23 Cdo 2446/2022 — Nejvyšší soud

23 Cdo 2446/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 11. 2022 Spisová značka:23 Cdo 2446/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.2446.2022.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:7. 2. 2023 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí II.ÚS 132/23 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 2446/2022-1791 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobce R. Y. A., narozeného XY, bytem XY, Ruská federace, zastoupeného JUDr. Monikou Kotíkovou, advokátkou, se sídlem v Praze, Zelený pruh 95/97, PSČ 140 00, proti žalovanému G. G., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Karlem Tománkem, advokátem, se sídlem v Čerčanech, Sokolská 505, PSČ 257 22, o zaplacení částky 1 002 176 USD s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 263/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2021, č. j. 12 Co 110/2021-1153, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 196 141 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalobce. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 17. 12. 2020, č. j. 16 C 263/2013-1027, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 1 002 176 USD s příslušenstvím ve výroku specifikovaným (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II). K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 9. 2021, č. j. 12 Co 110/2021-1153, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve vyhovujícím výroku pod bodem I (výrok pod bodem I), změnil jej ve výroku pod bodem II o náhradě nákladů řízení tak, že výše nákladů řízení činí 2 332 186,50 Kč, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok pod bodem II), a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem III). Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel pak k vymezení přípustnosti dovolání dále doplňuje, že pakliže by dovolací soud dospěl k závěru, že se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je přesvědčen, že právní otázka v daném případě má být posouzena jinak. Dovolatel uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle § 241a odst. 1 o. s. ř. a navrhuje, aby dovolací soud změnil napadený rozsudek odvolacího soudu tak, že žalobu zamítne a zaváže žalobce k náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, jakož i k náhradě nákladů dovolacího řízení, případně aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Dovolatel současně navrhl odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. O tomto návrhu bylo rozhodnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2022, č. j. 33 Nd 550/2021-1184, tak, že návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2021, č. j. 12 Co 110/2021-1153, se zamítá. Žalovaný dále doplnil své dovolání podáním ze dne 9. 12. 2021, v němž poukázal na své dovolací námitky ohledně absence pravomoci soudu přezkoumávat veřejnou listinu cizího státu (notářský zápis) a navrhl pro případ, že se dovolací soud neztotožní s jeho důvody pro zamítnutí žaloby, předložit Soudnímu dvoru Evropské unie předběžnou otázku týkající se výkladu čl. 22 odst. 3 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I“) a čl. 24 odst. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I bis“), jakož i výkladu nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 805/2004 ze dne 21. dubna 2004, kterým se zavádí evropský exekuční titul pro nesporné nároky. Dovolatel dále podal opakovaný návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku. K dovolání žalovaného se vyjádřil žalobce a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou. Z ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Podle § 242 odst. 4 o. s. ř. účastníci mohou po dobu trvání lhůty k podání dovolání měnit vymezení důvodu dovolání a rozsah, ve kterém rozhodnutí odvolacího soudu napadají; ke změně není třeba souhlasu soudu. Nejvyšší soud úvodem podotýká, že k podáním, jimiž dovolatel doplňoval dovolání po uplynutí dovolací lhůty, podle § 242 odst. 4 o. s. ř. nepřihlížel. Nejvyšší soud v této souvislosti odkazuje na závěry vyslovené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4218/2017, ve kterém mimo jiné dovolací soud uvedl, že doplnil-li dovolatel své dovolání po uplynutí dovolací lhůty tak, že jiným způsobem vyložil (třebaže své dovolání „jen“ dovysvětlil), v čem spočívá nesprávnost napadeného právního posouzení, nelze k jeho podání vůbec přihlížet. Ostatně opačný závěr by vedl k tomu, že někteří účastníci by byli zvýhodnění delší lhůtou k „upřesňování“ dovolacích důvodů (přičemž hranice mezi upřesněním bez obsahové změny dovolání a doplněním je jen stěží poznatelná) díky nahodilé skutečnosti, jakou je délka doby od podání dovolání do rozhodnutí o tomto dovolání. Také Ústavní soud „nepovažuje za nezbytné, aby Nejvyšší soud měl za povinnost (v některých případech velmi složitě) u každé z námitek porovnávat, zda jde o ‚novou‘ námitku, či nikoliv, zvlášť jestliže občanský soudní řád vcelku jasně stanovuje pravidlo (v němž se prosazuje princip právní jistoty), že dovolání musí být podáno ‚kompletní‘ v zákonem stanovené lhůtě, jejíž délka je ostatně pro tento účel více než dostatečná“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. III. ÚS 647/15, bod 20 odůvodnění). Nejvyšší soud dále doplňuje, že rovněž podle § 241a odst. 5 o. s. ř. nepřihlížel k podání označenému jako „Doplení dovolání“ ze dne 9. 12.