23 Cdo 1924/98 – Nejvyšší soud

23 Cdo 1924/98 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobců A) M. B., B) M. R. a C) M. B., zastoupených advokátkou, proti žalovanému J. B., správci konkursní podstaty M., a.s., o uzavření dohody o vydání nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 10 C 49/95, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. dubna 1998 č.j. 21 Co 346/97-109, takto: Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. dubna 1998 č.j. 21 Co 346/97-109 a rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 13. května 1997 č.j. 10 C 49/95-54 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Hradci Králové usnesením ze dne 26. září 1994 č.j. 8 C 118/94-27, které bylo potvrzeno usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. února 1995 č.j. 15 Co 75/95-37, povolil obnovu řízení o uzavření dohody o vydání věcí, vedeného u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 10 C 91/92, které skončilo pravomocně rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 29. června 1993 č.j. 10 C 91/92-38 (tímto rozsudkem byla žalovaná akciová společnost M. ve věci samé uznána povinnou „uzavřít se žalobci dohodu o vydání, každému z nich jedné ideální třetiny domu čp. 1127, stavební parcely č. 1872 a zahrady č. 973/30 v kat. úz. P. p.\") Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 29. dubna 1998 č.j. 21 Co 346/97-109 potvrdil rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové (soudu prvního stupně) ze dne 13. května 1997 č.j. 10 C 49/95-54, jímž byla (po povolení obnovy řízení) žaloba požadující, aby žalované akciové společnosti M. byla stanovena povinnost uzavřít se žalobci podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „restituční zákon\"), dohodu o vydání domu čp. 1127, stavební parcely č. 1872 a zahrady č. 973/30 v kat. úz. P. p., každému ze žalobců v podílu jedné ideální třetiny, zamítnuta a rozhodnuto o nákladech řízení. Současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení a připustil dovolání proti svému rozsudku. Stejně jako soud prvního stupně neshledal odvolací soud žalobu po právu, když uzavřel, že v řízení především nebylo prokázáno, že by sporné nemovitosti přešly na stát až po 25. 2. 1948, tedy v rozhodném období podle § 1 odst. 1 restitučního zákona. Kromě toho neměl odvolací soud ze prokázáno, že by přechod sporných nemovitostí na stát souvisel s demokraticky motivovaným politickým a společenským jednáním či občanskými postoji tehdejších spoluvlastníků nemovitostí, nebo byl důsledkem jejich příslušnosti k určité sociální, náboženské, majetkové nebo jiné skupině či vrstvě (§ 2 odst. 1 písm. c/ restitučního zákona). Ustanovení § 6 odst. 1 písm. j/ restitučního zákona, jehož se žalobci především dovolávají, na daný případ podle názoru odvolacího soudu nedopadá již proto, že konfiskaci majetku nelze ztotožňovat s vyvlastněním věcí bez náhrady. Protože v závěrech dovozujících, že rozhodnutí o přidělení zkonfiskovaného majetku podle části III. dekretu č. 108/1945 Sb., ve znění platném k 12. 12. 1949, není právním důvodem přechodu věci na stát, či aktem, kterým stát převzal věc bez právního důvodu a že v dané věci nejde o přechod věcí na stát podle § 6 odst. 1 písm. j/ restitučního zákona, shledal odvolací soud své rozhodnutí zásadně právně významným, připustil proti němu dovolání. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení § 239 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.\"). S výslovným odkazem na ustanovení § 241 odst. 3 písm. c/ a d/ o.s.ř. žalobci vytýkají odvolacímu soudu, že při rozhodování pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány a že věc nesprávně právně posoudil, když sice aplikoval správný právní předpis, nesprávně jej však vyložil. Žalobci souhlasí s odvolacím soudem potud, že rozhodnutí o přidělení konfiskovaného majetku není právním důvodem přechodu věcí na stát, jsou však přesvědčeni, že takové rozhodnutí představuje nepochybný důkaz o tom, kdy se stát choval jako vlastník poprvé, tedy kdy věci převzal; respektování tohoto důkazu podle jejich mínění vylučuje závěr, že nemovitosti patřící původně právním předchůdcům žalobců přešly na stát před 25. únorem 1948 (existovala-li totiž národní správa ještě v roce 1949, nemohl majetek přejít na stát - ať již z jakéhokoli právního důvodu či bezdůvodně - před tímto datem). Odvolacímu soudu je žalobci rovněž vytýkáno, že vycházel z presumpce, že sporné nemovitosti byly právním předchůdcům žalobců konfiskovány, aniž se zabýval tím, proč nedošlo k zápisu státu jako vlastníka nemovitostí do pozemkové knihy již před rokem 1949. Právě skutečnost, že zápis byl proveden až v prosinci 1949, totiž podle nich nasvědčuje tomu, že konfiskační výměry ve formě předepsané pro jejich platnost neexistovaly a „právě příděl věci nabyté státem bez právního důvodu, je tímto převzetím bez právního důvodu se strany státu, kdy stát věc uchopil, aby ji převedl na jiného\". Nepřešly-li pak sporné nemovitosti na stát přídělem, musely přejít až na základě Ústavy Československé socialistické republiky, kdy stát přebíral majetky obcí. V každém případě však nemovitosti přešly na stát v rozhodném období. Pro případ, že by sporné nemovitosti přešly na stát konfiskací podle dekretu č. 108/1945 Sb. (s takovým závěrem však žalobci nesouhlasí), prosazují žalobci názor, že pro konfiskaci lze použít synonymum vyvlastnění a v posuzovaném případě je proto nutné uvažovat - což odvolací soud nesprávně vyloučil - možnou aplikaci ustanovení § 6 odst. 1 písm. j/ a potažmo pak i ustanovení § 2 odst. 3 restitučního zákona. Navíc v případě konfiskovaného majetku je nutné vždy vycházet z data právní moci správního rozhodnutí, jímž bylo deklarováno, zda jsou splněny podmínky konfiskace, a zkoumat, zda takové rozhodnutí nebylo pouze důsledkem politické perzekuce (§ 6 odst. 2 v návaznosti na § 2 odst. 1 písm. c/ restitučního zákona). V této souvislosti žalobci uplatňují námitku, že v daném případě mohlo dojít ke zneužití dekretu č. 108/1945 Sb., neboť R. B. byla vždy pouze československou občankou a G. B. bylo československé občanství vráceno při osvědčení jeho státní spolehlivosti. S odkazem na všechny jimi snesené argumenty žalobci navrhují, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně (vydaný po povolení obnovy řízení) a věc vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že proti rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné podle § 239 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou, zda tu není překážka, která by bránila tomu, aby mohl o podaném dovolání rozhodnout. Z obsahu spisu vyplývá, že usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 3. 1998 sp. zn. 42 K 286/97 byl na majetek žalované akciové společnosti M. H. K. prohlášen s účinkem od 19. 4. 1998 konkurs, který nebyl dosud zrušen. Jedním z účinků prohlášení konkursu je, že řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do konkursní podstaty nebo které mají být uspokojeny z tohoto majetku, jejichž účastníkem je úpadce, se přerušují, ledaže jde o trestní řízení (v němž však nelze rozhodnout o náhradě škody), o řízení o výživném nezletilých dětí a o řízení o výkon rozhodnutí; s výjimkou řízení o pohledávkách, které je třeba přihlásit v konkursu, lze v řízení pokračovat na návrh správce konkursní podstaty, popřípadě ostatních účastníků řízení a správce se stává účastníkem řízení místo úpadce (srov. § 14 odst. 1 písm. c/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů). Předmětem řízení v této věci je vydání nemovitostí podle restitučního zákona. Podle § 68 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, věci, které mají být vydány oprávněným osobám podle zákonů upravujících zmírnění následků majetkových křivd se zahrnují do podstaty pouze tehdy, jestliže nároky nebyly v zákonem stanovených lhůtách uplatněny nebo byly zamítnuty. Protože v době prohlášení konkursu byl nárok na vydání věcí soudem prvního stupně zamítnut a odvolací soud o odvolání proti takovému rozhodnutí do doby prohlášení konkursu nerozhodl, lze dovozovat, že věci, jejichž vydání se žalobci domáhají, byly zahrnuty do podstaty a spor se ve svých důsledcích týká majetku patřícího do konkursní podstaty (žalobci mohou mít podle jeho výsledku nároky za konkursní podstatou). Prohlášením konkursu bylo proto řízení v této věci přerušeno; protože jeho předmětem není pohledávka, kterou by bylo třeba ve smyslu ustanovení § 20 zákona č. 238/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, přihlásit v konkursu, lze v řízení pokračovat na návrh správce konkursní podstaty nebo žalobců. N