23 Cdo 2465/2025 — Nejvyšší soud

23 Cdo 2465/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:14. 1. 2026 Spisová značka:23 Cdo 2465/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:23.CDO.2465.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dokazování Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 243c odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:9. 2. 2026 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí II.ÚS 576/26 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 2465/2025-298 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně ACQUIRE CZ, s.r.o., se sídlem v Praze 5, U Santošky 11/2285, identifikační číslo osoby 27378420, proti žalované E.C.T. Holding s.r.o., se sídlem v Praze 4, Na Sádce 659/24, identifikační číslo osoby 03202593, zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, o zaplacení 75 625 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 15 C 222/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2025, č. j. 25 Co 94/2025-254, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 450 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se v řízení po žalované domáhala zaplacení 75 625 Kč s příslušenstvím s tvrzením, že na základě objednávek žalované ze dne 28. 6. 2018 a ze dne 6. 5. 2019 právní předchůdkyně žalobkyně – společnost KZK Group, spol. s r.o., IČO 48033201 – postupně zhotovila a předala žalované dokumentaci k odstranění stavby a zajištění demoličního souhlasu pro v žalobě specifikovaný objekt a dokumentaci k investičnímu záměru/podklady pro bankovní úvěr a že dohodnuté ceny za tuto činnost žalované následně vyúčtovala fakturami ze dne 14. 6. 2019 ve výši 39 325 Kč a ze dne 1. 10. 2020 ve výši 36 300 Kč. Žalovaná dne 15. 10. 2020 písemně uznala obě výše uvedené pohledávky co do důvodu a výše. Tyto pohledávky pak byly postoupeny právní předchůdkyní žalobkyně na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 19. 5. 2022. 2. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 17. 7. 2024, č. j. 15 C 222/2022-171, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částky 39 325 Kč a 36 300 Kč s tam specifikovanými úroky z prodlení (výrok pod bodem I) a rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 6 626 Kč (výrok pod bodem II). 3. Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I (výrok I), ve výroku pod bodem II jej změnil tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 32 366 Kč, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok II), a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 1 650 Kč (výrok III). 4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná včasné dovolání (podle obsahu jen proti potvrzujícímu výroku ve věci samé), v němž namítla nesprávné právní posouzení věci. Navrhla zrušení napadeného rozhodnutí, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 5. Žalovaná spatřovala přípustnost dovolání primárně v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2727/99, a ze dne 21. 12. 2009, 29 Cdo 3478/2007 (jež jsou veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz), podle níž popírá-li účastník pravost soukromé listiny, leží důkazní břemeno ohledně pravosti na tom účastníkovi, který ze skutečnosti v listině uvedených vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky (dále jen „první otázka“). Měla za to, že namítala-li v průběhu řízení, že listina uznání dluhu byla účelově vytvořena JUDr. Filipem Sojákem později, tj. poté, co byl odvolán z funkce jednatele žalované, že to byla žalobkyně, která byla povinna prokazovat správnost údaje o datu vytvoření uvedeného v uznání dluhu (soukromoprávní listině). Podle žalované se odvolací soud s uvedenou judikaturou nevypořádal, čímž způsobil nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. 6. Za dosud neřešené v rozhodovací praxi dovolacího soudu považovala žalovaná otázky: - „zda je možno provést důkaz výslechem účastníka řízení k prokázání skutečnosti, kterou lze objektivně dokazovat jinými důkazy, než je účastnická výpověď“ (dále jen „druhá otázka“), - „zda je možno jako jediný důkaz provést výslech účastníka k prokázání skutečnosti, když pro prokázání skutečnosti lze použít jiné důkazy (znalecký posudek/výslech svědka atp.)“ (dále jen třetí otázka“), a - „zda je možno jako jediný důkaz provést výslech účastníka k prokázání skutečnosti, když pro prokázání skutečnosti lze použít jiné důkazy (znalecký posudek/výslech svědka atp.), a to za situace, kdy je důvěryhodnost účastníka podstatným způsobem zpochybněna“ (dále jen „čtvrtá otázka“). 7. Žalovaná byla přesvědčena, že odvolací soud porušil právo na spravedlivý proces tím, že při odmítnutí její námitky promlčení vycházel z listiny uznání dluhu, jejíž „pravost“ žalovaná důvodně popřela (žalovaná fakticky popírala pouze správnost uvedené listiny, konkrétně údaj o datu jejího pořízení – poznámka Nejvyššího soudu), a že své rozhodnutí založil na účastnickém výslechu nedůvěryhodné osoby (JUDr. Filipa Sojáka). Domnívala se, že odvolací soud postupoval v rozporu s § 131 odst. 1 občanského soudního řádu, který pro výslech účastníka stanoví mimo jiné podmínku, že danou skutečnost nelze prokázat jinak. Tato podmínka podle žalované nebyla splněna, bylo-li možno datum podpisu uznání dluhu prokázat jinak (např. znaleckým zkoumáním). 8. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí, případně zamítnutí. Dovolání měla za nepřípustné i nedůvodné. 9. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“. 10. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 11. Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). 12. Dovolání není přípustné pro řešení první otázky, neboť na jejím řešení napadené rozhodnutí nezáviselo (nebylo pro napadené rozhodnutí určující). 13. Důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že v řízení nebyla prokázána jeho tvrzení; důsledkem jeho neunesení je účastníkův procesní neúspěch. Účelem tohoto procesního instrumentu je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci nebyla prokázána, tj. kdy výsledky hodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout závěr ani o existenci této skutečnosti, ani o tom, že tato skutečnost nenastala – tzv. stav „non liquet“(srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001). 14. Rozsudek odvolacího soudu (stejně jako rozsudek soudu prvního stupně) však nebyl založen na závěru, že by po provedeném dokazování nebylo prokázáno, zda je listina uznání dluhu ze dne 15. 10. 2020, které se žalobkyně v řízení dovolávala, pravou listinou podepsanou tehdejším jednatelem žalované v době na listině uvedené, tj. rozhodnutí nebylo založeno na závěru o neunesení důkazního břemene k prokázání pravosti a správnosti této listiny. Napadené rozhodnutí se opíralo o zjištěný skutkový stav, podle kterého byly obě pohledávky ze smluv o dílo žalovanou (zastoupenou tehdejším jednatelem) dne 15. 10. 2020 písemně uznány co do důvodu i výše. Námitku žalované o pozdějším vytvoření této listiny měl provedeným dok