23 Cdo 3421/2021 — Nejvyšší soud

23 Cdo 3421/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 11. 2022 Spisová značka:23 Cdo 3421/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.3421.2021.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Zmírnění křivd (restituce) Neplatnost právního jednání (o. z.) Dotčené předpisy:§ 11 odst. 1 písm. d) předpisu č. 229/1991 Sb. § 243g odst. 2 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:6. 3. 2023 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí I.ÚS 667/23 III.ÚS 673/23 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 3421/2021-452 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců Mgr. Vladimíra Berana a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně České republiky – Státního pozemkového úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby 01312774, zastoupené Mgr. Dušanem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, proti žalovanému P. L., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Viktorem Bedrnou, advokátem se sídlem v Praze 7, U letenského sadu 1295/8, za účasti a) V. K., narozeného XY, bytem XY, a b) M. J., narozeného XY, bytem XY, obou zastoupených JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 6, K Brusce 124/6, jako vedlejších účastníků na straně žalobkyně, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 25 C 263/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2021, č. j. 13 Co 359/2019-390, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalobkyně a vedlejší účastníci na straně žalobkyně jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 16 601 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobkyně se v řízení domáhala určení, že je vlastníkem pozemků parc. č. XY a parc. č. XY, v katastrálním území XY, obec XY (dále společně též jen „pozemky v Praze“ či jednotlivě „pozemek parc. č. XY“ a „pozemek parc. č. XY“). Tvrdila, že tyto pozemky byly z jejího vlastnictví převedeny na Z. L. (otce žalovaného, který v řízení až do své smrti, k níž došlo v průběhu tohoto dovolacího řízení, vystupoval v postavení vedlejšího účastníka na straně žalovaného) na základě pravomocného rozsudku soudu jako pozemky náhradní za účelem uspokojení jeho restitučního nároku podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon o půdě“). Na základě dovolání žalobkyně (tam v postavení žalované) Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. V průběhu dovolacího řízení Z. L. darovací smlouvou převedl pozemky v Praze na žalovaného. Žalobkyně namítala neplatnost darovací smlouvy pro rozpor se zákonem a s dobrými mravy. Podle žalobkyně byla darovací smlouva uzavřena za účelem znemožnění zpětného nabytí vlastnického práva žalobkyní, neboť žalovaný i Z. L. si v době uzavření darovací smlouvy byli vědomi zpochybnění nabývacího titulu (pravomocného rozsudku) podaným dovoláním, i skutečnosti, že na pozemku parc. č. XY se nachází zahrádková osada, která byla zřízena před 1. 10. 1976, což bránilo jeho vydání podle § 11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě (nebyl vydán ani dědičce původního vlastníka). Toto ustanovení žalobkyně považovala též za překážku převoditelnosti pozemku. Šlo podle ní o rem extra commercium stejně jako v případě § 29 zákona o půdě ve znění účinném do 31. 12. 2012. Poukazovala též na § 10b zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění účinném od 1. 8. 2016 (dále jen „zákon o SPÚ“), a na skutečnost, že pozemek parc. č. XY byl pronajat Z. o. Č. z. s. XY a jednotliví zahrádkáři žádali o jeho převod. 2. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 27. 6. 2019, č. j. 25 C 263/2018-185, žalobu zamítl (výrok I) a žalobkyni zavázal k náhradě nákladů řízení žalovanému a Z. L. [nesprávně označenému jako žalovaný 2)] každému ve výši 28 798 Kč (výroky II a III). 3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že Z. L. nabyl vlastnictví (mimo jiné) k pozemkům v Praze na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 25. 2. 2015, č. j.42 C 77/2014-96, potvrzeného rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2016, č. j. 21 Co 143/2015-245, jenž nabyl právní moci dne 4. 2. 