Nejvyšší soud 23 Cdo 2659/2025 – Rozhodčí řízení

Okresní soud ve Vyškově rozsudkem ze dne 19. 10. 2023, č. j. 7 C 200/2018-485, zamítl návrh, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 5 800 362,47 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).

Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 5 800 362,47 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení. Mezi žalobkyní a žalovanou bylo uzavřeno několik kupních smluv, na jejichž základě žalobkyně dodávala žalované cukr. Součástí předmětných smluv byly rozhodčí doložky, podle kterých měly být veškeré spory z jednotlivých smluv předány k rozhodnutí radě Refined Sugar Association of London. Žalobkyně nesplnila svou smluvní povinnost (nedodala žalované cukr) a žalovaná proto podala k rozhodčímu orgánu celkem tři návrhy na zahájení řízení, v nichž se domáhala náhrady škody za nedodaný cukr. Rozhodčí soud rozhodl třemi samostatnými rozhodčími nálezy: rozhodčím nálezem ze dne 13. 11. 2012 pod č. 2274 uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované částku 18 675,60 EUR s příslušenstvím, ze dne 13. 11. 2012 pod č. 2275 částku 106 650 EUR s příslušenstvím a ze dne 13. 11. 2012 pod č. 2276 částku 23 700 EUR s příslušenstvím.

Žalovaná navrhla třemi samostatnými exekučními návrhy shodně datovanými 4. 7. 2013 nařízení exekuce na majetek žalobkyně k vymožení částky 18 675,60 EUR s příslušenstvím podle rozhodčího nálezu č. 2274, částky 106 650 EUR s příslušenstvím podle rozhodčího nálezu č. 2275 a částky 23 700 EUR s příslušenstvím podle rozhodčího nálezu č. 2276. Soudní exekutor Mgr. Vojtěch Jaroš, Exekutorský úřad Znojmo, exekuční návrhy spojil ke společnému řízení. Na základě dohody se soudním exekutorem žalobkyně dne 28. 11. 2014 poukázala ve prospěch soudního exekutora jistotu podle § 54 odst. 5 zákona č. 120/2001 Sb., zákona o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, (dále jen „exekuční řád“) ve výši 7 800 000 Kč.

Žalobkyně se nařízení exekuce bránila návrhem na zastavení exekuce ze dne 13. 11. 2014 z důvodu její nepřípustnosti podle § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“), neboť uznání a nařízení výkonu všech tří rozhodčích nálezů nespadá do zákonem stanovené působnosti soudního exekutora podle § 37 odst. 2 exekučního řádu. U rozhodčích nálezů č. 2275 a č. 2276 pak podle žalobkyně nebyly splněny formální požadavky pro uznání a výkon rozhodčích nálezů podle Úmluvy o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů ze dne 17. 6. 1959 (dále jen „Newyorská úmluva“), neboť žalovaná nedoložila písemná rozhodčí ujednání. Usnesením ze dne 12. 12. 2014, č. j. 133 EX 1873/13-100, soudní exekutor tomuto návrhu nevyhověl a postoupil jej Okresnímu soudu ve Vyškově k rozhodnutí. Okresní soud ve Vyškově usnesením ze dne 9. 2. 2015, č. j. 10 EXE 1107/2013-150, ve znění opravného usnesení ze dne 9. 3. 2015, č. j. 10 EXE 1107/2013-156, návrh žalobkyně zamítl. Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesení Okresního soudu ve Vyškově usnesením ze dne 19. 10. 2015, č. j. 20 Co 281/2015-225, potvrdil.

Soudní exekutor následně použil žalobkyní složenou jistotu ve výši 7 800 000 Kč k uspokojení vymáhaných pohledávek. Ve prospěch žalované vyplatil celkem 6 818 124,99 Kč.

Nejvyšší soud poté usnesením ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 20 Cdo 1165/2016, zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 10. 2015, č. j. 20 Co 281/2015-225, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud vyslovil závazný právní názor, že rozhodčí nález, jenž podle čl. III Newyorské úmluvy smluvní stát vykoná podle předpisů o řízení, jež platí na jeho území, nelze vykonat v exekučním řízení, pakliže nebylo ve vztahu k němu ve smyslu ustanovení § 37 odst. 2 exekučního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013, vydáno rozhodnutí o jeho uznání, což v projednávané věci nebylo. Narozdíl od nařízení soudního výkonu cizího rozhodnutí nepřichází v samotném v exekučním řízení splnění této podmínky v úvahu.

Krajský soud v Brně usnesením ze dne 7. 3. 2017, č. j. 20 Co 281/2015-557, vázán závazným právním názorem Nejvyššího soudu, rozhodl o zastavení exekuce pro její nepřípustnost podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

Žalobkyně se v projednávané věci domáhá vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v plnění, které poskytla žalované v uvedeném exekučním řízení při výkonu rozhodčích nálezů č. 2275 a č. 2276. Soud prvního stupně žalobu zamítl z důvodu, že žalovaná není ve věci pasivně legitimována.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně dovoláním napadeným rozsudkem potvrdil ve výroku I rozsudek soudu prvního stupně (první výrok), změnil jej ve výroku II ohledně výše náhrady nákladů řízení (druhý výrok), rozhodl o náhradě nákladů řízení vůči státu (třetí výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (čtvrtý výrok).

Odvolací soud dospěl k závěru, že plnění poskytnuté žalované v rámci exekuce nelze považovat za bezdůvodné obohacení, neboť předmětné rozhodčí nálezy nebyly nikdy zrušeny a jako titul pro výkon rozhodnutí nadále existují, pouze se žalovaná nemohla domáhat po žalobkyni svých nároků cestou exekuce podle exekučního řádu při absenci uznání předmětných rozhodčích nálezů. Odvolací soud proto považoval žalobu za nedůvodnou a pro nadbytečnost se již nezabýval otázkou pasivní legitimace žalované.

Rozsudek odvolacího soudu napadla v rozsahu prvního výroku žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřovala v tom, že rozsudek odvolacího soudu závisí ve smyslu § 237 o. s. ř. na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže při svém právním posouzení věci vycházel z předmětných rozhodčích nálezů jako účinných v České republice, aniž došlo k jejich uznání. V konkrétnosti dovolatelka odkázala na závěry vyjádřené ve stanovisku Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 27. 8. 1987, sp. zn. Cpjf 27/86, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2552/2022, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 20 Nd 125/2007, ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 20 Cdo 1165/2016, a ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 3422/2017.

Dovolatelka uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a o. s. ř. Má za to, že odvolací soud se otázkou uznání předmětných rozhodčích nálezů nezabýval a neposoudil tak, zda rozhodčí nálezy splňují podmínky pro jejich uznání.

Navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání žalobkyně vyjádřila tak, že je navrhuje jako nepřípustné odmítnout, případně jako nedůvodné zamítnout.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou a zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda je dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, přihlédne k případným vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolání je přípustné pro řešení dovolatelkou položené otázky vzniku účinků cizího rozhodčího nálezu v České republice a jeho závaznosti pro tuzemské soudy, neboť odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Dovolání je důvodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu při řešení shora uvedených otázek spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

Právní posouzení věci je činnost soudu spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná, či nikoliv.

Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle čl. 10 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky, (dále jen „Ústava“) jsou vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva.

Podle čl. I odst. 1 Newyorské úmluvy se tato úmluva vztahuje na uznání a výkon rozhodčích nálezů, vyplývajících ze sporů mezi osobami fyzickými nebo právnickými a vydaných na území jiného státu než toho, v němž je žádáno o jejich uznání a výkon. Úmluva se vztahuje také na rozhodčí nálezy, které nejsou pokládány za nálezy místní (národní) ve státě, v němž je žádáno o jejich uznání a výkon.

Podle čl. 1 odst. 2 písm. d) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále též jen „nařízení Brusel I bis“) se toto nařízení nevztahuje na rozhodčí řízení.

Nejvyšší soud ve své dosavadní judikatuře dospěl k závěru, že pro určení, zda se jedná o zahraniční rozhodčí nález nebo nález tuzemský, je podle zákona č. 216/1994 Sb., zákona o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, (dále jen „zákon o rozhodčím řízení“) rozhodné místo jeho vydání, které je nutné ztotožnit s místem řízení podle § 17 zákona o rozhodčím řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1034/2012, uveřejněné pod č. 24/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení ze dne 12. 7. 2016, sp. zn. 23 Cdo 3378/2014).

Při aplikaci výše uvedených východisek na řešený případ je třeba uzavřít, že rozhodčí nálezy ze dne 13. 11. 2012 vydané radou Refined Sugar Association of London jsou zahraničními rozhodčími nálezy, neboť místem jejich vydání je Londýn. Na jejich uznání se pak vztahuje Newyorská úmluva, neboť Česká republika i Spojené království Velké Británie a Severního Irska jsou jejími smluvními státy. Na věc se naopak nepoužije nařízení Brusel I bis (resp. ani předchozí nařízení Brusel I, a to bez ohledu na členství Spojeného království v EU v době vydání předmětných rozhodčích nálezů), neboť podle čl. 1 odst. 2 písm. d) se toto nařízení nevztahuje na rozhodčí řízení.

Podle § 14 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, (dále jen „ZMPS“) rozhodnutí soudů cizího státu a rozhodnutí úřadů cizího státu o právech a povinnostech, o kterých by podle jejich soukromoprávní povahy rozhodovaly v České republice soudy, stejně jako cizí soudní smíry a cizí notářské a jiné veřejné listiny v těchto věcech (dále jen „cizí rozhodnutí“) mají v České republice účinnost, jestliže nabyla podle potvrzení příslušného cizího orgánu právní moci a byla-li uznána českými orgány veřejné moci.

Podle § 122 odst. 1 ZMPS uznání cizího rozhodčího nálezu se nevyslovuje zvláštním rozhodnutím. Cizí rozhodčí nález se uznává tím, že se k němu při zachování podmínek § 120 a 121 přihlédne, jako by šlo o český rozhodčí nález.

Podle čl. III Newyorské úmluvy (jež má v souladu s čl. 10 Ústavy a § 2 ZMPS aplikační přednost před ustanoveními ZMPS) uzná každý smluvní stát rozhodčí nález za závazný a povolí jeho výkon podle předpisů o řízení, jež platí na území, kde nález je uplatňován, za podmínek stanovených v následujících článcích úmluvy. Pro uznání a výkon rozhodčích nálezů, na něž se vztahuje úmluva, nebudou stanoveny podstatně tíživější podmínky nebo vyšší soudní poplatky, než jsou stanoveny pro uznání a výkon rozhodčích nálezů místních (národních).

Z uvedených ustanovení plyne, že v případě zahraničních rozhodčích nálezů musí dojít k jejich uznání, aby jimi byly české soudy vázány jako nálezy tuzemskými. Uznání zahraničního rozhodčího nálezu, ať už v režimu ZMPS (či předchozí právní úpravy v § 38 a násl. zákona o rozhodčím řízení) či v režimu Newyorské úmluvy, je neformální, není třeba zvláštního rozhodnutí o uznání zahraničního rozhodčího nálezu. Soud, příslušný orgán nebo rozhodce k cizímu rozhodčímu nálezu při splnění podmínek uznání přihlédne, jako by šlo o tuzemský rozhodčí nález, a vypořádá se s otázkou uznání cizího rozhodnutí v odůvodnění svého rozhodnutí o věci. Může se tak stát i v nalézacím sporném řízení, kde soud uznání řeší jako předběžnou otázku (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 27. 8. 1987, sp. zn. Cpjf 27/86, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2552/2022, nebo jeho usnesení ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 20 Nd 125/2007).

Obecná teorie mezinárodního práva soukromého vychází z široce akceptovaného názoru, že uznání cizího rozhodnutí představuje činnost, resp. proces soudu (jiného orgánu), v rámci které je zkoumáno, zda toto rozhodnutí splňuje právem stanovené podmínky pro to, aby mu mohly být přiznány právní účinky v České republice. Uznání rozhodnutí lze chápat také jako stav, jehož se má právním postupem dosáhnout a v jehož důsledku nastává stejná situace, jako by o téže věci rozhodly české soudy. Uznání cizího rozhodnutí přitom znamená, že nese tytéž právní účinky jako pravomocné rozhodnutí českého orgánu veřejné moci, jestliže nabylo podle potvrzení příslušného cizího orgánu právní moci (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2021, sp. zn. 20 Cdo 2432/2020, uveřejněné pod č. 46/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Z procesu uznávání cizích rozhodnutí je zcela zřejmé, že rozhodnutí soudů a jiných orgánů jednoho státu na území jiného státu by neměla sama o sobě žádné účinky, neboť z obecného mezinárodního práva státům nevyplývá povinnost cizí rozhodnutí uznávat. Záleží na každém státu, zda a za jakých podmínek k takovému kroku přistoupí, přičemž závazky v tomto směru státy tradičně přijímají v mezinárodních smlouvách, jimiž se dvě nebo více smluvních stran zaváže navzájem svá rozhodnutí v daných věcech za stanovených podmínek uznávat. Proto až tehdy, je-li cizí rozhodnutí uznáno, považuje se takové rozhodnutí za pravomocné a vykonatelné na našem území vůči subjektu, jemuž se v rozhodnutí uložila povinnost (viz tamtéž, srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2022, sp. zn. 20 Cdo 3465/2021).

