyně se dostala do situace, kdy nemá objektivně žádné prostředky (byla osvobozena od povinnosti platit soudní poplatek), aby mohla vést finančně nákladné mezinárodní rozhodčí řízení před rozhodčím soudem ve Vídni, což vede k faktickému odmítnutí spravedlnosti žalobkyni. Ve vztahu k první otázce dovolatelka rovněž namítala, že je napadené rozhodnutí v této části nepřezkoumatelné, neboť odvolací soud se s argumentací, že námitka existence rozhodčí doložky podle § 106 odst. 1 o. s. ř. byla vznesena v rozporu s dobrými mravy, nevypořádal (resp. se s ní vypořádal nedostatečně). b) Otázky, zda do okruhu otázek, které dle § 2 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „zákon o rozhodčím řízení“), lze podrobit rozhodčímu řízení, spadá tvrzený nesoulad formálního zápisu vlastnického práva ve veřejném registru se skutkovým a právním stavem. Dovolatelka poukazovala na to, že ohledně souboru „původních ochranných známek“ sice v minulosti nějaké smlouvy podepsány byly, ale nyní ani jedna ze smluv již neexistuje, a svůj nárok žalobkyně nedovozuje na základě smluv. Dovolatelka je toho názoru, že určovací žaloba podaná na základě naléhavého právního zájmu pro nesoulad konstitutivního zápisu ve veřejném registru vedeném správním orgánem se skutečností s cílem dosáhnout podkladu pro opravu zápisu nemůže být předmětem rozhodčího řízení. c) Otázky, zda může být rozhodčí doložka neplatná z toho důvodu, že strana namítající její existenci nejednala při sjednávání rozhodčí doložky v dobré víře, neboť cílem sjednání rozhodčí doložky a následných jednání protistrany bylo dovést druhou stranu k insolvenci. Podle dovolatelky žalovaná učinila promyšlené kroky, jejichž důsledkem bylo přisvojení si souboru „původních ochranných známek“ v důsledku předstíraného a neexistujícího právního úkonu na úkor žalobkyně. d) Dovolatelka poukazovala také na neurčitost namítaného textu rozhodčí doložky; podle ní totiž sjednaná rozhodčí doložka nemůže dopadat na nyní projednávanou věc, neboť žalobkyně neuplatňuje žádné nároky ze smluv, pouze požaduje ochranu pokojného stavu, tj. aby byla zapsána jako vlastník souboru „původních ochranných známek“, neboť nebylo důvodu k tomu, aby jako vlastník byla ve veřejném registru zapsána žalovaná. Závěrem dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že námitka žalované, že věc má být projednána v řízení před rozhodci, se v celém rozsahu zamítá, případně aby rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku I a rozhodnutí soudu prvního stupně v tomu odpovídajícím rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání není přípustné a zčásti trpí neodstranitelnými vadami, a navrhla, aby je dovolací soud odmítl, případně zamítl a přiznal žalované náklady dovolacího řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda dovolání obsahuje zákonem stanovené náležitosti a zda je dovolání přípustné. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Vymezení, v čem dovolatel spatřuje přípustnost dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Tuto povinnost dovolatel splní, koncipuje-li své dovolání tak, aby z jeho obsahu bylo zřejmé, kterou otázku hmotného nebo procesního práva podle jeho názoru odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu nebo která nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešena jinak (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). Proto k přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla řádně vymezena otázka přípustnosti dovolání, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, či ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Dovolací soud rovněž není oprávněn si otázku přípustnosti vymezit sám, neboť by tím došlo k porušení základních procesních zásad, na nichž je dovolací řízení založeno, zejména zásady dispoziční a zásady rovnosti účastníků řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5378/2016). Pokud občanský soudní řád vyžaduje splnění