23 Cdo 2393/2021 — Nejvyšší soud

23 Cdo 2393/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:20. 1. 2022 Spisová značka:23 Cdo 2393/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.2393.2021.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:25. 4. 2022 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 2393/2021-505USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně EMTC – Czech a.s., se sídlem v Praze 8 – Karlín, Pobřežní 249/46, identifikační číslo osoby 27096661, proti žalované BOHEMIA ENERGY entity s.r.o., se sídlem v Praze 1 – Nové Město, Na Poříčí 1046, 1047/24-26, identifikační číslo osoby 27386732, zastoupené Mgr. Petrem Kuhnem, advokátem se sídlem v Praze 1, 28. října 767/12, o zaplacení 485.265,57 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 152/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2020, č. j. 70 Co 214/2020-455, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: (dle § 243f odst. 3 o. s. ř.) Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 9. 12. 2019, č. j. 21 C 152/2014-372, ve znění opravného usneseného téhož soudu ze dne 7. 4. 2020, č. j. 21 C 152/2014-405, rozhodl tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 177.428,57 Kč s příslušenstvím ve výroku specifikovaným (výrok I.), že žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 307.837 Kč s příslušenstvím zde specifikovaným, se zamítá (výrok II.) a že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 116.429,50 Kč k rukám právního zástupce žalované (výrok III.). K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a o náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (druhý výrok). Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle § 237 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. dovozuje z toho, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva, u které má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, při které se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a která nebyla dovolacím soudem řešena. Uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. K dovolání žalované se žalobkyně dle obsahu spisu nevyjádřila. Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalované rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.). Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě, oprávněnou osobou a dovolání žalované bylo sepsáno advokátem jako zástupcem žalované (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolací soud dále posoudil, zda dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. a zda je přípustné. V rozsahu, ve kterém dovolatelka napadá rozsudek odvolacího soudu v části, v níž odvolací soud potvrdil zamítavý výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, je dovolání subjektivně nepřípustné. Rozhodovací praxe vychází z toho, že k podání dovolání je oprávněn účastník, vznikla-li mu rozhodnutím odvolacího soudu procesní újma, která může být zrušením tohoto rozhodnutí napravena (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 3/1998, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Odo 2357/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. BECK, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2155/2017, či usnesení téhož soudu ze dne 4. 5. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4418/2014). Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou. Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolání není přípustné. Dovolatelka prvně předkládá dovolacímu soudu otázku, zda pokud není předmětem změny smlouvy o obchodním zastoupení změna její podstatné náležitosti a smluvní strany si nesjednaly požadavek změny příslušné smlouvy v písemné formě, tak může být taková změna učiněna v ústní formě. Dovolatelka má za to, že v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4341/2017 (vydaném v této věci), byla tato otázka dovolacím soudem řešena nesprávně, když citovaný rozsudek nerozlišoval, zda se jedná o změnu podstatných anebo vedlejších náležitostí smlouvy o obchodním zastoupení. Ve výše zmíněném rozsudku sp. zn. 23 Cdo 4341/2017 Nejvyšší soud s odkazem na rozhodovací praxi dovolacího soudu dovodil, že „[…] je-li písemná forma stanovena zákonem, je s ohledem na znění § 40 odst. 2 obč. zák. pod sankcí absolutní neplatnosti písemná forma dána i pro právní jednání, kterým se závazek mění, a to přímo ze zákona. Tak je tomu i v projednávané věci, kdy smlouva o obchodním zastoupení dle § 652 odst. 4 obch. zák. musí mít písemnou formu. […] Vyplývá-li ze skutkových zjištění, že ke změně provizního systému s účinností od 1. 3. 2013 mělo dojít na základě ústní dohody stran, je tato změna stižena absolutní neplatností pro nedostatek formy.“ Nejvyšší soud, i přes námitky dovolatelky, neshledal důvody pro odchýlení se od závěrů vyslovených v citovaném rozsudku a dovolatelkou výše předkládaná otázka tak přípustnost dovolání nezakládá. Přípustnost dovolání nezakládá ani druhá otázka (jež také směřuje do závěru o neplatném uzavření dodatku č. 3 ke smlouvě o obchodním zastoupení pro nedostatek formy), zda pokud není změna smlouvy o obchodním zastoupení v rozporu s účelem písemné formy, může být její změna učiněna ústně nebo emailem bez elektronického podpisu. Jak již Nejvyšší soud uvedl (srov. odůvodnění rozsudku sp. zn. 23 Cdo 4341/2017), s odkazem na rozsudek ze dne 29. 5. 2008, sp. zn. 32 Odo 890/2006, v případech, kdy pro uzavření smlouvy písemnou formu stanoví zákon (a nikoliv dohoda stran), nebylo lze podle předchozí úpravy soukromého práva takovou smlouvu zrušit ústně, popř. konkludentním projevem, ale tento úkon bylo možné provést jen v písemné formě, a to i s přihlédnutím k obecnému pravidlu obsaženému v § 40 odst. 2 obč. zák., podle něhož písemně uzavřená dohoda mohla být změněna nebo zrušena pouze písemně, a k tomu, aby event. nebyla takto obcházena kogentní úprava vyžadující u některých smluv písemnou formu (shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. 20 Cdo 1237/2012, či rozsudek Nejvyššího