23 Cdo 3173/2024 – Nejvyšší soud

23 Cdo 3173/2024-284 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobců a) K. B., b) M. S., c) J. H., d) P. S., e) R. S., všech zastoupených Mgr. Ing. Michaelou Sýkorovou, advokátkou se sídlem ve Skutči, Vítězslava Nováka 109/0, proti žalovanému K. B., zastoupenému JUDr. Jaroslavem Suchým, advokátem se sídlem v Pardubicích, Smilova 366, o odvolání daru, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 4 C 237/2021, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 22. 5. 2024, č. j. 27 Co 237/2023-234, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 19. 6. 2024, č. j. 27 Co 237/2023-242, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení každému z žalobců částku 3 073 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejich zástupkyně. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Chrudimi (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 4. 2023, č. j. 4 C 237/2021-147, určil, že původní žalobkyně D. B. je vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti ½ na nemovitých věcech ve výroku uvedených (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II až VI). 2. K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. 5. 2024, č. j. 27 Co 237/2023-234, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 19. 6. 2024, č. j. 27 Co 237/2023-242, připustil změnu žaloby v tom znění, že se určuje, že původní žalobkyně byla ke dni své smrti dne 28. 10. 2023 vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti ½ na nemovitých věcech ve výroku uvedených (první výrok), dále změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že se určuje, že původní žalobkyně byla ke dni své smrti dne 28. 10. 2023 vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti ½ na nemovitých věcech ve výroku uvedených (druhý výrok), a rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně i soudem odvolacím (třetí až sedmý výrok). 3. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný výslovně ve všech výrocích včasně podaným dovoláním, v němž namítal, že soudy nehodnotily provedené důkazy jasně a objektivně a že nesprávným skutkovým zjištěním poškodily žalovaného. Dovolatel namítal, že rozhodnutím odvolacího soudu mu bylo upřeno právo na spravedlivý proces. Dále namítal, že odvolací soud se komplexně nevypořádal s důkazy navrženými žalovaným a že neprovedl výslech účastníků sporu. Za pochybení soudu rovněž považoval to, že soudy neprovedly revizní znalecký posudek ohledně zdravotního stavu původní žalobkyně. Dovolatel poukazoval na to, že původní žalobkyně byla ovlivňována jinými osobami s cílem zbavit žalovaného darované nemovitosti. Dále argumentoval tím, které důkazy měly svědčit v jeho prospěch, a uvedl, že důkazy pro vrácení daru nejsou dostatečné a natolik vážné, aby z nichž bylo možné dovodit hrubé porušení dobrých mravů. Odvolací soud se podle jeho názoru nevypořádal s odvolací argumentací, své rozhodnutí dostatečně neodůvodnil a důkazy hodnotil nesprávně. Dovolatel uvedl, že dovolání je přípustné, neboť rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam a že dovolací soud se dosud nezabýval touto právní otázkou. Závěrem dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 4. Žalobci ve vyjádření k dovolání uvedli, že dovolatel nevymezil přípustnost dovolání a že samotný nesouhlas s hodnocením důkazů není způsobilým dovolacím důvodem. Navrhli, aby bylo dovolání odmítnuto a aby jim byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení. 5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda dovolání obsahuje zákonem stanovené náležitosti a zda je dovolání přípustné. 6. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). 7. Vymezení, v čem dovolatel spatřuje přípustnost dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Tuto povinnost dovolatel splní, koncipuje-li své dovolání tak, aby z jeho obsahu bylo zřejmé, kterou otázku hmotného nebo procesního práva podle jeho názoru odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu nebo která nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešena jinak (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). 8. Proto k přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla řádně vymezena otázka přípustnosti dovolání, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, či ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Dovolací soud rovněž není oprávněn si otázku přípustnosti vymezit sám, neboť by tím došlo k porušení základních procesních zásad, na nichž je dovolací řízení založeno, zejména zásady dispoziční a zásady rovnosti účastníků řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5378/2016). Pokud občanský soudní řád vyžaduje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání a dovolací soud splnění těchto náležitostí posuzuje, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). 9. Zároveň je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, či ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 23 Cdo 443/2019). 10. Ačkoli dovolatel výslovně napadl rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho výrocích, z obsahu dovolání vyplývá, že jeho argumentace směřovala pouze proti meritornímu posouzení věci, nikoli proti závěrům soudu ohledně nákladů řízení. Pro úplnost dovolací soud podotýká, že dovolání v rozsahu směřujícím proti výrokům o nákladech řízení není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. 11. Ve zbývajícím rozsahu pak dovolání nesplňuje náležitosti, které zákon a výše citovaná judikatura klade na způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatel neformuloval žádnou konkrétní právní otázku, u níž by argumentoval splněním některého z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. Pokud dovolatel uvedl, že „touto otázkou se dovolací soud dosud nezabýval“, není z obsahu dovolání seznatelné, jakou konkrétní právní otázku měl na mysli. Celé dovolání sestávalo toliko z námitek směřujících proti skutkovému stavu zjištěnému v řízení před soudy obou stupňů, dále z námitek proti hodnocení důkazů a z předestření dovolatelovy vlastní verze skutkového stavu. 12. Dovolací soud přitom ve svém rozhodování opakovaně dospěl k závěru, že skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). S tím souvisí i závěr ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle kterého předestírá-li dovolatel vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní, od odvolacího soudu odlišné, právní posouzení, uplatňuje jiný než přípustný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., podle nějž lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. například usnes