23 Cdo 3174/2022 — Nejvyšší soud

23 Cdo 3174/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:13. 12. 2022 Spisová značka:23 Cdo 3174/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.3174.2022.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:27. 2. 2023 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí I.ÚS 616/23 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 3174/2022-287 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně EG.D, a.s., se sídlem Lidická 1873/36, Černá Pole, 602 00 Brno, IČO 28085400, proti žalovanému J. M., nar. XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Vladimírem Partlem, advokátem se sídlem Kopečná 987/11, 602 00 Brno, o zaplacení částky 201 088 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 4 C 387/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 4. 2022, č. j. 17 Co 146/2021-259, 17 Co 147/2021, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: Krajský soud v Brně (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 28. 4. 2022, č. j. 17 Co 146/2021-259, 17 Co 147/2021, výrokem I potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Vyškově (dále též „soud prvního stupně“) ze dne 25. 3. 2021, č. j. 4 C 387/2015-231, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 23. 7. 2021, č. j. 4 C 387/2015-237, kterým bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni částku ve výši 201 088 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 201 088 Kč od 28. 8. 2015 do zaplacení, vše do 3 dnů od právní moci rozsudku a zaplatit náklady řízení vzniklé v tomto řízení žalobkyni a státu; výrokem II rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu za neoprávněný odběr elektřiny v období od 24. 2. 2013 do 3. 2. 2015 v odběrním místě XY částku 201 088 Kč spolu s úroky z prodlení, neboť z provedeného dokazování vyplynulo zjištění o zjevném zásahu do elektroměru v uvedeném odběrním místě, a to kontrolou pracovníků žalobce a úředním přezkoušením elektroměru v autorizovaném metrologickém středisku, což bylo potvrzeno i závěry znaleckého posudku soudem ustanoveného znalce. Pokud žalovaný namítal, že nebylo prokázáno, že zásah provedl do elektroměru on sám osobně, soud vyšel ze závěru, že žalovaný jako odběratel je ze zákona povinen řádně pečovat o technický stav měřícího zařízení v odběrném místě a mimoto je zjevné, že z neoprávněného zásahu do elektroměru mohl mít neoprávněný prospěch na úkor žalobce jen žalovaný, užívající nemovitost, podle tvrzení žalovaného nejprve k rekreačním účelům a od září 2014 k bydlení. Namítal-li žalovaný, že se soudy při posouzení výše náhrady neřídily závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 668/15, byl-li výpočet výše náhrady za neoprávněný odběr elektřiny vypočten pouze podle § 9 vyhlášky č. 82/2011 Sb., o měření elektřiny a o způsobu stanovení náhrady škody při neoprávněném odběru, neoprávněné dodávce, neoprávněném přenosu nebo neoprávněné distribuci elektřiny, platné v rozhodné době, vydané podle § 98a odst. 1 písm. a) zákona č. 458/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, mají-li soudy podle uvedeného nálezu Ústavního soudu při určení výše náhrady škody za neoprávněný odběr rozhodovat tak, aby se v maximální možné míře přiblížily skutečné výši způsobené škody, je jeho námitka podle odvolacího soudu neoprávněná, neboť soud prvního stupně právě aby naplnil závěry tohoto nálezu Ústavního soudu, ustanovil ke zjištění rozhodných skutečností znalce, který podle zjištění soudu prvního stupně, s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil, zjistil pravděpodobnou průměrnou denní spotřebu elektřiny na odběrném místě po instalaci nového elektroměru po zjištěném zásahu do elektroměru 73 kWh za den, tj. 23,1x vyšší spotřebu než při měření elektřiny v určitém období neoprávněného odběru. Žalobkyně přitom ve svém výpočtu náhrady za neoprávněný odběr elektřiny uvažovala jen s odběrem 55 kWh denně, tedy v hodnotě nižší, než nárokovatelná částka, proto žalobkyní stanovená náhrada za neoprávněný odběr elektřiny obstojí podle závěru obou soudů i v relaci s namítaným nálezem Ústavního soudu. S ohledem na uvedené závěry odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně nepochybil, jestliže nevyhověl návrhu žalovaného na provedení důkazu výslechem svědka – souseda žalovaného za účelem frekvence užívání předmětné nemovitosti, když tato skutečnost nebyla pro posouzení věci rozhodující. Závěr soudu prvního stupně o stanovení výše náhrady škody za neoprávněný odběr elektřiny je podle odvolacího soudu i v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a právním názorem Ústavního soudu (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2476/2014, ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3606/2011, ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3446/2014 nebo ze dne 6. 1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3394/2014, a usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2014, Pl. ÚS 29/13, v němž Ústavní soud neshledal neústavním stanovení výše náhrady škody za neoprávněný odběr elektřiny podle vyhlášky č. 82/2011 Sb., která nemá být aplikována mechanicky, nýbrž je třeba zohledňovat specifické okolnosti případu a v odůvodněných případech nemusí být způsob výpočtu dle vyhlášky paušálně akceptován). Odvolací soud proto rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správné. Proti výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, neboť má za to, že dovolání je přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen“o. s. ř.“), jelikož směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se řízení končí a rozhodnutí spočívá na řešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a současně má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolatel předně nesouhlasí se závěrem, že neoprávněný odběr byl prokázán, nesouhlasí se závěry znaleckého posudku a ani se závěrem odvolacího soudu, že soud prvního stupně nepochybil, když zamítl návrh žalovaného na doplnění dokazování provedením důkazu – výslechem svědka. Dovolatel má za to, že tím se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu, kdy nesprávně posoudil procesní otázku, zda lze odmítnout provedení účastníkem navrženého důkazu v případě, že se nabízený důkaz vztahuje k projednávané věci a může přispět k objasnění skutkového stavu věci. Dovolatel nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že by v dané věci nebyly zjištěny žádné okolnosti, které by odůvodňovaly jiný způsob stanovení výše náhrady než podle prováděcí vyhlášky č. 82/2011 Sb. a že výpočet náhrady škody provedený za neoprávněný odběr elektřiny žalobcem za předmětné období byl podpořen i závěry znaleckého posudku s ohledem na požadavek posouzení stanovení výše náhrady podle nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 668/2015. Zdůvodnění závěru odvolacího soudu považuje dovolatel za nedostačující a v rozporu s uvedeným nálezem Ústavního soudu. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. K dovolání žalovaného podala žalobkyně, zastoupená v dovolacím řízení pověřeným zaměstnancem vyjádření, v němž navrhla odmítnutí dovolání, neboť se domnívá, že dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné, jelikož dovolatel nepředložil dovolacímu soudu žádnou otázku hmotného práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, a své dovolání staví pouze na polemice se skutkovými závěry odvolacího soudu, jeho hodnocením důkazů a na kritice právního posouzení věci, což nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud, jako soud dovolací podle § 10a o. s. ř., po zjištění, že dovolání žalovaného bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) k tomu oprávněným subjektem - účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval přípustnost podaného dovolání. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo