23 Cdo 3328/2020 — Nejvyšší soud

23 Cdo 3328/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 11. 2020 Spisová značka:23 Cdo 3328/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.3328.2020.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:22. 2. 2021 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí II.ÚS 565/21 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 3328/2020-272USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně Domácí péče Tachov s.r.o., se sídlem v Tachově, Prokopa Velikého 707, PSČ 347 01, IČO 26355850, zastoupené Štěpánem Holubem, advokátem, se sídlem v Praze 8, Za Poříčskou bránou 21/365, PSČ 186 00, proti žalované Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, se sídlem v Praze 3, Orlická 2020/4, PSČ 130 00, IČO 41197518, o zaplacení dlužných úhrad za zdravotní péči za roky 2016 a 2017, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 12 C 516/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2020, č. j. 53 Co 130/2020-249, t a k t o : I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se domáhala, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit jí částky 864 782,15 Kč a 1 229 459,96 Kč s příslušenstvím. Uvedla, že je zdravotnickým zařízením poskytujícím zdravotní péči, konkrétně domácí ošetřovatelskou péči. Dne 30. 12. 2007 uzavřela s žalovanou smlouvu o poskytování a úhradě zdravotní péče na dobu určitou do 31. 12. 2015, která byla prodloužena do 31. 12. 2016. K této smlouvě byl pro rok 2016 uzavřen dne 12. 1. 2016 úhradový dodatek, v němž si strany sjednaly úhradu poskytnuté zdravotní péče podle vyhlášky č. 273/2015 Sb. Žalovaná vyúčtovala žalobkyni ve shodě s uvedenou vyhláškou poskytnuté zdravotní péče tak, že stanovila výši úhrady 2 898 643,51 Kč a dále jí uhradila za dopravu v souvislosti s poskytováním péče 816 922,96 Kč, celkem 3 715 566,47 Kč. Uvedená smlouva byla dne 8. 12. 2016 nahrazena s účinností od 1. 1. 2017 další smlouvou, k níž byl pro rok 2017 uzavřen úhradový dodatek č. 1, v němž si strany sporu sjednaly úhradu zdravotní péče poskytnuté v roce 2017 podle úhradové vyhlášky č. 348/2016 Sb. Žalovaná pak žalobkyni za rok 2017 rovněž podle vyhlášky vyúčtovala zdravotní péči poskytnutou žalobkyní ve výši 3 177 653,02 Kč a také jí uhradila částku 928 223,71 Kč na dopravu, celkem 4 105 867,73 Kč. Žalobkyně požaduje navýšení úhrady za rok 2016 na částku 4 580 348,62 Kč a za rok 2017 na částku 5 335 336,69 Kč, když se domnívá, že zdravotní péče by jí měla být uhrazena nikoli podle úhradových vyhlášek, ale jako násobek vykázaných bodů a hodnoty bodu 1,02 Kč. Žalobou se tak domáhá zaplacení rozdílu mezi požadovanými a žalovanou skutečně zaplacenými částkami. Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 21. 10. 2019, č. j. 12 C 516/2018-216, zamítl žalobu co do částky 864 782,15 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok pod bodem I), zamítl žalobu co do částky 1 229 459,96 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III). Soud prvního stupně nejprve poukázal na ustanovení § 17 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění (dále též jen „zákon o veřejném zdravotním pojištění“), konstatoval, že žalobkyně s žalovanou uzavřela smlouvu na rok 2016 ve shodě s vyhláškou č. 273/2015 Sb. a na rok 2017 ve shodě s vyhláškou č. 348/2016 Sb., v nichž byl stanoven předvídatelný systém, kdy zdravotnické zařízení zná hodnotu péče stanovenou na jednoho pojištěnce v referenčním období a procentuální navýšení hodnoty pro daný rok. Žalobkyně tak věděla, jakou částku dostane za ošetření pacienta, a to bez ohledu na množství pacientů přijatých do péče. Uvedené smlouvy nelze považovat za adhezní ve smyslu § 1798 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), když vychází z rámcových smluv. Jejich obsah je dán zákonem a prováděcím podzákonným předpisem, obě strany mají minimální možnost tyto smlouvy měnit. Pokud jde o náklady žalobkyní vynaložené, není podle názoru soudu zřejmé, zda byly vynaloženy účelně, stejně tak není ani zřejmé, zda žalobkyně skončila se ziskem či nikoli a zda její případné „ztráty“ nejsou pouze výsledkem nepřiměřeného podnikatelského rizika. Za situace, kdy žalobkyně netvrdila, že žalovaná porušila smlouvu, a kdy strana žalovaná na základě smlouvy uhradila vykázanou péči, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žaloba není důvodná. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 6. 2020, č. j. 53 Co 130/2020-249, rozsudek soudu prvního stupně výrokem potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právními závěry. Dovodil, že i kdyby bylo možné uzavřít, že na úhradové dodatky se použijí ustanovení o smlouvách uzavíraných adhezním způsobem, skutečnost, že se jedná o adhezní smlouvu, ještě automaticky neznamená její neplatnost, pokud je nevýhodná. Podmínky relativní neplatnosti tohoto typu smluv upravuje § 1800 odst. 2 o. z., ve spojení s § 577 o. z. Dané ustanovení se však nevztahuje na případy korekce výše úplaty, kterou pro danou oblast upravuje § 1793 o. z. o neúměrném zkrácení. Uplatnění zmíněného právního institutu má však svá omezení. Podle § 1759 o. z. právo podle § 1793 zaniká, není-li uplatněno do jednoho roku od uzavření smlouvy. K uzavření prvního úhradového dodatku došlo již dne 12. 1. 2016 a druhého dodatku dne 4. 1. 2017, přičemž žaloba byla podána až dne 4. 9. 2018. Je proto správný závěr soudu prvního stupně, že dodatky jsou platné, a dále pak i to, že jsou pro účastníky závazné. Tato závaznost plyne z ustanovení § 1759 o. z., v němž je vyjádřena zásada pacta sunt servanda a proveden § 3 odst. 2 písm. d) o. z. Odvolací soud uvedl, že i kdyby vyšel z toho, že se úhradové dodatky neuplatní, uplatnily by se na úhradu poskytnuté zdravotní péče úhradové vyhlášky přímo, přičemž úhradová povinnost žalované by byla stejná. Odvolací soud konstatoval, že se nelze ztotožnit s námitkou žalobkyně, která s poukazem na nálezy Ústavního soudu, zejména na nález sp. zn. Pl. ÚS 19/13, kterým byla zrušena úhradová vyhláška pro rok 2013, dovozuje, že na jí poskytovanou péči pojištěncům žalované nelze uplatnit objemová regulační omezení plynoucí z úhradových vyhlášek pro roky 2016 a 2017, jelikož tato úprava úhrady je v rozporu s čl. 26 Listiny. Ústavní soud sice citovanou úhradovou vyhlášku zrušil, ale samotný institut limitace výše úhrad neshledal bez dalšího ústavně vadným. Protiústavní následky mohou nastat až ve chvíli, kdy bude tvrzeno a prokázáno, že úhrada za zdravotní péči není způsobilá pokrývat ani „nutně vynaložené náklady“ na tuto péči. To nelze prokázat pouhým doložením rozdílu mezi cenou fakturovanou a cenou skutečně vyplacenou. Odvolací soud dále poukázal na vývoj judikatury Ústavního soudu týkající se úhradových vyhlášek, kdy v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 5/15 se zabýval návrhem na zrušení úhradové vyhlášky pro rok 2015 a v tomto nálezu uzavřel, že současné nastavení výše úhrad poskytovatelům zdravotní péče nevybočuje z ústavním pořádkem vymezeného rámce pro stanovení podmínek a omezení práva podnikat. Tyto závěry se pak podle názoru odvolacího soudu nepochybně uplatní i v poměrech úhradové vyhlášky pro rok 2016 a 2017. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 o. s. ř., když napadené rozhodnutí podle jejího přesvědčení závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a podává je z důvodu uvedeného v § 241a o. s. ř., tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V prvé řadě opakuje, že péči poskytuje pojištěncům žalované vždy na základě ordinace ošetřujícího lékaře. Povinnost tuto péči poskytnout je vedle zákona uložena i smlouvou o poskytování a úhradě hrazených služeb uzavřenou mezi žalobkyní a žalovanou. Žalobkyně tak nemá jakoukoli možnost předvídat, regulovat nebo ovlivnit objem a strukturu péče, kterou pojištěncům žalované poskytuje. Pokládá proto ustanovení úhradové vyhlášky, resp. ujednání obsažené v úhradových dodatcích pro rok 2016 a 2017 odkazujících na úhradové vyhlášky vůči žalobkyni za hrubě protiústavní, protože tím dochází k zásahu do jejího ústavně garantovaného práva pod