23 Cdo 2489/2010 — Nejvyšší soud

23 Cdo 2489/2010 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:20. 9. 2010 Spisová značka:23 Cdo 2489/2010 ECLI:ECLI:CZ:NS:2010:23.CDO.2489.2010.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Dotčené předpisy:§ 745 obch. zák. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:30. 9. 2010 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 2489/2010 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobce NOVOTNY International, Industriestrasse 9, CH - 8712 Stäfa, Švýcarsko, zastoupeného JUDr. Františkem Řezankou, advokátem, se sídlem v Praze 9 – Černý most, Vašátkova č. 1012, proti žalovanému Ing. J. S., zastoupenému JUDr. Václavem Sedlářem, advokátem, se sídlem v Brně, Údolní č. 5, o 6 619 650 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 11 CmS 250/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, ze dne 15. prosince 2009, č.j. 7 Cmo 562/2005-242, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 15. prosince 2009, č. j. 7 Cmo 562/2005-242, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 4. února 2010, č. j. 7 Cmo 562/2005-248, potvrdil rozsudek Krajského obchodního soudu v Brně (nyní Krajského soudu v Brně) ze dne 11.5.2000, č.j. 11 CmS 250/96-85, jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení 6 619 650 Kč se 17% úrokem z prodlení od 7.12.1994 do zaplacení a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Oba soudy vyšly ze zjištění, že mezi právními předchůdci účastníků byla dne 3.2.1993 uzavřena smlouva, podle níž žalobce získal výhradní (exkluzivní) právo na prodej výrobků žalovaného v tuzemsku i v zahraničí, přičemž exkluzivita byla podmíněna minimálními ročními odběry zboží, a to za cenu ve smlouvě sjednanou. Dopisem ze dne 21.12.1993 žalovaný oznámil žalobci, že považuje smlouvu za neplatnou, neboť v ní nebyla určena oblast, na níž se exkluzivita vztahuje a zároveň odstoupil od smlouvy, neboť žalobce neodebral minimální roční množství smluvených výrobků. Žalobce dopisem ze dne 13.4.1994 upozornil žalovaného na to, že žalovaný několikrát porušil smlouvu a způsobil tím žalobci škodu, když bezprostředně po uzavření smlouvy začal žalovaný své výrobky prodávat za nižší ceny sám, čímž znemožnil žalobci odebrat smlouvou určené minimální množství výrobků. Soudy se ztotožnily v závěru, že smlouva uzavřená mezi účastníky je neplatná, neboť v ní nebyla určena oblast, v níž měl žalovaný zboží prodávat. Aplikovaly přitom § 745 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), podle jehož odstavce 1 se dodavatel smlouvou o výhradním prodeji zavazuje, že zboží určené ve smlouvě nebude v určité oblasti dodávat jiné osobě než odběrateli, a podle jehož odstavce 2, není-li smlouva sjednána písemně nebo není-li v ní určena oblast nebo druhy zboží, na něž se smlouva vztahuje, je neplatná. Oba soudy dospěly k závěru, že pokud v čl. 5 předmětné smlouvy o výhradním prodeji se právo výhradního prodeje vztahovalo na tuzemsko a zahraničí, nebyla oblast určená pojmy „tuzemsko a zahraničí“ vymezena určitě, neboť tak zahrnovala oblast celého světa. Protože podstatnou částí smlouvy o výhradním prodeji je mimo jiné určení oblasti, pro kterou exkluzivita (závazek nedodávat zboží jiné osobě než odběrateli) platí, měla absence určitého ujednání této podstatné části smlouvy podle závěru obou soudů za následek absolutní neplatnost uvedeného právního úkonu – předmětné smlouvy. Úmyslem zákonodárce podle soudů nepochybně bylo, aby oblast, na něž se exkluzivita prodeje vztahuje, byla určena konkrétním územím a nikoliv na oblast celého světa. Soudy uzavřely, že neplatná smlouva nemohla založit žádná práva a povinnosti smluvních stran, tedy ani nárok žalobce na náhradu škody. Ze skutkového závěru soudu prvního stupně navíc vyplynulo, že žalobce ani neprokázal zákonné předpoklady zakládající právo domáhat se náhrady škody. Dále soud uvedl, že při neplatnosti smlouvy by se žalobce mohl domáhat po žalovaném vydání bezdůvodného obohacení, což však neučinil. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, neboť má za to, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., ve znění platném v rozhodné době, protože mu v průběhu řízení byla nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Uvedené dovozuje z toho, že o zamítavém vyřízení jeho žádosti ze dne 19.11.2009 o odročení jednání nařízeného na 15.12.2009 byl vyrozuměn až dne 11.12.2009, tj. těsně před odletem Ing. M. N. na služební cestu, čímž nemohl adekvátně reagovat na zamítnutí žádosti o odročení jednání. V dovolání žalobce projevil dále nesouhlas s právním posouzením neplatnosti smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 3.2.1993 z důvodu neurčitosti vymezení oblasti výhradního prodeje ve smyslu § 745 obch. zák. Má za to, že termín „tuzemsko i zahraničí“ je postačující pro určité vymezení oblasti. Dovolatel dále poukazuje na § 40a občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), podle něhož se neplatnosti právního úkonu nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil, a tím byl právní předchůdce žalovaného, který po devíti měsících trvání smlouvy oznámil právnímu předchůdci žalobce, že smlouvu považuje za neplatnou, ačkoliv od počátku jejího trvání mu vyhovovala. Podle žalobce žalovaný svým jednáním způsobil žalobci škodu, kterou v tomto řízení po žalovaném požaduje. Dovolatel navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání žalobce bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a byl řádně zastoupen advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. V posuzované věci není dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je-li napadán potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, a není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v dané věci soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jediným rozsudkem. Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu). Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěj