23 Cdo 3576/2024 — Nejvyšší soud

23 Cdo 3576/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 9. 2025 Spisová značka:23 Cdo 3576/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:23.CDO.3576.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Ochrana dobré pověsti právnické osoby Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 o. s. ř. čl. 10 předpisu č. 2/1993 Sb. čl. 17 předpisu č. 2/1993 Sb. § 135 o. z. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:28. 10. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 3576/2024-156 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně Aliance pro rodinu, z.s., se sídlem v Praze 1, Platnéřská 191/4, identifikační číslo osoby 72088061, zastoupené JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 6, Thákurova 676/3, proti žalované O. R., zastoupené Mgr. Filipem Hajným, advokátem se sídlem v Praze 2, Rubešova 83/10, o ochranu pověsti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 12 Cm 21/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 7. 2024, č. j. 1 Cmo 45/2024-130, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 1. 2024, č. j. 12 Cm 21/2023-83, zamítl žalobu s návrhem na uložení povinnosti žalované zdržet se dalšího šíření nepravdivých difamačních výroků na stranu žalobkyně, že šíří Putinův hlas v Evropě a že je financována Ruskou federací (výrok I), zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované odstranit ze svého facebookového profilu příspěvek ze dne XY obsahující sestřih televizního pořadu, jehož se žalovaná účastnila a který je nadepsán „XY. XY“ (výrok II), zamítl žalobu s návrhem na uložení povinnosti žalované formulovat písemné zpětvzetí svých nepravdivých tvrzení a zaslat je žalobkyni do sedmi dnů od nabytí právní moci rozsudku a zároveň je v této lhůtě zveřejnit na svém facebookovém profilu ve znění uvedeném v rozsudku (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV). 2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala ochrany své pověsti, do níž měla žalovaná zasáhnout výroky, které pronesla v debatním pořadu vysílaném komerční televizní stanicí, jehož se kromě žalované účastnil i místopředseda žalobkyně. Žalobkyně se charakterizuje jako spolek založený za účelem všestranné podpory rodiny založené na manželství muže a ženy, žalovaná je XY a XY. 3. Vrchní soud v Praze v záhlaví citovaným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). 4. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Shodně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že namítaný projev žalované je kombinací skutkových tvrzení a hodnotících soudů. Namítaný projev žalované zazněl v části diskuze týkající se „XY“. Odvolací soud zvlášť posuzoval část výroku, v níž žalovaná prohlásila, že „XY“ a zvlášť část, v níž uvedla, „XY“. Ohledně první části napadeného výroku dospěl odvolací soud shodně se soudem prvního stupně k závěru, že tato nevycházela z nepravdivého skutkového základu, jelikož režim fungující v současné době v Rusku prosazuje v rámci tématu „XY“ obdobné hodnoty jako žalobkyně. Zároveň se podle odvolacího soudu jedná zjevně o určitou nadsázku, která byla použita ke zvýšení atraktivity pořadu pro diváky, přičemž neobsahuje žádnou vulgaritu ani urážku. Ohledně tvrzení, že žalobkyně je financovaná z peněz plynoucích ze zdrojů v Ruské federaci, odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná v namítaném projevu takové tvrzení neuvedla, pouze upozornila na spolupráci žalobkyně se spolky, které jsou financovány prostředky plynoucí z Ruské federace. Odvolací soud odkázal na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího a Ústavního soudu při posouzení neoprávněnosti projevu zasahujícího do pověsti právnické osoby, zohlednil, že účastnice řízení jsou obě osoby veřejně činné a že zástupce žalobkyně zároveň tvrzení žalované dále v pořadu dementoval. Odvolací soud se tak ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že výrok žalované nepřekročil přípustnou míru kritiky a nepředstavuje neoprávněný výrok, který by odůvodňoval nutnost zásahu soudu. 5. Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu co do prvního výroku v rozsahu, v němž byly potvrzeny výroky I až III rozsudku soudu prvního stupně. Žalobkyně namítla nesprávné právní posouzení věci a navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 6. Přípustnost dovolání spatřovala v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího a Ústavního soudu (kterou konkrétně citovala), při posouzení následujících otázek: (i) Zda odvolací soud v rozporu s ustanovením § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“) svévolně opomněl námitky dovolatelky a nevypořádal se s její argumentací, že není pravdivé tvrzení žalované o financování spolku XY z Ruské federace; (ii) Zda odvolací soud v rozporu s § 132 o. s. ř. dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, která jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, když v důsledku nesprávného výkladu obsahu výrazu „XY“ považoval výrok žalované za pouhou nadsázku a nikoli za tvrzení o propojení dovolatelky s politickými názory Vladimíra Putina; (iii) Zda odvolací soud dospěl k nesprávnému právnímu závěru o řešení kolize mezi základním právem na svobodu projevu a základním právem na ochranu důstojnosti a cti jednotlivce a zda soud musí vzít v úvahu celkový kontext věci a celkový tón a okolnosti případu a posuzovat výroky žalované v jejich vzájemném kontextu, včetně zohlednění vulgární povahy výroků; (iv) Zda odvolací soud dospěl v rozporu s § 135 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) k nesprávnému právnímu závěru, že dovolatelka jakožto právnická osoba nemůže z titulu zásahu do práva na ochranu pověsti uplatnit nárok odstraňovací. 7. Ve vztahu k otázkám (i) a (ii) dovolatelka namítá, že postupem odvolacího soudu bylo zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod. 8. Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla dovolání žalobkyně odmítnout, případně jako nedůvodné zamítnout. 9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 10. Dovolání není přípustné. 11. Otázka (i) přípustnost dovolání nezakládá, neboť na jejím řešení napadené rozhodnutí nezávisí. Žalobkyně prostřednictvím této otázky odvolacímu soudu vytýká, že se nevypořádal s její argumentací rozporující závěr soudu prvního stupně o financování spolku, s nimiž žalobkyně spolupracuje (spolek XY), z Ruské federace. Žalobkyně se však v řízení domáhala ochrany své pověsti vůči výroku žalované, že je žalobkyně financována Ruskou federací, a nikoli výroku, že jsou takto financovány jiné spolky. Odvolací soud přitom dospěl ke zjištění, že výrok o financování žalobkyně prostředky z Ruské federace ze strany žalované nezazněl. 12. Dovolací soud je přitom vázán skutkovým stavem tak, jak jej zjistily soudy obou stupňů, a nenáleží mu přezkum napadeného rozhodnutí po stránce skutkové, nýbrž pouze po stránce právní. S tím souvisí i závěr ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle kterého předestírá-li dovolatel vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní, od odvolacího soudu odlišné, právní posouzení, uplatňuje jiný než přípustný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., podle nějž lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 1010, sp. zn. 22 Cdo 5039/2008, ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3349/2017, či ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5859/2017, či ze dne 26. 3. 2025, sp. zn. 23 Cdo 1455/2024). 13. Odvolací soud proto otázku týkající se způsobu financování jiných spolků neřešil (řešit nemusel) a na řešení této otázky proto rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Nejvyšší soud přitom ve svém rozhodování ustáleně dovozuje, že d