23 Cdo 2882/2025 – Nejvyšší soud

23 Cdo 2882/2025-66 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně AKTIFF, s.r.o., se sídlem v Praze 1, Nové Město, Klimentská 1207/10, identifikační číslo osoby 24255262, zastoupené Mgr. Janem Vančurou, advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská 629/59, proti žalované Allegro sp. z o.o., se sídlem v Poznani, ul. Wierzbięcice 1B, Polská republika, registrační číslo osoby 365331553, zastoupené Mgr. Luďkem Šrubařem, advokátem se sídlem v Praze 7, U Garáží 1611/1, o ochraně práv vyplývajících z ochranné známky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 Cm 35/2023, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 4. 2025, č. j. 1 Cmo 54/2024-52, takto: Dovolání se odmítá. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhá, aby soud uložil žalované povinnost zdržet se jednání spočívajícího v nabízení, distribuci, prodeji a reklamě žalobkyní specifikovaných výrobků, jakož i povinnost stáhnout tyto výrobky z trhu. Žalobkyně uvedla, že je vlastníkem kombinované ochranné známky „JELEN“, číslo zápisu 369690, přičemž porušení svých práv vyplývajících z ochranné známky shledává v tom, že žalovaná jako provozovatelka on-line tržiště „Allegro“ na webových stránkách pod doménou allegro.cz umožňuje třetím osobám nabízet a prodávat výrobky s označením shodným či podobným ochranné známce žalobkyně. Ve vyjádření k žalobě ze dne 20. 2. 2024 žalovaná namítla mezinárodní nepříslušnost Městského soudu v Praze. 2. Městský soud v Praze jako soud prvního stupně usnesením ze dne 9. 4. 2024, č. j. 10 Cm 35/2023-37, námitku mezinárodní nepříslušnosti Městského soudu v Praze vznesenou žalovanou dne 20. 2. 2024 zamítl. 3. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované napadeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně. 4. Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost spatřovala v tom, že se odvolací soud při posuzování mezinárodní příslušnosti soudu podle čl. 7 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I bis“), odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Soudního dvora Evropské Unie (dále jen „Soudní dvůr“). 5. Podle žalované je nesprávný závěr odvolacího soudu, že v projednávané věci je dána mezinárodní příslušnost českých soudů podle čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis. Žalovaná namítla, že předpokladem aplikace uvedeného ustanovení je „vznik újmy nebo hrozba jejího vzniku“, avšak žalobkyně podle jejího názoru v tomto směru neučinila potřebná skutková tvrzení, neboť „netvrdila ani neprokazovala žádné skutečné nebo hrozící zmenšení jejího již existujícího majetku“. Následkem absence skutkových tvrzení ohledně vzniku či hrozby škody na straně žalobkyně je podle žalované neexistence místa, kde taková škoda nebo její vznik hrozí, v důsledku čehož v projednávané věci nebylo lze aplikovat čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis. Dle žalované jsou k projednání dané věci mezinárodně příslušné soudy v Polské republice podle čl. 4 odst. 1 nařízení Brusel I bis. 1. 2. V souvislosti s výše uvedeným žalovaná rovněž namítla, že se odvolací soud nevypořádal s její (odvolací) námitkou ohledně nesprávné interpretace závěrů rozsudku Soudního dvora ze dne 19. 4. 2012, ve věci Wintersteiger AG proti Products 4U Sondermaschinenbau GmbH, C-523/10. Žalovaná v dovolání požádala o odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného usnesení a navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu, případně i usnesení soudu prvního stupně, zrušil a věc soudu vrátil k dalšímu řízení. 3. Žalobkyně se k dovolání žalované nevyjádřila. 4. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. 5. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. a dále se zabýval jeho přípustností. 6. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 8. Námitka žalované, že odvolací soud pochybil při posouzení mezinárodní příslušnosti soudu podle čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací soud uvedenou otázku posoudil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a Soudního dvora. 