23 Cdo 2531/2022 — Nejvyšší soud

23 Cdo 2531/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 4. 2023 Spisová značka:23 Cdo 2531/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.2531.2022.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Smlouva o dílo Odstoupení od smlouvy Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:17. 7. 2023 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 2531/2022-394 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobců a) M. K., narozeného dne XY, a b) B. K., narozené dne XY, obou bytem v XY, obou zastoupených JUDr. Lukášem Havlem, advokátem se sídlem v Trutnově, Blanická 174, proti žalovanému Š. S., se sídlem v XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupenému Mgr. Ing. Zdeňkem Cvejnem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Kollárova 1114/5, o zaplacení 776 047 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 114 C 65/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 4. 2022, č. j. 47 Co 21/2022-366, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 22 472 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejich právního zástupce. Odůvodnění: Žalobci se podanou žalobou domáhali zaplacení částky 776 047 Kč s příslušenstvím z titulu vydání bezdůvodného obohacení. V řízení tvrdili, že uvedenou částku zaplatili žalovanému na ceně díla spočívajícího v provedení opravy střechy a komínů na rodinném domě žalobců čp. XY v obci XY podle smlouvy o dílo uzavřené mezi účastníky dne 14. 7. 2016 (dále jen „smlouva o dílo“). Žalovaný podle žalobců provedl dílo vadně, vytčené vady a nedodělky díla ani po písemné výzvě neodstranil, a proto žalobci od smlouvy o dílo dopisem ze dne 19. 11. 2018 odstoupili. Žalovaný nárok žalobců popřel s tím, že žalobci neodstoupili od smlouvy o dílo důvodně, a odstoupení není proto platné a účinné. Okresní soud v Trutnově jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 20. 5. 2021, č. j. 114 C 65/2018-229, uložil žalovanému zaplatit žalobcům částku 776 047 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu co do úroku z prodlení ve výši 9 % p. a. z žalované částky od 2. 12. 2018 do 16. 12. 2018 (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů mezi účastníky řízení (výrok III) a vůči státu (výroky IV). K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací odvolání v části, jíž směřovalo proti výroku II, odmítl (výrok I odvolacího soudu), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I a IV potvrdil (výrok II odvolacího soudu), výrok III změnil tak, že snížil výši náhrady nákladů mezi účastníky řízení (výrok III odvolacího soudu), a dále uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům náklady odvolacího řízení ve výši 15 694 Kč (výrok IV odvolacího soudu). Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný v celém rozsahu včas podaným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Žalobci v podaném vyjádření k dovolání rozporovali argumentaci žalovaného, označili jeho dovolání za nepřípustné a zcela nedůvodné a navrhli, aby je Nejvyšší soud odmítl. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Ve vztahu k námitce, že odvolací soud nesprávně právně posoudil platnost odstoupení od smlouvy o dílo, když neaplikoval § 2110 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“, dle kterého nemůže kupující odstoupit od smlouvy, ani požadovat dodání nové věci, nemůže-li věc vrátit v tom stavu, v jakém ji obdržel, aniž by zároveň zohlednil, že u žalobců nebyla tvrzena ani prokázána žádná ze zákonem uvedených výjimek, není v dovolání vymezen žádný z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. Žalovaný sice v rámci vymezení přípustnosti dovolání uvedl, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., a právní posouzení je v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, z dovolání však není zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe vztahující sek jím uvedené otázce se ve svém rozhodnutí odvolací soud odchýlil. Na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že žalovaný odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1493/96, neboť se jedná o odkaz zcela nepřiléhavý: Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí posuzoval zcela odlišnou materii (věcnou správnost výroku rozsudku odvolacího soudu o zrušení práva společného nájmu bytu manžely) a ve vztahu k žalovaným předkládané otázce (aplikace § 2110 o. z.) v něm neformuloval žádný závěr, od nějž by se v projednávané věci mohl odvolací soud odchýlit. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. K projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části), aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní dosud judikaturně neřešená otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je v jeho rozhodovací praxi rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit, tj. vyřešit dříve řešenou otázku nyní jinak (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSCR 114/2013). Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014). Samotné vymezení dovolacího důvodu, jenž spočívá obvykle ve vylíčení právní argumentace, pro kterou považuje dovolatel právní posouzení věci za nesprávné, přípustnost dovolání založit nemůže (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSCR 114/2013, či ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 32 Cdo 815/2019). V projednávané věci žalovaný v té části dovolání, jež se týkala námitky posouzení platnosti odstoupení od smlouvy s ohledem na aplikaci § 2110 o. z., shora uvedeným požadavkům nedostál. V této části proto dovolání trpí vadami, které nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), již uplynula. Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v této části posoudit přípustnost dovolání. Dovolací soud se proto dále zabýval přípustností dovolání ohledně zbývajících žalovaným vymezených námitek. Žalovaný dovolacímu soudu předložil (podle jeho názoru v rozhodování dovolacího soudu ve vztahu k aktuálně účinné úpravě dosud neřešenou) otázku, zda v odstoupení od smlouvy o dílo musí být uveden důvod, resp. zda lze platně odstoupit i z jiného důvodu, než který byl uveden v odstoupení. Podle názoru žalovaného soudy nižších stupňů pochybily, když vyhodnotily, že žalobci splnili podmínky pro odstoupení od smlouvy o dílo, ačkoli vady konkrétně uvedené v odstoupení od smlouvy o dílo žalovanému nevytkli. Odvolací soud přejal skutková zjištění soudu prvního stupně, když konstatoval, že v dopise obsahujícím odstoupení od smlouvy o dílo byly zmíněny jak vady a nedodělky, které byly žalovanému vytknuty při předání díla dne 16. 12. 2016, tak vady, o nichž žalovaný musel vědět (srov. body 13 a 14 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Namítá