23 Cdo 2883/2021 — Nejvyšší soud

23 Cdo 2883/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:15. 11. 2022 Spisová značka:23 Cdo 2883/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.2883.2021.3 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Pojištění odpovědnosti za škodu Náhrada škody Advokacie Přípustnost dovolání Dovolání (vady) Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 241a odst. 2 o. s. ř. § 243c odst. 1 o. s. ř. § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:25. 1. 2023 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 2883/2021-252 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců Mgr. Vladimíra Berana a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobce P. B., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného JUDr. Tomášem Machem, advokátem se sídlem v Praze 5, Viktora Huga 377/4, proti žalovanému V. K., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Michalem Dlabolou, advokátem se sídlem v Praze 7, U studánky 250/3, o zaplacení 1 085 452 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 5 C 528/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2021, č. j. 11 Co 37/2021-200, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 15 682 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobce. Odůvodnění: Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek ze dne 24. 9. 2020, č. j. 5 C 528/2018-169, kterým Obvodní soud pro Prahu 3 uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 1 085 452 Kč s příslušenstvím a zavázal jej k náhradě nákladů řízení žalobci ve výši 156 384,90 Kč (výrok I), a rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 31 363,20 Kč (výrok II). Rozsudek odvolacího soudu (v celém rozsahu) napadl žalovaný včasným dovoláním, v němž namítal nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem a navrhl změnu napadeného rozsudku tak, že žaloba bude zamítnuta, resp. že rozsudek soudu prvního stupně se mění tak, že žaloba se zamítá. Naplnění předpokladu přípustnosti dovolání spatřoval v tom, že „Městský soud v Praze nerozhodl v souladu s níže citovanou judikaturou Nejvyššího soudu České republiky“. Žalovaný současně požádal, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozsudku do právní moci rozhodnutí o dovolání. O tomto návrhu bylo rozhodnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2021, č. j. 23 Cdo 2883/2021-248. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je tedy i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, jež je veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz). Otázka, „zda je § 17 odst. 2 ZoPS (zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě a o změně souvisejících zákonů, dále jen ‚zákon o pojistné smlouvě‘ – poznámka Nejvyššího soudu) ustanovením kogentním či dispozitivním, a zda ujednání pojistné smlouvy rozporná s tímto ustanovením jsou neplatná pro rozpor se zákonem“ (otázka první), při jejímž řešení se měl podle žalovaného odvolací soud odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2005, sp. zn. 33 Odo 1202/2003, nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Ve výše zmíněném rozsudku dovolací soud přezkoumával správnost právního závěru odvolacího soudu, podle kterého v důsledku porušení způsobu zabezpečení pojištěného majetku sjednaného v pojistné smlouvě nevznikl nárok na pojistné plnění pro případ pojistné události podle § 797 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2004 (dále jen „obč. zák.“), přičemž vzhledem ke znění tam posuzovaných všeobecných pojistných podmínek pojistitele a definici pojistné události v nich obsažené („odcizení věci krádeží vloupáním nebo loupežným přepadením“) dovodil, že v dané věci byl vznik povinnosti pojistitele plnit vázán pouze na vznik shora definované pojistné události a nikoliv na splnění sjednaného způsobu zabezpečení, který představoval stanovení povinností pojištěného vyžadovaných pojistitelem s ohledem na stanovený limit pojistného plnění. V návaznosti na to v poměrech tam projednávané věci Nejvyšší soud učinil závěr (žalovaným citovaný v dovolání), že nesplněním těchto povinností neztrácí pojištěný nárok na sjednané pojistné plnění pro případ pojistné události, nastupují však účinky ustanovení § 799 odst. 3 obč. zák. a pojistitel je – při splnění zde stanovených předpokladů – oprávněn pojistné plnění snížit úměrně tomu, jaký vliv mělo toto porušení na rozsah jeho povinnosti plnit. V tam řešené věci tedy Nejvyšší soud posuzoval aplikaci ustanovení jiného právního předpisu, a to vzhledem k jím zjištěnému obsahu všeobecných pojistných podmínek (odlišných od nyní projednávané věci). Neřešil otázku neplatnosti ujednání pojistné smlouvy (pojistných podmínek) pro rozpor se zákonem ani otázku povahy aplikovaného zákonného ustanovení (§ 799 odst. 1 a 3 obč. zák.) jako kogentního či dispozitivního. Od závěrů citovaného rozsudku dovolacího soudu se proto odvolací soud v nyní projednávané věci při řešení první otázky zjevně nemohl odchýlit. Navíc odvolací soud v nyní projednávané věci první otázku neřešil (neměl důvod řešit), pokud nejprve posoudil ujednání obsažené v čl. 11 odst. 1 písm. i) a odst. 3 Všeobecných pojistných podmínek pro pojištění odpovědnosti za škodu 2005 (dále jen „VPPOS“) podle jeho obsahu jako ujednání o výluce z pojištění, tj. jako ujednání o podmínkách, za kterých nevzniká pojistiteli povinnost poskytnout pojistné plnění, a teprve na základě tohoto posouzení se zabýval jeho (ne)platností podle § 39 obč. zák. vzhledem k povaze právní úpravy obsažené v zákoně o pojistné smlouvě. Dospěl-li přitom k závěru, že tento zákon v § 4 odst. 5 umožňuje v pojistných podmínkách vymezit podmínky, za nichž nevzniká pojistiteli povinnost poskytnout pojistné plnění (výluky z pojištění), tj. že ve vztahu k možnosti smluvního sjednání takových podmínek jde o dispozitivní zákonnou úpravu, od závěrů rozhodovací praxe dovolacího soudu se neodchýlil. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 12. 5. 2016, sp. zn. 32 Cdo 1983/2014, dovodil, že zákon o pojistné smlouvě neobsahuje výčet kogentních, případně dispozitivních ustanovení, ale ani interpretační a aplikační vodítko, jak kogentnost toho kterého ustanovení zjistit. Vzhledem k § 1 odst. 2 zákona o pojistné smlouvě se proto uplatní § 2 odst. 3 obč. zák., podle něhož účastníci občanskoprávních vztahů si mohou vzájemná práva a povinnosti upravit dohodou odchylně od zákona, jestliže to zákon výslovně nezakazuje a jestliže z povahy ustanovení zákona nevyplývá, že se od něj nelze odchýlit; tím jsou vytyčeny meze autonomie vůle smluvních stran, opodstatněné veřejným zájmem. Z ustanovení § 4 odst. 5 zákona o pojistné smlouvě, který demonstrativním výčtem uvádí, co obsahují pojistné podmínky jako součást pojistné smlouvy, a výslovně jako jejich možný obsah zmiňuje též stanovení podmínek, za kterých nevzniká pojistiteli povinnost poskytnout pojistné plnění (výluky z pojištění), je zcela zřejmé, že smluvní vymezení případů výluk z pojištění není zákonem o pojistné smlouvě zakázáno. Naopak z povahy tohoto ustanovení vyplývá, že se smluvní úprava podmínek, za kterých nevzniká pojistiteli povinnost poskytnout pojistné plnění, předpokládá. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem