23 Cdo 3381/2024 – Nejvyšší soud

23 Cdo 3381/2024-110 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D. v právní věci žalobkyně P. B., zastoupené Mgr. et Mgr. Pavlem Střelcem, advokátem se sídlem ve Vyškově, Masarykovo náměstí 47/33, proti žalované R. M., zastoupené Mgr. Bohuslavem Kudrnou, advokátem se sídlem ve Vyškově, Nádražní 238/7, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 6 C 172/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 6. 2024, č. j. 14 Co 3/2024-84, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala proti žalované určení, že je vlastnicí spoluvlastnického podílu o velikosti 5/8 na (v žalobě označených) nemovitých věcech v k. ú. XY, obci XY, jenž na základě darovací smlouvy ze dne 11. 5. 2023 darovala žalované (dceři žalobkyně). Žalobkyně tvrdila, že ji žalovaná dne 11. 5. 2023 vzala na pobočku Czech POINT ve Vyškově s tím, že mělo dojít k podpisu „dokumentů k opatrovnictví“. V domnění, že se jedná o zmíněné dokumenty, žalobkyně žalovanou předložené listiny podepsala, aniž by se seznámila s jejich obsahem, přičemž až následně zjistila, že se jednalo o předmětnou darovací smlouvu. Žalobkyně však neměla v úmyslu svůj podíl na nemovitostech darovat výhradně žalované (jež dlouhodobě žila v zahraničí a o žalobkyni nepečovala), neboť jej vedle žalované měly zdědit i ostatní dcery žalobkyně rovným dílem. Žalovaná tak podle žalobkyně zneužila její důvěry, aby ji přiměla k podpisu darovací smlouvy, k jejímuž uzavření však její vůle nesměřovala. Ačkoliv spolu účastnice nadále v předmětné nemovitosti žijí, od uzavření darovací smlouvy se žalovaná k žalobkyni chová hrubě, nejeví o ni zájem a navzdory jejím prosbám jí neposkytuje potřebnou péči a pomoc. 2. Okresní soud ve Vyškově jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 6. 11. 2023, č. j. 6 C 172/2023-57, ve znění opravného usnesení ze dne 6. 11. 2023, č. j. 6 C 172/2023-60, žalobu o určení vlastnického práva zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). 3. Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobkyně napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného rozsudku). 4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně ve výroku I dovoláním, jehož přípustnost spatřovala v tom, že se odvolací soud odchýlil od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2856/2022, jehož závěry (týkající se problematiky falsae demonstratio) v projednávané věci – podle žalobkyně nesprávně – neaplikoval. Napadený rozsudek je nadto v tomto ohledu nepřezkoumatelný, jelikož odvolací soud neuvedl, proč se závěry vyplývající ze shora uvedeného rozsudku neuplatní v projednávané věci. 5. Žalobkyně dále namítla, že v řízení před soudem prvního stupně nebyla řádně poučena podle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. o tom, že neunáší břemeno tvrzení a břemeno důkazní, čímž jí mělo být „implicitně sděleno, že bude ve sporu úspěšná“, a rozsudek soudu prvního stupně proto považuje za překvapivý. K této (odvolací) námitce žalobkyně odvolací soud na jednání dne 13. 6. 2024 nejprve uvedl, že ji soud prvního stupně skutečně řádně nepoučil, a proto tak dodatečně učinil v odvolacím řízení. Následně však odvolací soud žádné důkazy neprovedl a o důkazních návrzích žalobkyně ani nerozhodl, a žalobkyně tak v řízení nemohla prokázat svá skutková tvrzení. Shora popsaným procesním postupem odvolacího soudu mělo být žalobkyni odepřeno právo na přístup k soudu a porušeno její právo na spravedlivý proces. Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení. 6. Žalovaná se k dovolání žalobkyně nevyjádřila. 7. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. 8. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. a dále se zabýval jeho přípustností. 9. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 10. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 11. Námitka žalobkyně, že odvolací soud pochybil, neaplikoval-li v projednávané věci závěry judikatury Nejvyššího soudu týkající se otázky falsae demonstratio, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací soud se při řešení dotčené právní otázky od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil. 12. Z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že omyl lze považovat za vadu právního jednání (resp. vadu vůle či jejího projevu) založenou na nesprávné představě jednajícího o určité skutečnosti týkající se jeho právního jednání, přičemž může být spojen s vůlí jednajícího i s jejím projevem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2042/2020, uveřejněný pod číslem 98/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i tam citovanou judikaturu a odbornou literaturu). 13. V žalobkyní odkazovaném rozsudku ze dne 31. 8. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2856/2022, uveřejněném pod číslem 37/2024 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud ve vztahu k omylu při právním jednání a tzv. falsae demonstratio dovodil, že výkladu podle § 555 a násl. o. z. podléhá jakékoliv právní jednání, tedy i takové, jehož význam se objektivně jeví jako jasný či nepochybný. Výkladové pravidlo obsažené v § 556 odst. 1 věta první o. z. s sebou však nese následek, že konstitutivním prvkem právního jednání, popř. smlouvy, je skutečná vůle jednajícího, byla-li druhé straně známa, anebo musela-li o ní vědět, naproti tomu její nesprávné vyjádření, byť by objektivně nevzbuzovalo pochybnosti, je v takovém případě pouhé falsa demonstratio, které zůstává bez právního významu. O omylu a jeho právní relevanci tak lze uvažovat pouze za předpokladu, že skutečnou vůli jednajícího (jednajících), jež byla nebo musela být adresátovi (adresátům) známa, se nepodaří výkladem právního jednání při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností zjistit. Pokud tedy adresátovi právního jednání – s přihlédnutím k předcházejícímu i následnému jednání stran – byl či musel být známý skutečný úmysl (skutečná vůle) jednajícího, při výkladu předmětného právního jednání je nutno tento úmysl upřednostnit před jeho vnějším projevem, například objektivním významem užitých slov (dále srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2024, sp. zn. 26 Cdo 124/2024, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2024, sp. zn. 23 Cdo 1213/2023). 14. V projednávané věci nebyly soudy nižších stupňů zjištěny žádné skutečnosti, z nichž by bylo lze dovodit existenci společného úmyslu jednajících stran, jenž je odlišný od jeho jazykového vyjádření. Jestliže tedy odvolací soud uzavřel, že v projednávané věci se nejedná o případ tzv. falsae demonstratio, a žalobkyní odkazované závěry judikatury Nejvyššího soudu se zde proto neuplatní (viz body 13 až 16 a bod 19 odůvodnění napadeného rozsudku), neodchýlil se tím od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Tato námitka žalobkyně tak přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá. 15. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá ani žalobkyní namítaná absence poučení podle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř., neboť žalobkyně touto námitkou nepředkládá dovolacímu soudu žádnou právní otázku, na jejímž vyřešení napadený rozsudek odvolacího soudu závisí, nýbrž tím tvrdí jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž může dovolací soud přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), což v daném případě není. Podle § 237 o. s. ř. přípustnost dovolání může založit jen skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, tedy otázky právní, kterými nejsou námitky dovolatele ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu. Vada řízení sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá, i kdyby se odvolací soud vytýkaného procesního pochybení dopustil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3500/2019, uveřejněný pod číslem 46/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanov