23 Cdo 3183/2024 – Nejvyšší soud

23 Cdo 3183/2024-225 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně L. L., zastoupené Mgr. Vladimírem Reznichenkem, advokátem se sídlem v Plzni, Sedláčkova 209/16, proti žalovanému JUDr. Václavu Hajšmanovi, se sídlem v Plzni, náměstí Republiky 204/30, identifikační číslo osoby 66250421, zastoupenému Mgr. Michalem Bernáškem, advokátem se sídlem v Plzni, náměstí Republiky 204/30, za účasti vedlejší účastnice na straně žalovaného Generali Česká pojišťovna a.s., se sídlem v Praze 1, Nové Město, Spálená 75/16, identifikační číslo osoby 45272956, zastoupené Mgr. Bc. Vladimírem Tabakem, advokátem se sídlem v Plzni, alej Svobody 881/56, o zaplacení 3 350 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 13 C 76/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 5. 2024, č. j. 10 Co 531/2024-175, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. III. Žalobkyně je povinna zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 22 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 10. 1. 2024, č. j. 13 C 76/2023-142, zamítl žalobu na zaplacení částky 3 350 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 3 350 000 Kč od 14. 2. 2020 do zaplacení (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). 2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalovanému zaplatit jí částku 3 350 000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody. Žalobkyně tvrdila, že žalovaný žalobkyni zastupoval jako její právní zástupce v řízení vedeném u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 9 C 257/2018. Předmětem řízení bylo určení vlastnického práva žalobkyně k nemovitostem, které žalobkyně darovala svému synovi, přičemž dle žalobkyně došlo z její strany k odvolání daru pro nevděk dle § 2072 zákona č. 89/2012, občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“). Okresní soud v Klatovech žalobu žalobkyně zamítl. Žalovaný následně proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech podal blanketní odvolání, které Krajský soud v Plzni odmítl usnesením s odůvodněním, že žalobkyně soudu nepředložila projednatelné odvolání. Žalovaný tak dle žalobkyně opomněl podat řádně odůvodněné odvolání, čímž porušil svou povinnost podle § 16 zákona č. 85/1996 Sb., zákon o advokacii, vzhledem k ústní smlouvě uzavřené mezi žalobkyní jako klientkou a žalovaným jako advokátem. Opomenutím žalovaného žalobkyni vznikla škoda, kterou vyčíslila jako hodnotu nemovitých věcí, k nimž se žalobkyně domáhala určení vlastnictví. 3. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 22. 5. 2024, č. j. 10 Co 531/2024-175, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). 4. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že odpovědnost žalovaného jako advokáta představuje odpovědnost bez zřetele na zavinění a že nedostatečné odůvodnění odvolání představuje porušení jeho povinností. Odvolací soud se dále zabýval příčinnou souvislostí mezi porušením povinnosti žalovaného a škodou vzniklou žalobkyni. Dle odvolacího soudu by příčinnou souvislost bylo možno shledat pouze za předpokladu, že by žalobkyně mohla být v odvolacím řízení proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech úspěšná, jestliže by žalovaný řádně doplnil podané odvolání. Za tímto účelem odvolací soud (jakož i soud prvního stupně) předběžně posoudil výsledek odvolacího řízení. Dle odvolacího soudu by žalobkyně nemohla být v odvolacím řízení ani v případě podání řádně odůvodněného odvolání úspěšná, neboť důvody popsané žalobkyní nejsou způsobilými důvody pro odstoupení od darovací smlouvy pro nevděk obdarovaného, a to zejména proto, že jednání syna žalobkyně (obdarovaného) dle odvolacího soudu nedosahovalo potřebné intenzity, aby bylo podřaditelné pod jednání porušující dobré mravy v souladu s § 2072 o. z., a že žalobkyně nedostála kritériím určitosti a přesné konkretizace nevhodného jednání obdarovaného. Odvolací soud dále nesouhlasil s žalobkyní, že darovací smlouva uzavřená mezi ní a jejím synem je podmíněná smlouvou o důchodu uzavřenou mezi týmiž účastníky, v níž se její syn zavázal hradit žalobkyni částku 10 000 Kč měsíčně po dobu dvaceti let, od níž žalobkyně z důvodů na straně syna odstoupila. Dle odvolacího soudu je podmíněnost darovací smlouvy smlouvou o důchodu a jejich vzájemná souvislost ve smyslu § 1727 o. z. v projednávané věci vyloučena, neboť darování je podle § 2055 odst. 1 o. z. koncipováno jako bezúplatné převedení vlastnického práva k věci. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. 5. Rozsudek odvolacího soudu napadla výslovně v celém jeho rozsahu žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále též jen „o. s. ř.“), spatřuje v tom, že rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to (i) při posouzení audio nahrávky jako nepřípustného důkazu, dále (ii) při posouzení intenzity nemravného chování obdarovaného a (iii) při posouzení potřebné míry konkretizace důvodů v odvolání daru. Žalobkyně spatřuje přípustnost dovolání i pro řešení otázky, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, a to (iv) otázky možnosti sjednat darovací smlouvu a smlouvu o důchodu jako smlouvy závislé ve smyslu § 1727 o. z. 6. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 7. Žalovaný se k podanému dovolání nevyjádřil. Vedlejší účastnice se k podanému dovolání vyjádřila tak, že je navrhuje jako nepřípustné odmítnout, případně jako nedůvodné zamítnout. 8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem [§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.], posuzoval, zda dovolání obsahuje zákonem stanovené náležitosti. 9. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 10. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 11. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, přihlédne k případným vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). 12. Dovolání není přípustné. 13. Otázky (ii) a (iii), jimiž dovolatelka zpochybňuje závěr odvolacího soudu o absenci důvodů pro odstoupení dovolatelky od předmětné darovací smlouvy pro nevděk, přípustnost dovolání nezakládají, neboť odvolací soud se při řešení těchto otázek neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. 14. Dovolací soud ve svém rozhodování uvádí (a to i vzhledem k judikatorním závěrům při výkladu § 630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, jež jsou v tomto směru použitelné i podle účinné právní úpravy, srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 33 Cdo 3370/2017), že k naplnění skutkové podstaty odvolání daru pro nevděk směřuje pouze takové závadné jednání obdarovaného vůči dárci, které se zřetelem na všechny okolnosti konkrétního případu z hlediska svého rozsahu a intenzity a při zohlednění vzájemného chování stran smlouvy nevzbuzuje z hlediska společenského a objektivizovaného (nikoli jen podle subjektivního názoru dárce) pochybnosti o zjevné kolizi s dobrými mravy. Pojmem „zjevného porušení dobrých mravů“ zákonodárce nezamýšlel synonymum pro dříve užívaný pojem „hrubé porušení dobrých mravů“, ale myslel tím i jeho očividnost navenek. Zodpovězení otázky, zda v konkrétní situaci došlo k počinu, který lze označit za zjevně porušující dobré mravy a který má z toho důvodu vést k úspěšné revokaci daru, spočívá v komplexním hodnocení závadného chování, jež v sobě nese prvky subjektivního a objektivního vyhodnocení tvrzeného revokačního důvodu. Rozhodujícím má být především objektivní hledisko, teprve na místě