23 Cdo 3093/2009 — Nejvyšší soud

23 Cdo 3093/2009 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 2. 2010 Spisová značka:23 Cdo 3093/2009 ECLI:ECLI:CZ:NS:2010:23.CDO.3093.2009.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Smlouva o dílo Účetnictví Dotčené předpisy:§ 551 odst. 1 obch. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:3. 3. 2010 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 3093/2009 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobce Č.r. s., m.o. N. B., zastoupeného JUDr. J. Z., advokátem, proti žalované O. spol. s r.o., zastoupené JUDr. K. B., advokátem, o zaplacení částky 485.173,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci pod sp. zn. 37 Cm 158/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. března 2009 č. j. 3 Cmo 352/2008-183, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.257,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. J.Z., advokáta. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 8. srpna 2008, č. j. 37 Cm 158/2005-162, uložil žalované zaplatit žalobci částku 473.283,70 Kč s 3 % úrokem z prodlení od 25. 3. 2003 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaná pro žalobce na základě smlouvy o vedení účetnictví ze dne 28. 1. 1998 vedla v letech 1998 až 2002 účetnictví a prováděla daňová přiznání, včetně daňového přiznání k dani z přidané hodnoty (dále též jen „DPH“). Žalobce měl v uvedeném období výnosy ze zajištění provozu výherních hracích automatů umístěných v jeho provozovně. O platbách od provozovatele výherních automatů byly vyhotoveny příjmové pokladní doklady, podepsané zaměstnankyní žalovaného a obsahující údaj o sazbě DPH 22 %. Na základě tohoto dokladu provedla žalovaná za žalobce daňové přiznání k dani z přidané hodnoty. Rozdíl mezi odvodem DPH ve výši 22 % a odvodem DPH ve výši 5 % činí za uvedené období činí částku 473.283,70 Kč (jíž se žalobce po žalované domáhá z titulu náhrady škody). . Soud prvního stupně dovodil, že uvedená činnost žalobce byla službou ve smyslu ustanovení § 2 odst. 2 písm. b) zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, a to službou, jež není mezi službami uvedenými v příloze č. 2 tohoto zákona, u nichž se uplatňovala základní sazba, šlo proto o službu, u níž se podle ustanovení § 16 odst. 4 citovaného zákona uplatňovala snížená sazba ve výši 5 %. Smlouvu o vedení účetnictví soud prvního stupně posoudil jako smlouvu o dílo podle ustanovení § 536 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) a zdůraznil, že na straně zhotovitele je osoba znalá problematiky, nebo by měla být, a proto si ji objednatel k provedení díla sjednává. Je proto podle ustanovení § 551 obch. zák. povinností zhotovitele upozornit objednatele na nevhodnost věcí, které od něho přebírá za účelem dalšího zpracování, přičemž v případě vedení účetnictví jsou takovými věcmi doklady, které zhotovitel přebírá od objednatele k dalšímu zapracování do účetnictví. Žalovaná by se mohla odpovědnosti zbavit pouze v případě, že by dokázala ve smyslu ustanovení § 551 obch. zák., že nevhodnost dokladů nemohla zjistit ani při vynaložení odborné péče, přičemž skutečnosti umožňující takovýto závěr nebyly prokázány ani tvrzeny. Soud prvního stupně proto nepřijal obranu žalované založenou na argumentaci, že podle smlouvy bylo povinností žalobce předávat jí všechny potřebné prvotní doklady se správnými náležitostmi tak, aby mohla provést jejich věcné, včasné a úplné zúčtování. Soud prvního stupně s poukazem na ustanovení § 373 obch. zák. uzavřel, že žalovaná porušila povinnosti ze závazkového vztahu založeného smlouvou o vedení účetnictví a způsobila tím žalobci škodu spočívající v majetkového újmě vzniklé vyšším odvodem daně do státního rozpočtu, než byla jeho zákonná daňová povinnost. S odkazem na ustanovení § 397 a § 398 obch. zák. posoudil jako nedůvodnou námitku promlčení části nároku s tím, že žaloba byla podána v subjektivní čtyřleté promlčecí době běžící od června 2003, kdy se žalobce od provozovatele hracích automatů dozvěděl o chybném účtování DPH. K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 9. března 2009, č. j. 3 Cmo 352/2008-183, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a v podstatě se ztotožnil též s jeho právním posouzením věci. Smlouvu o vedení účetnictví sice posoudil jako smlouvu nepojmenovanou ve smyslu § 269 odst. 2 obch. zák., s prvky smlouvy o dílo a smlouvy mandátní, zdůraznil však, že rozdílnost právního posouzení smluvního vztahu nemá vliv na věcnou správnost rozhodnutí soudu prvního stupně. Shodně se soudem prvního stupně dovodil z ustanovení § 16 odst. 4 zákona č. 588/1992 Sb. a z přílohy č. 2 tohoto zákona, že provozování výherních hracích automatů bylo po celé rozhodné období službou, u níž se uplatňovala snížená sazba DPH. Přitakal závěru soudu prvního stupně, že žalovaná podáváním daňových přiznání, v nichž tuto činnost zdaňovala základní sazbou DPH ve výši 22 %, ačkoliv zákonná povinnost činila 5 %, porušila povinnost vyplývající pro ni ze smlouvy o vedení účetnictví. Zdůraznil, že byť žalovaná měla při vedení účetnictví a podávání daňových přiznání vycházet ze žalobcem předaných účetních dokladů, odpovědnost za správné účtování a tedy i za aplikaci správné sazby DPH nemůže přenášet na žalobce. Správným shledal též poukaz soudu prvního stupně na povinnosti zhotovitele ve vztahu k nevhodným věcem či pokynům objednatele při provádění díla a dodal, že v řízení nebylo prokázáno ani tvrzeno, že by se účastníci na použití základní sazby DPH dohodli. Dovodil, že vznik škody spočívající ve snížení žalobcova majetku vyšším odvodem DPH, než činila jeho zákonná povinnost, je v příčinné souvislosti s porušením smluvní povinnosti žalované, neboť ta za správné účtování DPH odpovídala. Se soudem prvního stupně se shodl též v závěru, že počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty se v posuzované věci odvíjí od okamžiku, kdy se žalobce dozvěděl o chybném uplatňování základní sazby DPH, tj. od června 2003, vzhledem k podání žaloby dne 19. 7. 2005 tedy nedošlo k marnému uplynutí čtyřleté subjektivní promlčecí doby, ale ani desetileté objektivní promlčecí doby. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná výslovně v celém rozsahu dovoláním, jež odůvodnila tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, uplatnila tedy dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). K přípustnosti dovolání se nevyjádřila. Žalovaná namítla, že není nositelem povinnosti, kterou měla porušit a na jejímž základě jí byla uložena povinnost k náhradě škody. Poukázala na to, že povinnost k vystavování daňových dokladů měl podle ustanovení § 12 zákona č. 588/1992 Sb. žalobce jako plátce daně. Žalobce pak byl povinen předat daňový doklad k zaúčtování žalované. Povinností žalované podle smlouvy bylo zpracovat účetnictví podle zákona č. 563/1991 Sb. o účetnictví, odpovídala tedy za zaúčtování účetních dokladů na správné strany „má dáti“ a „dal“, za správnost zůstatků jednotlivých účtů a za správné zpracování účetních výkazů. Soud podle jejího názoru nesprávně uzavřel, že chybně účtovala. Tvrdila, že žalobce přes její upozornění od uzavření smlouvy svou povinnost předávat jí daňové doklady pro jejich zaúčtování a zpracování účetnictví neplnil, tj. na zdanitelná plnění nevystavoval daňové doklady. Proto žalovaná vedena úmyslem odvrátit škodu, která hrozila žalobci jako sankce za neodvedení DPH, vyhotovila s jeho souhlasem daňový doklad podle svého nejlepšího vědomí a svědomí se základní daňovou sazbou. Žalobce se s tímto postupem ztotožnil a po dobu od roku 1998 do roku 2003 tuto dohodu respektoval; potom se dostal k informaci, že na jeho zdanitelná plnění se má uplatnit snížená daň z přidané hodnoty. Žalovaná argumentovala, že žalobce odpovídal za doklady, které k účetnímu zpracování předával, resp. předávat měl, a je tudíž odpovědný i za správnost uplatněné sazby DPH. Označila za chybnou aplikaci ustanovení obchodního zákoníku s tím, že žádné z těchto ustanovení není kogentní povahy a že pro posouzení otázky, kdo porušil povinn