9. Z ustálené rozhodovací praxe Soudního dvora a na ni navazujících rozhodnutí Nejvyššího soudu vyplývá, že pojem „věci týkající se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti“ podle čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis je nezbytné vykládat autonomně (tedy používat výklad, který nevychází ze zažitého významu tohoto pojmu ve vnitrostátním právu, ale ze specifického významu v kontextu daného předpisu), a to především s ohledem na systém a cíle tohoto nařízení, za účelem zajistit jeho jednotné použití ve všech smluvních státech (srov. například rozsudky Soudního dvora ze dne 27. 9. 1988, ve věci Athanasios Kalfelis proti Bankhaus Schröder, Münchmeyer, Hengst & Co. a dalším, C-189/87, a ze dne 25. 10. 2011, ve spojených věcech, eDate Advertising GmbH proti X, a Olivier Martinez a Robert Martinez proti MGN Limited, C-509/09 a C-161/10, dále srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1217/2022). Výraz „věci týkající se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti“ obsažený v čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis tak Soudní dvůr vnímá jako nezávislý koncept, který se vztahuje na všechny žaloby (návrhy), jež mají za cíl založit odpovědnost žalovaného (směřují k určení odpovědnosti žalovaného) a jež nesouvisejí se smlouvou ve smyslu čl. 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis (srov. rozsudky Soudního dvora ze dne 13. 3. 2014, ve věci Marc Brogsitter proti Fabrication de Montres Normandes EURL a Karsten Fräßdorf, C-548/12, ze dne 21. 4. 2016, ve věci Austro-Mechana Gesellschaft zur Wahrnehmung mechanisch-musikalischer Urheberrechte Gesellschaft mbH proti Amazon EU Sàrl a dalším, C-572/14, a ze dne 16. 6. 2016, ve věci Universal Music International Holding BV proti Michael Tétreault Schilling a dalším, C-12/15).1. 2. Co se týče určení místa, kde došlo nebo může dojít ke škodné události, které je jurisdikčním kritériem mezinárodní příslušnosti ve věcech týkajících se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti, pak z judikatury Soudního dvora vyplývá, že slovní spojení „místo, kde došlo nebo může dojít ke škodné události“, uvedené v čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis, se vztahuje k místu, kde došlo k újmě, a zároveň k místu příčinné události, v níž má tato škoda původ, takže žalovaný může být podle volby žalobce žalován u soudu jednoho nebo druhého místa (srov. rozsudky Soudního dvora ze dne 19. 4. 2012, ve věci Wintersteiger AG proti Products 4U Sondermaschinenbau GmbH, C-523/10, ze dne 16. 5. 2013, ve věci Melzer proti MF Global UK Ltd, C- 228/11, a ze dne 3. 4. 2014, ve věci Hi Hotel HCF SARL proti Uwe Spoering, C-387/12). 3. Místo škodní události vztahující se k místu, kde došlo k újmě nebo k ní může dojít, ve smyslu čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis, se může lišit v závislosti na povaze práva, které bylo údajně porušeno. Riziko, že ke škodné události dojde v určitém členském státě, existuje za podmínky, že právo, které bylo údajně porušeno, je v tomto členském státě chráněno. Judikatura Soudního dvora proto při identifikaci místa, kde vznikla újma, rozlišuje mezi zásahy do osobnostních práv a zásahy do práv duševního vlastnictví (srov. rozsudky Soudního dvora ze dne 19. 4. 2012, ve věci Wintersteiger AG proti Products 4U Sondermaschinenbau GmbH, C-523/10, a ze dne 3. 10. 2013, ve věci Peter Pinckney proti KDG Mediatech AG, C-170/12). 4. Z hlediska namítaného porušení práv k duševnímu vlastnictví (konkrétně pokud šlo o mezinárodní příslušnost k rozhodování o porušení práv vyplývajících z národní ochranné známky) Soudní dvůr konstatoval, že cíl předvídatelnosti i řádného výkonu spravedlnosti hovoří s ohledem na místo, kde došlo k újmě, ve prospěch příslušnosti soudů členského státu, v němž je dotyčné právo chráněno. Soudy členského státu zápisu dotčeného práva totiž dokážou nejlépe posoudit, zda