23 Cdo 3231/2023 — Nejvyšší soud

23 Cdo 3231/2023 citace  Název judikátu:Překážka věci pravomocně rozhodnuté. Ochranné známky. Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 2. 2024 Spisová značka:23 Cdo 3231/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:23.CDO.3231.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Překážka věci rozsouzené (res iudicata) Ochranné známky Dotčené předpisy:§ 159a odst. 4 o. s. ř. § 4 předpisu č. 221/2006 Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:3. 4. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 3231/2023-81 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně MPM-QUALITY v.o.s., se sídlem ve Frýdku-Místku, Příborská 1473, identifikační číslo osoby 47987430, zastoupené JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem se sídlem v Brně, Jaselská 202/19, proti žalované ELTON hodinářská, a.s., se sídlem v Novém Městě nad Metují, Náchodská 2105, identifikační číslo osoby 25931474, zastoupené JUDr. Ing. Tomášem Matouškem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Dukelská třída 15/16, o ochranu práv z ochranné známky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 Cm 3/2021, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 4. 2023, č. j. 1 Cmo 38/2022-59, takto: Dovolání se zamítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Městský soud v Praze usnesením ze dne 2. 5. 2022, č. j. 3 Cm 3/2021-47, zastavil řízení v rozsahu žalobního návrhu, kterým se žalobkyně domáhá, aby se žalovaná zdržela užívání evropské ochranné známky č. 003531662 pro „watchmaking“ a „watches for children“ v České republice (výrok I), a dále zastavil řízení v rozsahu žalobního návrhu, kterým se žalobkyně domáhá, aby se žalovaná zdržela užívání evropské ochranné známky č. 003531662 pro „watchmaking“ a „watches for children“ na Slovensku (výrok II). 2. Učinil tak s odůvodněním, že v řízení je dána tzv. překážka věci pravomocně rozhodnuté, neboť totožná žaloba žalobkyně byla již jednou zamítnuta pravomocným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2013, č. j. 32 Cm 83/2009-403, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 3. 2015, č. j. 3 Cmo 322/2013-560 (dále též jen „původní řízení“). 3. K odvolání žalobkyně proti výroku I usnesení soudu prvního stupně Vrchní soud v Praze dovoláním napadeným usnesením změnil usnesení soudu prvního stupně ve výroku I tak, že se řízení nezastavuje. 4. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v dané věci existuje tzv. překážka věci pravomocně rozhodnuté. Žalobkyně v původní věci sice rovněž tvrdila, že je vlastníkem národní ochranné známky č. 165917 a že evropská ochranná známka č. 003531662 ve vlastnictví žalované zasahuje pro svou zaměnitelnost do práv žalobkyně ke starší ochranné známce č. 165917, ale pravomocná rozhodnutí soudů v původním řízení jsou založena na skutkovém závěru, že žalobkyně v době rozhodnutí soudu v původním řízení vlastníkem ochranné známky nebyla, neboť v průběhu řízení byla ochranná známka žalobkyně č. 165917 rozhodnutím Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 7. 4. 2014 prohlášena za neplatnou. Toto rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví bylo rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2020, č. j. 2 As 312/2018-242, zrušeno. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně uzavřel, že jelikož zrušením rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví došlo k „obnovení“ vlastnického práva žalobkyně k ochranné známce č. 165917, jedná se v této věci o jiné skutkové okolnosti, a v posuzované věci není dána tzv. překážka věci pravomocně rozhodnuté ve smyslu § 159a odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.). II. Dovolání a vyjádření k němu 5. Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná v celém rozsahu včasným dovoláním, jehož přípustnost spatřovala podle § 237 o. s. ř. v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřené v žalovanou citovaných rozhodnutích (zejm. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 31. 10. 1968, sp. zn. 5 Cz 36/68, uveřejněný ve Sbírce rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR pod č. 41/1970, stanovisko občanskoprávního kolegia bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 8. 9. 1982, sp. zn. Cpj 67/82, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 2/1983, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 1999, sp. zn. 20 Cdo 322/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 48/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2006, sp. zn. 33 Odo 557/2004), a to konkrétně otázky existence tzv. překážky věci pravomocně rozhodnuté ve smyslu § 159a odst. 4 o. s. ř., zejm. co do totožnosti předmětu řízení. 6. Nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) spatřuje žalovaná v tom, že v projednávané věci ve skutečnosti nenastal oproti původnímu řízení žádný nový „stav“ a k jeho prokázání nejsou předkládány žádné nové „skutečnosti“. Po skončení původního soudního řízení bylo pouze ve správním soudnictví rozhodováno o tom, zda rozhodnutí o prohlášení neplatnosti ochranné známky bylo či nebylo vydáno v souladu se zákonem, tedy jde již jen o právní posouzení stavu, který tu byl už v době rozhodování v původním řízení, když ostatně odvolací soud sám ve svém rozhodnutí odkázal na § 135 odst. 2 o. s. ř. 7. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení změnil tak, že se usnesení soudu prvního stupně ve výroku I potvrzuje. 8. Žalobkyně se k dovolání žalované vyjádřila v tom smyslu, že považuje napadené rozhodnutí odvolacího soud za správné, a navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl. III. Přípustnost dovolání 9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posoudil, zda je dovolání přípustné. 10. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 11. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 12. Ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. stanoví, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). 13. Dovolací soud shledal dovolání přípustným pro řešení dovolatelkou předestřené otázky procesního práva, zda pravomocné rozhodnutí, jímž byla žaloba o uložení povinnosti žalované zdržet se jednání, kterým žalovaná ohrožuje či porušuje právo žalobkyně k ochranné známce, zamítnuta z důvodu, že pravomocným rozhodnutím správního orgánu (Úřadu průmyslového vlastnictví) byla prohlášena neplatnost této ochranné známky, zakládá tzv. překážku věci pravomocně rozhodnuté v řízení, v němž se žalobkyně domáhá po žalované stejného nároku na základě tvrzení, že toto rozhodnutí správního orgánu bylo po skončení původního řízení zrušeno, neboť se jedná o otázku, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu 14. Právní posouzení věci je činnost soudu spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná, či nikoliv. 15. Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 16. Dovolání není důvodné. 17. Podle § 159a odst. 4 o. s. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2014) jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu. 18. Tzv. překážka věci pravomocně rozhodnuté patří k tzv. negativním podmínkám řízení; bylo-li o věci v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pravomocn