23 Cdo 2911/2024 – Nejvyšší soud

ECLI: ECLI:CZ:NS:2025:23.CDO.2911.2024.1
Datum: 2025-07-15
Z rozhodnutí: Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Ravantino, s.r.o., se sídlem v Brně, Rooseveltova 584/9, identifikační číslo osoby 29362610, zastoupené JUDr. Františkem Pospíšilem, advokátem se sídlem v Brně, Černíkova 2986/14, proti žalovanému Petru Kopuletému, se sídlem v Náměšti nad …
23 Cdo 2911/2024-458 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Ravantino, s.r.o., se sídlem v Brně, Rooseveltova 584/9, identifikační číslo osoby 29362610, zastoupené JUDr. Františkem Pospíšilem, advokátem se sídlem v Brně, Černíkova 2986/14, proti žalovanému Petru Kopuletému, se sídlem v Náměšti nad Oslavou, Hluboké 13, identifikační číslo osoby 41548850, zastoupenému JUDr. Jaroslavem Pavlasem. Ph.D., advokátem se sídlem ve Velkém Meziříčí, Náměstí 22/24, o určení vlastnického práva k vozidlu, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 5 C 106/2020, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 7. 2024, č. j. 37 Co 21/2024-403, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 3 388 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně. Odůvodnění: 1. V řízení se žalobkyně domáhala určení, že je vlastníkem kolového traktoru tovární značky Holland, typ 9590.90, registrační značky J010918 (dále jen „traktor“), s tvrzením, že vlastnictví nabyla na základě kupní smlouvy ze dne 26. 11. 2018 uzavřené se společností AGRO Stanoviště s. r. o. (dále jen „prodávající“), avšak při prodeji obdržela od prodávajícího technický průkaz, ve kterém byl jako vlastník traktoru uveden žalovaný, který nereagoval na její výzvu k poskytnutí součinnosti k provedení změny vlastníka traktoru v registru motorových vozidel a v technickém průkazu. Za součinnosti prodávajícího zjistila, že žalovaný převedl vlastnictví k traktoru již dříve (30. 9. 2012) na společnost NovaSteel s.r.o., tato společnost následně traktor převedla dalšímu subjektu a poté získal traktor prodávající. Žalovaný v řízení tvrdil, že je stále vlastníkem traktoru z důvodu nezaplacení kupní ceny společností NovaSteel s.r.o. (při sjednané výhradě vlastnického práva) a též z důvodu následného odstoupení od kupní smlouvy pro nezaplacení kupní ceny. 2. Okresní soud v Třebíči rozsudkem ze dne 24. 10. 2023, č. j. 5 C 106/2020–378 (již třetím v pořadí vydaným poté, co byl v předchozím průběhu řízení zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2022, č. j. 23 Cdo 1837/2022-280, dřívější rozsudek Krajského soudu v Brně a věc byla vrácena k dalšímu řízení), určil, že traktor je ve vlastnictví žalobkyně (výrok pod bodem I), a rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni a České republice náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů (výroky pod body II a III). 3. Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozsudkem (v pořadí již čtvrtým svým rozhodnutím v průběhu řízení) potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o povinnosti žalovaného k náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). 4. Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně v rozsahu obou jeho výroků) podal žalovaný včasné dovolání, v němž namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení. Navrhl zrušení napadeného rozhodnutí, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně, a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání spatřoval v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, „která je dovolacím soudem i Ústavním soudem ČR rozhodována rozdílně, než jak ji posoudil v napadeném rozsudku odvolací soud“, konkrétně formuloval otázky: a) „jakým způsobem je mezi účastníky rozděleno důkazní břemeno a potažmo, který účastník má prokazovat konkrétní skutečnosti relevantní pro rozhodnutí sporu, případně který účastník ponese negativní následky neunesení důkazního břemene“ (odvolacímu soudu žalovaný vytýkal nesprávnou aplikaci konkrétních judikaturou vymezených procesních pravidel týkajících se důkazního břemene při posouzení, zda byla zaplacena žalovanému kupní cena společností NovaSteel s.r.o. a zda došlo k odstoupení od kupní smlouvy uzavřené mezi žalovaným a společností NovaSteel s.r.o.), b) „za jakých podmínek lze mít za prokázanou skutečnost prokazovanou pouze nepřímými důkazy, tzn. jestli byl naplněn potřebný důkazní standard dle § 6 o. s. ř. a právně relevantní skutečnosti byly spolehlivě zjištěny“ (k tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, jenž je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz). 5. Žalovaný též s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3520/2010, v dovolání namítal, že rozhodnutí soudů obou stupňů vychází ze skutkových zjištění, která nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Měl také za to, že nemohlo dojít k doplacení kupní ceny společností NovaSteel s.r.o. formou započtení, neboť podle něj v řízení nebyl prokázán dostatečně určitý projev vůle započíst vzájemné pohledávky ze strany společnosti NovaSteel, s. r. o., který by došel do sféry žalovaného. Soudům nižších stupňů dále vytýkal, že nebyl zjišťován a prokázán řetězec převodů od společnosti NovaSteel, s.r.o. dále až k žalobkyni. Podle žalovaného soudy nižších stupňů rezignovaly i na právní posouzení nabytí vlastnického práva žalobkyní od neoprávněného, kterému bylo věnováno celé první řízení před těmito soudy. Dovozoval přitom, že nebyly dány podmínky pro nabytí vlastnického práva od neoprávněného ve smyslu § 1109 písm. b) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a k tomu poukazoval na četnou judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu (včetně rozsudku sp. zn. 23 Cdo 1837/2022 vydaného v této věci). S odkazem na nálezy Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. III. ÚS 3023/23-2, a ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 1842/12 (jež jsou veřejnosti dostupné na https://nalus.usoud.cz), žalovaný uplatnil námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, které podle něj pouze paušálně odkazovalo na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. 6. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí pro nepřípustnost. 7. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“. 8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 9. Otázka rozdělení důkazního břemene nezaloží přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se oproti přesvědčení žalovaného odvolací soud neodchýlil od judikatury dovolacího soudu. Judikatura Nejvyššího soudu vychází z teorie analýzy norem obsahující pravidlo, podle něhož každá strana má tvrdit a dokazovat skutečnosti, které odpovídají skutkovým znakům právní normy, na níž zakládá svůj nárok nebo námitky v daném řízení (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3108/2010, ze dne 14. 8. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1287/2020, a ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3070/2021). V posuzované věci přitom odvolací soud otázku rozložení důkazního břemene řešil v souladu s touto judikaturou, neboť zjevně měl za to, že ohledně tvrzení o zaplacení kupní ceny společností NovaSteel s.r.o. žalovanému (žalobkyně dovozovala existenci svého vlastnického práva i z kupní smlouvy, jíž mělo dříve dojít k převodu vlastnictví traktoru ze žalovaného na předchůdce prodávajícího) nesla důkazní břemeno žalobkyně a ohledně tvrzení o odstoupení od takové kupní smlouvy žalovaným nesl důkazní břemeno žalovaný, přičemž vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle kterých se žalobkyni podařilo prokázat tvrzení, že celá kupní cena byla společností NovaSteel s.r.o. žalovanému uhrazena (zčásti formou započtení), a z nichž naopak (ve shodě se soudem prvního stupně) dovodil, že žalovaný neprokázal odstoupení od smlouvy včetně jeho doručení adresátovi (listinu odstoupení předloženou žalovaným měl vzhledem k dalším zjištěným okolnostem za nevěrohodnou a antedatovanou). 10. Podstatou námitek žalovaného uplatněných v tomto ohledu v dovolání je nadto zejména jeho nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud (a soud prvního stupně, s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil) přihlížel a jak byly provedené důkazy soudem hodnoceny. Žalovaný má totiž za to, že z provedených důkazů nevyplývá závěr o uhrazení celé kupní ceny, a že z nich naopak vyplývá závěr o tom, že od kupní smlouvy žalovan

Citovaná ustanovení

§ 1109 (89/2012 Sb.)§ 132 (99/1963 Sb.)§ 237 (99/1963 Sb.)§ 238 (99/1963 Sb.)§ 241 (99/1963 Sb.)§ 241a (99/1963 Sb.)§ 243c (99/1963 Sb.)§ 41 (99/1963 Sb.)§ 6 (99/1963 Sb.)