2016, kterým soud nahradil projev vůle žalobkyně (tam v postavení žalované) k uzavření smlouvy se Z. L. o bezúplatném převodu pozemků ve vlastnictví státu podle zákona o půdě. Žalobkyně podala proti pravomocnému rozsudku dovolání, v němž nebyly pozemky v Praze výslovně jmenovány, a neuvedla ani žádné námitky týkající se existence zahrádkové osady na pozemku parc. č. XY (tyto neuváděla ani v předchozím odvolání). Dne 9. 5. 2016 byl podán na základě pravomocného rozsudku návrh na vklad vlastnického práva k pozemkům v Praze do katastru nemovitostí. Dne 10. 6. 2016 byl Z. L. propuštěn z nemocnice po operaci zlomeniny s doporučením chůze v chodítku nebo o berlích a téhož dne uzavřel se žalovaným darovací smlouvu, na základě které žalovaný nabyl vlastnické právo k pozemkům v Praze. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2430/2016 (jež je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz), pravomocný rozsudek o nahrazení projevu vůle zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně, neboť soudy neposoudily vhodnost převodu pozemku na Z. L., ačkoliv v řízení před soudem prvního stupně vyšlo najevo, že na pozemku parc. č. XY se nachází zahrádková osada. Žalovaný zastupoval Z. L. i svého dědečka v uplynulých 25 letech ve věcech rodinných restitučních nároků, přičemž za otce jednal i v řadě nabídkových řízení vyhlašovaných žalobkyní. Soud prvního stupně dále podrobně posuzoval historické okolnosti existence pozemku parc. č. XY a umístění zahrádkové osady na něm. 4. Při existenci naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení vlastnického práva neshledal soud prvního stupně darovací smlouvu jako právní jednání obcházející zákon, resp. právní jednání rozporné s dobrými mravy, a nezjistil tedy důvod pro suspendování ochrany poskytované ustanovením § 243g odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“) žalovanému jako třetí osobě, na kterou byla převedena věc v době od právní moci rozhodnutí do jeho zrušení dovolacím soudem. Potvrdil, že k uzavření darovací smlouvy došlo až po podání dovolání, kterým byly napadeny všechny výroky rozsudku odvolacího soudu o nahrazení projevu vůle, avšak v dovolání žalobkyně nijak nenamítala nemožnost převodu pozemků v Praze z důvodu trvale zřízené zahrádkové osady a tyto pozemky v dovolání (ani předtím v odvolání) nebyly výslovně zmíněny (rozsudkem odvolacího soudu bylo rozhodnuto o několika desítkách dalších pozemků). Neztotožnil se s názorem žalobkyně, že Z. L. muselo být zřejmé, že dovolání bude úspěšné, když z něj nemohl tušit, že by se snad dovolací soud zabýval pozemky, jichž se dovolací argumentace netýkala. Zdůraznil, že předmětem darování byly výhradě pozemky v Praze, tj. pozemky, ohledně kterých se žalovaný a Z. L. domnívali, že se jich dovolání netýká. S ohledem na zdravotní stav a věk Z. L. (80 let) měl soud prvního stupně uzavření darovací smlouvy za logické vyústění situace, kdy obdarovaným byl syn, který otce zastupoval při veškerých jednáních týkajících se restitučních nároků rodiny, tedy i při jednání o pozemcích v Praze, a kdy navíc bylo zapotřebí nadále jednat s nájemci pozemku parc. č. XY. Ani bezúplatnost nepovažoval s ohledem na blízký rodinný vztah za neobvyklou. Podle soudu prvního stupně v řízení nebylo ničím prokázáno, že by žalovaný i Z. L. jednali nepoctivě a že smlouvu uzavřeli pouze za tím účelem, aby pozemky nemohla nabýt žalobkyně (při pozdějším zrušení původního rozhodnutí v dovolacím řízení). Uzavřel, že v řízení sice bylo prokázáno umístění zahrádek na pozemku parc. č. XY minimálně v současné době, nikoli však to, že by byla zahrádkářská kolonie oficiálně zřízena, tj. že by se tento pozemek v minulosti řádně stal součástí trvalé zahrádkové osady, příp. že by se na něm nacházela zahrádková osada zřízená před 1. 10. 1976, čímž by byla založena překážka převodu uvedeného pozemku podle § 11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě. Dodal, že ve vztahu k pozemku parc. č. XY žalobkyně takovou překážku netvrdila. Darovací smlouvu shledal platnou. 5. Městský soud v Praze jako soud odvolací nejprve rozhodl rozsudkem ze dne 19. 2. 2020, č. j. 13 Co 359/2020-259, kterým rozsudek soudu prvního