23 Cdo 2239/2012 – Nejvyšší soud

23 Cdo 2239/2012 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně ARGO BOHEMIA, s.r.o., se sídlem v Brně, U vlečky 2, PSČ 617 00, identifikační číslo osoby 25501071, zastoupené JUDr. Danielem Ševčíkem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Brně, Kobližná 19, proti žalovanému Státní zemědělský intervenční fond, se sídlem v Praze 1, Ve Smečkách 33, identifikační číslo osoby 48133981, zastoupenému JUDr. Pavlem Sedláčkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Dlouhá 16, o zaplacení částky 11,066.713,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 28 Cm 117/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. února 2012, č. j. 12 Cmo 302/2011-192, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 54.304,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. dubna 2011, č. j. 28 Cm 117/2009-141, zamítl žalobu o zaplacení 11,066.713,10 Kč s příslušenstvím (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku). Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení celkové částky 11,066.713,10 Kč. Tato částka se skládá z požadavku žalobkyně na zaplacení částky 7,066.713,10 Kč, která je v podané žalobě označena jako část odměny za smlouvy a týká se dodávky do Belgie, dále z požadavku na vrácení složení jistoty 2,000.000,- Kč, týkající se vrácení složené vratné kauce na dodávky obilí od Belgie a z částky 2,000.000,- Kč, týkající se vrácení složené kauce na přepravy intervenčních zásob do SRN. Soud prvního stupně vyšel z toho, že mezi žalobkyní a žalovaným byly uzavřeny dvě zasilatelské smlouvy č. 1391/0500001/00001 pro přepravu intervenčních zásob obilovin z ČR do SRN a č. 1391/050002/00002 pro přepravu intervenčních zásob obilovin z ČR do Belgie. K uzavření těchto smluv došlo po vyhlášení výběrových řízení na výběr osob, které na základě přepravní smlouvy zajistí pro žalovaného činnosti, spočívající v zajištění přepravních a souvisejících služeb pro přepravu intervenčních zásob obilovin ze skladů na území ČR do skladů na území SRN a Belgie. V případě obou uvedených smluv byly ze strany žalobkyně uhrazeny částky 2,000.000,- Kč jako složené jistoty. Po právní stránce věc posoudil dle Přípojku B k vyhlášce č. 8/1985 Sb., o Úmluvě o mezinárodní železniční přepravě (COTIF), označeného jako „Jednotné právní předpisy pro smlouvu o mezinárodní železniční přepravě zboží (CIM)“, jenž je přílohou č. 3 vyhlášky č. 8/1995 Sb. o uvedené úmluvě. Konstatoval, že z čl. 58 § 1 Přípojku B vyplývá, že nároky z přepravní smlouvy se promlčují po 1 roce. S ohledem na to, kdy se železniční přepravy, které byly vyúčtovány vystavenými fakturami, uskutečnily, je nárok na zaplacení přepravy z přepravních smluv promlčen. Žalovaný se promlčení dovolal, tudíž nárok na zaplacení částky 7,066.713,10 Kč (uplatněný jako požadavek na zaplacení celkem 5 vystavených faktur) žalobkyni nepřiznal. K požadavku na vrácení složené kauce ve výši 2,000.000,- Kč při výběrovém řízení, týkající se přepravy intervenčních zásob obilovin z ČR do Belgie, uvedl, že závazný termín, stanovený v uzavřené zasilatelské smlouvě, nebyl ze strany žalobkyně dodržen a jistota pak dle ujednání podmínek výběrového řízení propadla ve prospěch žalovaného a nárok žalobkyně na její vrácení zanikl. Co se týče požadavku na vrácení složené kauce ve výši 2,000.000,- Kč, týkající se přepravy zásob obilovin z ČR do SRN, žalobkyni vzniklo právo na vrácení složené kauce vůči žalovanému. Nicméně požadavek na vrácení kauce byl u soudu uplatněn až po uplynutí čtyřleté promlčecí lhůty pro její vrácení a žalovaný vznesl námitku promlčení tohoto nároku. Ani v této části žalobou uplatněnému požadavku nevyhověl. K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně v bodu I. výroku, kterým byla žaloba o zaplacení 9,066.713,10 Kč s příslušenstvím zamítnuta, potvrdil; ve zbývající části jej v bodu I. výroku změnil tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 2,000.000,- Kč s příslušenstvím (první výrok). Dále rozsudek soudu prvního stupně v bodu II. výroku změnil tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni k rukám její zástupkyně 193.843,20 Kč na náhradu nákladů řízení (druhý výrok). Současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (bod III. výroku). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a jejich právním posouzením, pokud jde o charakter smluvního vztahu, vzniklého mezi účastníky uzavřením smlouvy č. 1391/50002/0002, označené jako zasilatelské smlouvy, na přepravu obilovin do Belgie. Shodně se soudem prvního stupně zjistil, že tato smlouva není smlouvou ve smyslu ustanovení § 601 obch. zák. k obstarání přepravy zasílatelem dle konkrétního příkazu příkazce, ale jejím obsahem je rámcová dohoda účastníků, podle které žalobkyně bude zajišťovat přepravu obilovin do určených skladů v Belgii pro žalovaného na základě jeho dalších jednotlivých konkrétních požadavků v množství dohodnutém ve smlouvě, jakož i k provádění dalších tam dohodnutých činností. Dospěl k závěru, že se žalobkyně stala tzv. smluvním dopravcem. V tomto rozsahu je tedy smlouva uzavřená mezi účastníky smlouvou o přepravě věci ve smyslu ustanovení § 610 obch. zák. Tato smlouva podléhá režimu Úmluvy o mezinárodní železniční přepravě (COTIF). Souhlasil tedy s tím, jak soud prvního stupně posoudil promlčení nároku na zaplacení přepravného, požadovaného žalobou ve výši 7,066.713,10 Kč. Dále přitakal jeho závěru, že vratná kauce 2,000.000,- Kč dle smlouvy č. 1391/050002/0002 propadla ve prospěch žalovaného pro nesplnění podmínek smlouvy žalobkyní přepravit sjednané množství obilovin do sjednaného termínu plnění. Neztotožnil se však se závěry soudu prvního stupně o promlčení nároku na vrácení kauce 2,000.000,- Kč ze smlouvy č. 1391/050001/0001, týkající se přeprav obilovin do SRN. Uvedl, že žaloba byla doručena včas před uplynutím promlčecí lhůty a nárok žalobkyni přiznal. Proti výroku I., věta prvá, rozsudku odvolacího soudu, podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod dle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí stran nároku žalobkyně na zaplacení 7,066.713,10 Kč spatřuje dovolatelka v tom, že odvolací soud kvalifikoval závazkový vztah mezi žalobkyní a žalovaným jako smlouvu o přepravě věci ve smyslu ustanovení § 610 obch. zák., a to za situace, kdy mezi stranami byla písemně uzavřena smlouva zasilatelská ve smyslu ustanovení § 601 obch. zák., která zcela odpovídá podstatným náležitostem uvedené typové smlouvy podle citovaného ustanovení obch. zák., přičemž i samotné faktické jednání stran po uzavření uvedené smlouvy odpovídá závazkovému vztahu ze smlouvy zasilatelské, když žalobkyně přepravy sama neprováděla. Namítá, že odvolací soud kvalifikoval právní vztah mezi stranami jako smlouvu o přepravě věci pouze na základě textu uvedeného ve fakturách, což považuje za judikaturou doposud jednoznačně neřešenou otázku. Pokud jde o dílčí nárok na vrácení jistoty ve výši 2,000.000,- Kč, spatřuje dovolatelka zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v tom, že propadná kauce pro nesplnění blíže neurčených smluvních povinností představuje skrytý poplatek, který je zakázán ustanovením § 51 odst. 2 věta druhá zákona č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách (dále jen „ZVZ“). Dále upozorňuje na kogentní ustanovení § 47 ZVZ. Otázku zásadního právního významu tedy spatřuje v tom, zda je možné, aby se žalovaný, jako zákonem zřízená právnická osoba, odchyloval od kogentních ustanovení ZVZ. V závěru dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadené části a navazujících výrocích o nákladech řízení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. K dovolání žalobkyně se vyjádřil žalovaný tak, že se plně ztotožňuje se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu a napadený rozsudek považuje za věcně správný. Nejvyšší soud České republiky (dále též jen "Nejvyšší soud") úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012 s výjimkou v zákoně uvedenou) se podává z bodu 7., článku II., části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další zákony. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., nejprve posuzoval přípustnost podaného dovolání. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího so