23 Cdo 2351/2025 – Nejvyšší soud

23 Cdo 2351/2025-545 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně M. S., zastoupené Mgr. Eliškou Faltýnkovou Rytířovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Trnkova 555/16, proti žalovaným 1) L. Z. a 2) S. Z., oběma zastoupeným JUDr. Rostislavem Kovářem, advokátem se sídlem v Třebíči, Bráfova tř. 770/52, o zaplacení částky 6 700 000 Kč, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 6 C 65/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 4. 2025, č. j. 37 Co 159/2024-451, takto: Dovolání se odmítá. Odůvodnění: 1. V řízení se žalobkyně (původně její právní předchůdce) na žalovaných domáhala zaplacení (společně a nerozdílně) částky 6 700 000 Kč s příslušenstvím jako nedoplatku kupní ceny (z celkové kupní ceny 14 700 000 Kč) podle kupní smlouvy ze dne 14. 3. 2017 (a jejího dodatku ze dne 31. 3. 2017, v němž byla sjednána splatnost doplatku kupní ceny ve výši 6 700 000 Kč nejpozději do 31. 3. 2019), na jejímž základě bylo na žalované převedeno vlastnické právo k žalobou specifikovaným nemovitým věcem v katastrálním území XY. 2. Okresní soud v Třebíči rozsudkem ze dne 17. 2. 2023, č. j. 6 C 65/2020-374, uložil žalovaným povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni 283 000 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok pod bodem I), zamítl žalobu v rozsahu, v němž se žalobkyně na žalovaných domáhala zaplacení 6 417 000 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok pod bodem II), rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit na nákladech řízení žalovaným oprávněným společně a nerozdílně 1 261 715,40 Kč (výrok pod bodem III), České republice – Okresnímu soudu v Třebíči 15 700 Kč (výrok pod bodem IV), jakož i o její povinnosti zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Třebíči soudní poplatek za návrh ve výši 335 000 Kč (výrok pod bodem V). 3. Krajský soud v Brně rozhodnutím citovaným v záhlaví rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku pod bodem II (výrok I) a ve výrocích pod bodem III a IV jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně v daném rozsahu k dalšímu řízení (výrok II). 4. Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu (výslovně v rozsahu jeho výroku I) včasně podaným dovoláním, v němž navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek ve výroku I, jakož i rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body II, III, IV a V a věc vrátil k dalšímu řízení a přikázal ji jinému soudu prvního stupně, případně jinému soudci soudu prvního stupně. Namítla nesprávné právní posouzení věci. Přípustnost dovolání spatřovala v tom, že rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, „a v téže věci rozhodoval jinak, než je rozhodováno dovolacím soudem v obdobných případech“. Měla též za to, že se soudy nižších stupňů odchýlily od ustálené judikatury Ústavního soudu, čímž zasáhly do jejích ústavně zaručených práv (práva na spravedlivý proces a práva vlastnit majetek). Současně požádala o odklad právní moci napadeného rozhodnutí. 5. Žalobkyně konkrétně vytýkala: - že soud prvního stupně neprovedl důkazy, které navrhovala a neodůvodnil, proč zamítl jejich provedení, a že odvolací soud tento nesprávný postup potvrdil (dále jen „první námitka“). Tím se měl odchýlit od rozhodovací praxe Ústavního soudu (nálezu ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 87/99, jenž je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu – na https://nalus.usoud.cz). - že odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (nezrušil jej a věc nevrátil k dalšímu řízení), přestože byl nepřezkoumatelný a neobsahoval náležitosti podle § 157 o. s. ř. (dále jen „druhá námitka“). Tím se měl odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4075/2016 (jenž je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz), a nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 1. 2025, sp. zn. I. ÚS 2901/23. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu prvního stupně žalobkyně spatřovala v absenci „konstruktivního odůvodnění“ ve vztahu k zamítnutí důkazních návrhů, a též v absenci podřazení zjištěného skutkového stavu pod právní normu (z rozhodnutí soudu prvního stupně podle ní nebylo vůbec zřejmé, jak soud došel k výši slevy z kupní ceny), což jí znemožnilo jakkoliv argumentovat proti rozhodnutí soudu prvního stupně v odvolání. Poukazovala na to, že z rozhodnutí soudu prvního stupně nevyplývá, proč považoval za přiměřenou výši slevy tam uvedené částky (tj. proč u stavebnětechnických vad právě horní hranici ceny za opravu a proč ve vztahu ke slevě za právní vadu „nedostatku kolaudace restaurace“, vycházel z cen obvyklých, když cena nemovitých věcí byla sjednána smluvně, a nezohlednil výši nákladů na odstranění této vady, jež nemohla dosáhnout 2 900 000 Kč, šlo-li jen o administrativní úkon spočívající v případném vydání nového kolaudačního rozhodnutí). Za nepřezkoumatelné považovala žalobkyně též napadené rozhodnutí, neboť se odvolací soud nevypořádal s jejími námitkami. - že skutkové závěry, které soud dovodil ve vztahu ke zjištění, že v době převodu nemovitých věcí (hotelu) nebyla jejich součástí zkolaudovaná restaurace, z provedených důkazů vůbec nevyplývají a jsou „tendenčně překrucovány“ (absenci uvedení restaurace v kolaudačním rozhodnutí považovala za pouze formální nedostatek záznamu o kolaudaci). Argumentovala tím, že kolaudace restaurace vyplývá zejména z projektové dokumentace, podle níž následně proběhla kolaudace nemovitých věcí, a též z toho, že byla povolena kolaudace na „hotel“, jehož součástí je vždy restaurace, neboť jinak by šlo o „penzion“. Poukázala přitom i na „extrémní nedostatky nejen odůvodnění“ a domnívala se, že nesprávným postupem soudů nižších stupňů při neprovedení některých důkazů nemohla být dovozena správná skutková zjištění (dále jen „třetí námitka“). - že není správný závěr soudů o včasnosti uplatnění právních a stavebnětechnických vad nemovité věci. Vyjádřila přesvědčení, že soudy měly včasnost posuzovat nikoliv k datu uzavření smlouvy, ale k datu zjištění vad. S odkazem na § 2112 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) prezentovala názor, že vady nebyly vytčeny bez zbytečného odkladu poté, co je mohli žalovaní při včasné prohlídce a dostatečné péči zjistit (dále jen „čtvrtá námitka). - pochybení spočívající v tom, že z jednání nebyly pořizovány zvukové záznamy, že se odvolací soud nevypořádal s veškerými odvoláním napadenými výroky, že soud prvního stupně nevyrozuměl katastrální úřad ohledně předběžného opatření, a že pouhý jeden den před nařízeným jednáním nařídil soud prvního stupně „marnou mediaci“. Vznesla též pochybnost o nepodjatosti soudce soudu prvního stupně, jakož i soudců odvolacího soudu s tvrzením o možném příbuzenském vztahu soudce soudu prvního stupně (vzhledem ke shodě jména a příjmení) s doc. JUDr. Janem Hurdíkem, CSc., jenž spolu s právním zástupcem žalovaných vlastní konkrétní nemovité věci v XY, a s tvrzením o možné profesní známosti soudce soudu prvního stupně se soudci odvolacího soudu (dále jen „pátá námitka“). 6. Žalovaní ve vyjádření k dovolání navrhli jeho zamítnutí pro nedůvodnost. Měli za to, že v napadeném rozhodnutí nebylo třeba opakovat řádně odůvodněné a přezkoumatelné argumenty soudu prvního stupně, s nimiž se odvolací soud ztotožnil. Rozhodnutí odvolacího soudu bylo podle žalovaných plně souladné s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. 7. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání žalobkyně rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“. 8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 9. V prvé řadě lze uvést, že dovozuje-li žalobkyně přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. mimo jiné z tvrzení, že odvolací soud „rozhodoval jinak, než je rozhodováno dovolacím soudem v obdobných případech“, je zřejmé, že tato formulace významově neodpovídá předpokladu přípustnosti dovolání spočívajícímu (ve smyslu § 237 o. s. ř.) v požadavku, aby dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak (srov. usnesení Nejvyššího soud