23 Cdo 2045/2024 — Nejvyšší soud

23 Cdo 2045/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 10. 2024 Spisová značka:23 Cdo 2045/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:23.CDO.2045.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Procesní nástupnictví Postoupení pohledávky Dotčené předpisy:§ 107a o. s. ř. § 530 odst. 1 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:18. 12. 2024 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 24.01.2025IV.ÚS 237/25 Josef Fiala odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost12. 3. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 2045/2024 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobce P. R., zastoupeného Mgr. Vladimírem Kyrychem, advokátem se sídlem v Brně, Kobližná 71/2, proti žalovanému V. P., zastoupenému Mgr. Pavlem Kopou, advokátem se sídlem v Brně, Hlinky 57/142a, o odpůrčí žalobě, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 6 C 140/2014, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 19. 3. 2024, č. j. 59 Co 46/2024-337, takto: Dovolání se zamítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobce se v řízení proti žalovanému domáhá určení, že kupní smlouva ze dne 14. 6. 2011 uzavřená mezi žalovaným a M. B. a darovací smlouva ze dne 3. 6. 2011 uzavřená mezi žalovaným a P. P., jsou vůči němu neúčinné. Dosavadní žalobce P. R., svoji legitimaci dovozoval z dohody o vymáhání postoupené pohledávky podle § 530 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.), obsažené v čl. II odst. 5 smlouvy o postoupení pohledávky, kterou uzavřel dne 7. 11. 2013 s novým žalobcem, P. R. Podáním ze dne 23. 11. 2023 dosavadní žalobce navrhl, aby do řízení na jeho místo vstoupil (shora označený) nový žalobce. Návrh odůvodnil tím, že dne 22. 11. 2023 došlo k uzavření dohody o ukončení zastoupení, přičemž nový žalobce se svým vstupem do řízení souhlasí. 2. Okresní soud v Kroměříži jako soud prvního stupně usnesením ze dne 28. 11. 2023, č. j. 6 C 140/2014-321, připustil, aby na místo dosavadního žalobce P. R., do řízení vstoupil P. R. 3. Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně jako soud odvolací napadeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Usnesení odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, v němž namítl, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení otázky, zda lze podání odpůrčí žaloby zahrnout pod pojem „vymáhání“ uvedený v ustanovení § 530 obč. zák., která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud řešena. Jinak řečeno, žalovaný nesouhlasí s právním posouzením věci odvolacím soudem, který v napadeném rozhodnutí vyšel z právního závěru, že odpůrčí žalobu může na základě § 530 obč. zák. podat postupitel v nepřímém zastoupení postupníka. Podle žalovaného podání odpůrčí žaloby není „vymáháním“ ve smyslu § 530 obč. zák., neboť rozsudek vyhovující odpůrčí žalobě je toliko podkladem pro nařízení exekuce, a to ve spojení s exekučním titulem přisuzujícím předmětnou pohledávku; sám o sobě však nařízení exekuce neumožňuje. Odpůrčí žalobu tak podle žalovaného nelze podat v nepřímém zastoupení. Aktivní legitimace k podání odpůrčí žaloby svědčí podle dovolatele toliko věřiteli (postupníkovi), neboť pouze ten se podle § 42a obč. zák. může domáhat určení neúčinnosti zkracujícího právního úkonu. Uzavřením dohody o vymáhání pohledávky (v čl. II odst. 5 postupní smlouvy) podle žalovaného došlo k „oddělení pohledávky od osoby věřitele“, a dosavadní žalobce tak již v okamžiku podání žaloby nebyl aktivně věcně legitimován. Ukončením uvedené dohody pak nemohla podle žalovaného nastat právní skutečnost, se kterou by byl po zahájení řízení spojen přechod práva či povinnosti (srov. bod VII.1 dovolání). Z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) se tak jednoznačně podává, že uvedenou argumentací žalovaný zpochybňuje závěr odvolacího soudu, podle kterého ukončení dohody o vymáhání pohledávky podle § 530 odst. 1 obč. zák. představuje právní skutečnost, na jejímž základě přešlo v řízení o odpůrčí žalobě právo postupitele vymáhat pohledávku zpět na postupníka. 5. Dále žalovaný v dovolání namítá, že jednání dosavadního žalobce představuje zneužití procesního práva, neboť návrh podle § 107a o. s. ř. podal právě za účelem zhojení nedostatku aktivní věcné legitimace, jelikož v případě nepřipuštění vstupu nového žalobce by bylo nutné podat novou žalobu, avšak v mezičase došlo k promlčení uplatněného nároku. O zjevné zneužití procesního práva má dle žalovaného jít rovněž proto, že již smlouvu o postoupení pohledávky dosavadní žalobce uzavřel, aby se jevil jako nemajetný a splnil podmínky oddlužení, zatímco předmětnou pohledávku nadále vymáhal. Přípustnost dovolání pro otázku zneužití úpravy procesního nástupnictví podle § 107a o. s. ř. žalovaný spatřoval v odchýlení se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, ze které citoval. 6. Na uvedeném základě žalovaný navrhoval, aby dovolací soud k podanému dovolání změnil usnesení odvolacího soudu tak, že se jím mění usnesení soudu prvního stupně tak, že se vstup nového žalobce na místo dosavadního žalobce nepřipouští, eventuálně aby dovolací soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 7. Žalobce se k dovolání žalovaného nevyjádřil. III. Přípustnost dovolání 8. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. 9. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Dovolací soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Dále se dovolací soud zabýval přípustností dovolání. 10. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 11. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 12. K otázce zneužití institutu procesního nástupnictví při singulární sukcesi podle § 107a o. s. ř. dovolací soud již v minulosti judikoval, že soud v občanském soudním řízení může ve výjimečných případech založit důvod k zamítnutí žalobcova návrhu podle § 107a o. s. ř. (při jinak formálně doložených předpokladech pro to, aby takovému návrhu bylo vyhověno) prostřednictvím ustanovení § 2 o. s. ř. Takový postup je namístě například tehdy, bylo-li by možno dovodit podle toho, co v řízení vyšlo najevo, že cílem návrhu žalobce na vydání rozhodnutí podle § 107a o. s. ř. je zneužití procesní úpravy za tím účelem, aby se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči němu nedobytnou (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, uveřejněné pod číslem 46/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2021, sp. zn. 23 Cdo 297/2021, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 32 Cdo 2650/2012, ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 25 Cdo 2308/2013, ze dne 6. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1807/2018). 13. Prostá obava, že případná pohledávka na náhradu nákladů řízení se v budoucnu stane nedobytnou, k zamítnutí návrhu žalobce na postup podle § 107a o. s. ř. nepostačuje, neboť nejistota soudu o poctivosti pohnutek, jež účastníka vedly k postoupení soudně vymáhané pohledávky, k tak zásadnímu odepření procesní ochrany vést nemůže. Proto je vždy zapotřebí, aby si soud pro posouzení poctivosti pohnutek žalobce shromáždil dostatečný podklad a na jeho základě poté učinil jednoznačný závěr, zda cílem návrhu na vydání rozhodnutí podle § 107a o. s. ř. je či není zneužití procesní úpravy motivované tím, aby se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči neúspěšnému žalobci nedobytnou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3399/2015). 14. V ústavní rovině přijal obdobný závěr také Ústavní soud, jenž zdůraznil v nálezu ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. III. ÚS 468/11, že obecné soudy nemohou přistupovat k rozhodnutí o procesním nástupnictví podle § 107a o. s.