Konkrétně pak Nejvyšší soud ve svém rozhodování dospěl k závěru, podle kterého namítá-li účastník, proti kterému byl vydán cizí rozhodčí nález, v soudním řízení před tuzemským soudem, že neměl možnost se v rozhodčím řízení bránit, může soud v režimu Newyorské úmluvy tento rozhodčí nález uznat (či z něj vycházet) jen tehdy, když se s uvedenou námitkou vypořádá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 29 Cdo 265/2010, uveřejněný pod č. 120/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu zároveň plyne, že soudy jsou vázány předchozím (soudním) rozhodnutím o tom, že účastníku řízení vznikla platební povinnost vůči jinému účastníku řízení. Tuto otázku soud v dalším řízení nemůže odlišně posoudit ani jako otázku předběžnou. Ten, kdo byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno pravomocné rozhodnutí ukládající mu platební povinnost, je tímto výrokem vázán, a nemůže proto v jiném řízení úspěšně uplatňovat nárok na vrácení částky zaplacené podle tohoto rozhodnutí s tvrzením, že ve skutečnosti žádnou platební povinnost neměl. Ani soud nemůže vycházet z jiného závěru o existenci či neexistenci nároku mezi týmiž účastníky, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a tuto otázku nemůže sám v jiném řízení znovu posuzovat ani jako otázku předběžnou (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2000, sp. zn. 25 Cdo 5/2000, uveřejněný pod č. 48/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3033/2009).

Odvolací soud v projednávané věci dospěl k závěru, že plnění, které žalobkyně poskytla žalované v rámci exekuce, nepředstavuje bezdůvodné obohacení na straně žalované, neboť předmětné cizí rozhodčí nálezy nikdy nebyly zrušeny a jako titul pro výkon nadále existují, pouze se žalovaná jako oprávněná nemohla při absenci uznání předmětných rozhodných nálezů po žalobkyni jako povinné svých nároků domáhat podle exekučního řádu.

K uvedenému závěru tak odvolací soud dospěl, aniž by řádně posoudil, zda jsou splněny podmínky pro uznání předmětných cizích rozhodčích nálezů podle § 122 odst. 1 ZMPS ve spojení s ustanoveními Newyorské úmluvy, resp. aniž aby tyto nálezy v rámci řešení této předběžné otázky uznal.

Přitom sama skutečnost, že předmětné cizí rozhodčí nálezy nebyly nikdy zrušeny a nadále existují, nemůže sama o sobě opodstatnit závěr odvolacího soudu, že nárok žalobkyně není bez dalšího důvodný, pakliže nedošlo rovněž k uznání těchto nálezů. Neboť až jejich uznání na základě posouzení podmínek podle § 122 odst. 1 ZMPS ve spojení s ustanoveními Newyorské úmluvy může vyvolat účinky, jako by se jednalo o tuzemská rozhodnutí. Až tehdy by se mohly na tyto nálezy vztahovat shora uvedené judikatorní závěry, podle kterých účastník řízení, v němž bylo vydáno pravomocné rozhodnutí ukládající mu platební povinnost, nemůže v jiném řízení úspěšně uplatňovat nárok na vrácení částky zaplacené podle tohoto rozhodnutí s tvrzením, že ve skutečnosti žádnou platební povinnost neměl.

Napadené rozhodnutí odvolacího soudu proto není správné, neboť odvolací soud vycházel z předmětných cizích rozhodčích nálezů jakožto závazných a vykonatelných rozhodnutí, aniž by se předtím v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal s existencí předpokladů pro jejich uznání, a nesprávně tak k těmto rozhodčím nálezům bez dalšího přihlížel, jako by šlo o tuzemské rozhodčí nálezy. A to zvláště za situace, kdy žalobkyně v řízení namítala, že podmínky pro jejich uznání nejsou splněny, neboť jimi bylo rozhodnuto ve sporech, pro které neexistuje písemné rozhodčí ujednání [srov. čl. II a čl. V odst. 1 písm. a) a c) Newyorské úmluvy].

Právní posouzení odvolacího soudu je tak při řešení dovolatelkou předložené otázky nesprávné.

V dalším řízení proto odvolací soud předně posoudí, zda jsou splněny podmínky pro uznání předmětných rozhodčích nálezů podle § 122 ZMPS ve spojení s ustanoveními Newyorské úmluvy. Dospěje-li k závěru, že tyto podmínky nejsou splněny, posoudí, zda na straně žalované došlo na úkor žalobkyně k jí tvrzenému bezdůvodnému obohacení a zda existuje závazek žalované k jeho vydání.

Podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Vzhledem k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu ze shora uvedených důvodů neobstálo co do právního posouzení věci, dovolací soud existenci vad řízení pro nadbytečnost neposuzoval.

Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem není správné (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn opodstatněně) a není možné vzhledem k dosavadním výsledkům řízení o věci v dovolacím řízení rozhodnout [§ 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř.], Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadený rozsudek odvolacího soudu, včetně závislých výroků o nákladech řízení, podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí.